Ke strachu dochází, když toužím po tom, abych žil podle nějakého zvláštního vzoru. Žít beze strachu značí, žít bez nějakého zvláštního vzoru. Jakmile si žádám žít nějakým určitým stylem, je to určitým způsobem zdrojem strachu.
Strach
Co je to strach? Strach může existovat jen v poměru k něčemu, ne v izolaci, samostatně, jako takový. Jak se mohu bát něčeho, co neznám - jak se mohu bát smrti? Mohu mít strach jen z toho, co znám. A řeknu-li: mám strach ze smrti, mám vlastně strach z onoho neznámého, ze smrti a nebo je to strach před ztrátou, před opuštěním toho, co jsem znal? Můj strach není strachem ze smrti, nýbrž strachem ze ztráty spojení s věcmi, které mi patří. Můj strach je vždy ve vztahu s tím, co znám a ne s něčím neznámým. Má otázka nyní je: jak se osvobodit od strachu před známým, od strachu před ztrátou rodiny, mé pověsti, mého charakteru, mého majetku, mých zálib a tak podobně. Snad řeknete, že strach vzniká ze svědomí, ale vaše svědomí je vytvořeno vaším zpodmiňováním a tak svědomí je zase jen výsledkem známého. Co znám? Vědomosti, to znamená mít ideje, mínění o věcech, mít pocit souvislosti v poměru ke známému a nic více. Ideje jsou vzpomínky, výsledky zkušeností, zážitků, což je jen odpověď na pohnutku, na výzvu. Bojím se před známým, tj. strachuji se, abych nepřišel o lidi, myšlenky, nápady a věci. Mám i strach, abych neobjevil, co vlastně jsem, abych neutrpěl ztrátu, bojím se před bolestí, k níž by mohlo dojít, kdybych ztratil či nezískal a nebo kdyby nebylo pro mne potěšení. Je tu strach z bolesti. Fyzická bolest je nervová reakce, ale bolest psychická, duševní povstane, lpím-li na věcech, které mne uspokojují a potom dochází ke strachu, že mne někdo nebo něco o ně připraví. Nedojde k duševní bolesti, pokud není porušeno to, co je psychicky v nás uloženo. Jsme totiž pouze hromádkou uložených zkušeností a prožitků, které nás chrání před vážnou formou rozrušení a my nechceme být rozrušováni. Proto se bojíme před tím, aby tyto obranné zásoby nebyly porušeny. Náš strach je tedy strachem před známým. Bojíme se o nasbírané duševní i fyzické obranné zkušenosti, jež jsme shromažďovali za tím účelem, abychom odvrátili bolest a předešli strasti. Ale strach je již v tom shromažďování, sbírání prostředků k odvrácení duševních útrap. Vědění rovněž odvrací bolest. A tak jako vědomosti lékařské pomáhají před fyzickými bolestmi, tak naše víry brání nás před bolestmi duševními a proto máme strach, že ztratíme svoji víru, ačkoliv nemáme žádných důkazů o účinnosti té víry. Snad netrváme na některé s těch tradičních věr, protože naše vlastní zkušenosti nám daly sílu a sebedůvěru, pochopení. Ale ty víry a ty poučky, které jsme shromáždili, jsou v podstatě stejné - jsou jen pomůckami k odvrácení bolesti. Strach trvá tak dlouho, jak dlouho jsou tu poznatky, jež tvoří strach ze ztráty. Proto strach před neznámem je strachem před ztrátou známého, jež bylo nahromaděno. Hromadění bez vyjímky znamená strach a strach je utrpení, ale v tom okamžiku, když řeknu: "nesmím ztratit" - již je tu strach. Ačkoli můj úmysl pro sbírání, hromadění je odvrátit bolest, je bolest již dána procesem hromadění. Už samy ty věci , které mám, dávají vznik strachu, který je bolestí. Semínko obrany už je důvodem, příčinou útoku. Chci vytvořit silnou vládu, což znamená ozbrojené síly, což značí válku - a zničení zabezpečení. A když tedy poznám takto marnost žádosti zajištění, zabezpečení - pak přestanu shromažďovat. Řeknete-li však, že to uznáváte, ale nemůžete zanechat toho hromadění, pak jste prokazatelně nedošli k úplnému pochopení té skutečnosti, že v hromadění je bolest.
Strach existuje v průběhu hromadění a víra v ně je součástí onoho procesu. Zemře mi syn - a já věřím v reinkarnaci, abych se tak psychologicky bránil proti ještě většímu bolu, ale v mém procesu víry je už obsažena pochybnost. Zevně shromažďuji věci - a přivolávám válku, vnitřně shromažďuji víru a přichází bolest. Potud, pokud chci být zajištěn, pokud chci mít své bankovní konto, zábavu atd., pokud se chci něčím stát fyziologicky nebo psychologicky, potud tu musí být strach - bolest. Právě to, co podnikám k odvrácení bolesti, to ke mně přivádí strach a bol.
Ke strachu dochází, když toužím po tom, abych žil podle nějakého zvláštního vzoru. Žít beze strachu značí, žít bez nějakého zvláštního vzoru. Jakmile si žádám žít nějakým určitým stylem, je to určitým způsobem zdrojem strachu. Potíží je touha žít v určitém rámci. Což nemohu ten rámec rozlomit? Mohu, ale jen když vidím pravdu - pravdu, že rámec způsobuje strach a tento strach že zesiluje onen rámec. Řeknu-li však: musím zlomit onen rámec, protože se chci osvobodit od strachu - pak zase jen sleduji jiný vzor a to opět vyvolává strach. Jakákoli činnost z mé strany, opřená o žádost prolomit rámec, vytvoří pouze další vzor a tudíž strach. Jak mohu ten rámec zlomit, aniž bych vědomě nebo nevědomě vzhledem k němu něco podnikl? To znamená, že nesmím jednat, nesmím činit žádný pohyb, hnutí, abych rozlomil ten rámec. Co se mne stane, budu-li prostě ten rámec pozorovat, aniž bych cokoli s ním učinil? Uvidím, že mysl sama je tím rámcem, tím vzorcem. Mysl žije v obvyklém vzoru, který si sama vytvořila. Proto - mysl sama je strachem. Cokoli totiž mysl učiní či způsobí, buď posiluje starý vzor nebo vytváří nový. Jinými slovy - cokoli mysl podniká, aby se zbavila strachu, vytváří tím strach.
Strach nalézá různé úniky. Nejběžnější druh úniku je identifikace, že? Ztotožnění se s určitou zemí, společností, či idejí. Nepozorovali jste jak reagujete na průvod, ať už vojenský nebo procesí věřících, nebo když vlast je v nebezpečí přepadení? Ztotožníte se ihned se svou zemí, s určitou osobou, s určitou ideologií. Jindy jsou zase doby, kdy se ztotožňujeme se svým dítětem, svojí ženou, nebo některou zvláštní formou činnosti či nečinnosti. Ztotožnění je totiž procesem sebezapomnění. Pokud jsem si vědom sebe, vím, že tu bude bolest, stálý zápas a strach. Mohu-li se však ztotožnit s něčím větším, s něčím cenným, ať už je to krása, život, pravda, víra, vědění, pak - aspoň dočasně jsem zapomněl sebe sama, že? Mohu-li se identifikovat se svou rodinou, se skupinou, s určitou politickou stranou, s určitou ideologií, vždy je tu dočasný únik. Proto identifikace, ztotožnění je právě tak formou úniku od sebe, jako je jí ctnost, což je taktéž formou útěku od sebe sama. Člověk, který jde cestou ctnosti, uniká od svého já, ale je úzkoprsé mysli. Mysl v tomto případě není ctnostná, protože za ctností nelze jít. Čím více se snažíte být ctnostným, tím více posilujete své já. Strach s jeho velkým množstvím různých forem, musí vždy nalézt nějakou náhradu, někde se musí zachytit a tím vzrůstá zápas. Čím silněji se ztotožníte s některou náhražkou strachu, tím silněji budete zápasit o to, na čem lpíte, protože za tím vším je strach.
Víte, co je strach? Není to vlastně nepřijetí toho, co je? Musíme ovšem správně chápat to slovo "přijetí". Nemůže být otázkou přijetí toho, co vnímám, že je. Teprve když nerozeznávám jasně to, co je, teprve pak dochází k procesu "přijetí". Proto strach je nepřijetím toho, co je. Jak mohu já, jenž není než hromádkou reakcí, odpovědí, vzpomínek, nadějí, poklesu mysli, marnosti a zklamání - býti schopen dostat se za to vše? Může být mysl vědoma, jestliže není zastavena překážkami? Víme, že není-li překážek, jsme mimořádně šťastni. Což nevíte, že dokonale zdravé tělo je samo onou radostí ze života? Leč víte, že mysl, je-li zcela uvolněna, bez zábran, když střed poznávání - ono já - není přítomno, je rovněž zdrojem určité radosti? Nepoznali jste snad onen stav, kdy já je nepřítomno?
K porozumění, k osvobození od já může dojít jen tehdy, když se na to já mohu dívat celkově, uceleně a to je možné jen, když chápu celý proces činnosti, vzbuzované procesem tužeb a přání, jež je výrazem myšlenky - neboť myšlenka se nijak od přání neliší - aniž by tu došlo k souhlasnému přijetí nebo k odmítnutí, nebo k potlačení. Mohu-li pochopit toto, pak vím, kde najdu možnost dostat se za hranice, které mé já omezují.
http://www.sweb.cz/cebrac/krishnamurti/strach.htm#strach
Žádné komentáře:
Okomentovat