svou dharmu založ na skromném životě,
svůj skromný život na myšlence smrti,
svou smrt na jeskyni na opuštěném místě.
Úvod: Správná motivace pro obdržení a studium učení
Každý z nespočetného množství žijících tvorů v celém ohromném vesmíru, každý jednotlivec až k tomu nejnepatrnějšímu hmyzu, chce být šťastný a nechce trpět. Nikdo z nich si však ve snaze najít štěstí a uniknout utrpení neuvědomuje, že štěstí pochází jedině z pozitivního jednání a utrpení z jednání negativního. Tak se nevědomky všichni obracejí zády ke štěstí a ženou se do utrpení.
Očekávat, že budeme šťastní, aniž se vzdáme negativního jednání, je jako strkat ruce do ohně a doufat, že nás nespálí. Samozřejmě, nikdo ve skutečnosti nechce trpět, být nemocný, nechce, aby mu byla zima nebo aby měl hlad, ale dokud budeme nadále nacházet uspokojení v nedobrých činech, nikdy nebude našemu utrpení konec. Štěstí totiž nikdy nenalezneme jinak než skrze pozitivní činy, slova a myšlenky. Pozitivní jednání je něco, co musíme sami pěstovat, nelze si ho koupit ani ukrást a nikdo k němu nepřišel jen tak náhodou.
Při všem, co děláme, používáme své tělo, řeč a mysl. Samotné tělo a řeč nemohou vyvolat žádnou aktivitu. Mysl je tím, co rozhoduje o všem, co děláme a říkáme. Necháme li jí volnost, bude nadále původcem dalšího a dalšího negativního jednání, a to je způsob, jakým jsme se všichni dostali k putování bezpočtem životů v samsáře.
V každém z této nekonečné řady životů v samsáře jsme měli rodiče. Fakticky jsme se narodili již tolikrát, že snad každá cítící bytost musela už někdy být naší matkou nebo otcem. Přemýšlíme li o všech těchto bytostech, které byly našimi rodiči, jak putují bez pomoci tak dlouho samsárou jako slepci, kteří ztratili cestu, nemůžeme jinak než s nimi mít obrovský soucit. Soucit samotný ale nestačí, potřebují skutečnou pomoc. Dokud je však naše mysl omezena lpěním a ostatními rušivými emocemi a my jim můžeme poskytnout pouze jídlo, oblečení, peníze nebo jednoduše svou náklonnost, naše pomoc jim v nejlepším případě přinese jen omezené a dočasné štěstí. Musíme nalézt způsob, jak je zcela osvobodit od utrpení. A to se nám podaří jedině tehdy, uvedeme-li učení dharmy do praxe.
Dříve, než obdržíte toto drahocenné učení, vypěstujte tedy v sobě správnou motivaci, která spočívá v tom, že studujete a praktikujete nejen kvůli sobě, ale především proto, abyste osvobodili všechny bytosti z oceánu samsáry a dovedli je k úplnému osvícení. Toto je neomezený, dokonalý postoj bódhičitty.
Bódhičitta, což znamená myšlenka osvícení, má dva aspekty, jeden zaměřený na všechny bytosti a druhý na moudrost.
Prvním aspektem je soucit zaměřený nestranně ke všem cítícím bytostem, aniž je rozlišujeme na přátele a nepřátele. Každý čin bychom měli provádět s tímto soucitem neustále přítomným v mysli; třeba i obětování jediné svíčky nebo pronesení jediné mantry bychom měli dělat s přáním, aby to bylo ku prospěchu všem žijícím tvorům bez výjimky.
Avšak k tomu, abychom skutečně pomohli všem bytostem, nestačí jen s nimi soucítit. Často se pro ilustraci uvádí příběh o matce s ochrnutýma rukama, která musela bezmocně přihlížet, jak řeka unáší její dítě. Ačkoli její soucit musel být nepředstavitelný, zachránit tonoucího syna jí nepomohl. To, co je třeba vykonat pro záchranu bytostí od utrpení a pro jejich osvícení, musíme opravdu udělat. Měli bychom vědět, že jsme měli veliké štěstí, když jsme se narodili ve světě, kam přišel Buddha vyučovat dharmě, potkali jsme duchovního učitele a obdrželi nauku. Nyní je na nás, abychom využili tento drahocenný lidský život a pokročili na cestě k osvobození.
Říká se, že lidský život může člověka dovést k osvícení stejně tak jako do pekel. V závislosti na naší motivaci a na směru, kterým se vydáme, se můžeme stát velice moudrými a dosáhnout buddhovství nebo se naopak můžeme stát veskrze zlými, a až umřeme, jít rovnou do pekla. Učení dharmy nám umožňuje rozlišit tyto dva směry a jasně nám ukazuje, co máme dělat a čeho se vyvarovat.
V tuto chvíli nemáme schopnost druhým příliš pomoci. Avšak bude li vše, co děláme, motivováno přáním ulehčit jim v utrpení, tato naše neustálá touha se nakonec uskuteční. Motivace dává směr a sílu našim činům, právě tak jako zavlažovací kanály rozvádějí vodu všude tam, kde je to zapotřebí. Vše závisí na našich motivech. Jestliže nám jde pouze o to, prožít dlouhý a prosperující život, pak je to také vše, čeho můžeme v nejlepším případě dosáhnout. Ale prahneme-li po osvobození všech bytostí ze samsáry, budeme nakonec schopni naplnit tento nejvznešenější záměr. Proto je velmi důležité nezaměřovat svou touhu k menším cílům.
Jednoho dne jela matka se svým dítětem v malé loďce přes rozvodněnou a rozvířenou řeku. V půli cesty proud tak zesílil, že loďku strhl, a ta se začala potápět. Matka cítila hrozící katastrofu a pomyslela si: Kéž by se zachránilo mé dítě! V tentýž okamžik si dítě říkalo: Kéž by se zachránila maminka! Ačkoli se loďka potopila a oba utonuli, síla a čistota jejich přání byla taková, že se matka i dítě okamžitě znovuzrodili v buddhovské oblasti.
Druhým aspektem bódhičitty, aspektem zaměřeným na moudrost, je realizace prázdnoty s cílem dosáhnout osvícení pro ostatní. Tyto dva aspekty bódhičitty obratné prostředky soucitu a moudrost prázdnoty by nikdy neměly být oddělovány. Jsou jako dvě ptačí křídla: k tomu, aby mohl pták létat, jsou nutná obě. Nelze dojít k osvícení ani skrze samotný soucit, ani pouhou realizací prázdnoty.
Děláme li něco chvályhodného s běžným osobním motivem, určité štěstí nám to jistě přinese, ale jen dočasně. Takové štěstí brzy odejde a naše bezmocné putování samsárou bude pokračovat. Jestliže je ale naopak vše, co děláme, říkáme a co si myslíme, transformováno bódhičittou, naše štěstí bude trvat, růst a nikdy se nevyčerpá. Plody jednání motivovaného bódhičittou nemohou být nikdy, na rozdíl od pozitivního jednání s méně ušlechtilými motivy, zničeny hněvem nebo jinými negativními emocemi.
Proto ať děláme cokoli, nejdůležitější je přitom mysl. To je důvod, proč se buddhistické učení zaměřuje na zdokonalování mysli. Mysl je král a tělo a řeč jsou sluhové, kteří musí plnit jeho rozkazy. Všechen strach a pochybnosti stejně tak jako lásku a nenávist vytváří právě mysl.
Podívejte se tedy na svou mysl a zkoumejte své motivy, protože ty určují, zda to, co děláte, je pozitivní nebo negativní. Mysl je jako průhledný krystal, který má takovou barvu, jakou má podklad, na kterém leží žlutou na žlutém podkladu, modrou na modrém a tak dále. Podobně se mysl zbarvuje vaším postojem, a ten určuje pravý charakter vašich činů; nezáleží na tom, jak se mohou jevit navenek. Povaha mysli není něco vzdáleného nebo neznámého, je vždy bezprostředně přítomna. Přesto díváte li se, jaká je, nenacházíte nic červeného, žlutého, modrého, bílého nebo zeleného, není to čtverec ani kruh, ani nemá tvar ptáka nebo opice nebo čehokoli jiného. Mysl je jednoduše tím, co vytváří, a pamatuje si bezpočet myšlenek. Je li běh myšlenek pozitivní, pak jste ovládli svou mysl, je li negativní, pak jste ji nezkrotili.
Zkrocení mysli a její zpozitivnění vyžaduje vytrvalost. Nikdy si neříkejte: Buddha je plně probuzený a Čenrezig je skutečným ztělesněním soucitu, ale jak by obyčejný člověk jako já mohl někdy pomoci ostatním? Nenechejte se odradit. S vaší rostoucí správnou motivací se bude rozvíjet i schopnost pozitivního jednání. Právě teď možná nemáte stejnou schopnost jako Čenrezig, ale praktikováním dharmy ji lze rozvinout. Jestliže máte neustále na mysli pomoc druhým, síla k tomu bude přicházet sama tak přirozeně, jako je přirozené, že voda teče směrem dolů.
Všechny nesnáze pocházejí z nezájmu o druhé. Při všem, co děláte, se neustále dívejte do zrcadla své mysli a sledujte, zda myslíte na sebe nebo na druhé. Postupně rozvinete schopnost ovládat svou mysl za všech okolností a putováním ve šlépějích starých mistrů, kteří dosáhli dokonalosti, dojdete osvícení v jediném životě. Dobrá mysl je jako země třpytící se zlatem a svými zlatými paprsky osvětlující celou oblohu. Dokud však nezkrotíte a neovládnete své tělo, řeč i mysl, je jen velmi malá naděje, že dosáhnete realizace čehokoli. Buďte si neustále vědomi svých myšlenek, slov a činů. Naberou li špatný směr, vaše studium a praxe dharmy nebude mít žádný smysl.
Samsára je stav bytí, ve kterém si svým jednáním pod vlivem negativních emocí donekonečna způsobujeme své vlastní utrpení. Nirvána je stav veškeré utrpení překračující nebo jinými slovy buddhovství. Necháme li mysl následovat všechny její negativní myšlenky, přirozeně se bude ubírat cestou samsáry. Nyní jsme na křižovatce. Měli jsme to štěstí, že jsme se narodili jako lidské bytosti ve světě, kam přišel Buddha učit dharmě. Potkali jsme duchovního učitele, který nám může dharmu předat a od kterého jsme obdrželi nauku. Jsme fyzicky i duševně schopni uvést jeho nauku do praxe. Takže nyní je na nás, jak se rozhodneme: vydáme se na cestu osvobození, odhodláni dovést všechny bytosti k nejvyššímu stupni osvícení, nebo sestoupíme ještě hlouběji do labyrintu samsáry, ze kterého je tak obtížné uniknout?
Jak studovat toto učení
Pomocí učení dharmy můžeme dovést všechny bytosti k dokonalému buddhovství. Proto je nezbytně nutné, abychom ve chvíli, kdy toto učení obdržíme, netrpěli obvyklými nedostatky: třemi chybami, šesti nečistotami a pěti špatnými způsoby přijímání učení, které by nám mohly zabránit v jeho jasném pochopení. Jinak bude studium tohoto textu pouhým plýtváním časem. Zaměřte se prosím na toto učení s maximální bdělostí a používejte šest dokonalých vlastností.
Co toto učení obsahuje
Učení, které zde budeme studovat, je známé jako Promluva ctnostná na počátku, uprostřed i na konci. Jeho druhý název je Praxe náhledu, meditace a jednání, která je pokladem srdce osvícených. Tento text napsal Dza Paltrul Rinpočhe, Orgjen Džigme Čhökji Wangpo, který byl emanací velkého bódhisattvy Šántidévy. Během svého života Paltrul Rinpočhe projevoval bezchybný charakter, nekonečný soucit, hluboké vědění a zcela se zřekl běžných světských zájmů.
Všechna velká a hluboká učení, předávaná vznešeným Buddhou s jeho dokonalou obratností a nezměrným soucitem, jsou sebrána v Tripitace. Tato učení, kterých je značný počet, jsou vysvětlována v šástrách, textech sestavených nikoli samotným Buddhou, ale následujícími generacemi buddhistických mistrů slavných indických panditů a učených a realizovaných mudrců Tibetu. Tento text Paltrul Rinpočheho je příkladem takové šástry či komentáře.
Všechna rozličná buddhistická učení vedou nakonec k osvobození. Jejich velká rozmanitost a počet odráží rozdílné schopnosti a dispozice praktikujících. Promluva ctnostná na počátku, uprostřed i na konci je stylizována způsobem, který je pro její pochopení a následné uplatnění v praxi mimořádně snadný, nicméně obsahuje jádro jak učení hínajány, tak mahájány v jejich celistvosti.
Jak bývá tradičně zvykem, učení je rozděleno do tří částí: úvodu, hlavní části a závěru. Každá část je zaměřena na určitý námět. První část se zabývá úpadkem a intenzivním utrpením bytostí žijících v této temné době, druhá náhledem, meditací a jednáním v sútrajáně a mantrajáně a třetí osvobozením od obvyklých světských zájmů.
V první části jsme nabádáni, abychom přemýšleli o svých chybách a o nedostatcích samsárického života. Díky tomu si uvědomíme vlastní sebeklam i sebeklam druhých, který charakterizuje naše úsilí vržené do nejrůznějších sebestředných aktivit a který způsobil, že jsme uvízli ve svých touhách a nenávistech, v rozlišování na to, co máme rádi a co ne, v připoutanosti k přátelům a v averzi ke svým odpůrcům. Když vidíme, jak nic z toho nemá smysl, přirozeně nás to začne unavovat a cítíme silnou touhu se od toho osvobodit. Rozhodnutí osvobodit se je základem celé praxe dharmy, protože jedině tehdy, když si plně uvědomujeme tíhu samsáry, cítíme neodolatelnou naléhavost zcela se ponořit do praxe.
V prvním otočení kola dharmy Buddha učí, že samsára je jen samé utrpení a nic jiného. Toto je první ze Čtyř vznešených pravd. Všichni živí tvorové se snaží nalézt štěstí, ale kvůli své nevědomosti dělají opak toho, co by jim štěstí skutečně přineslo. Nechápou, že pravé štěstí přichází jen realizací dharmy, a zůstávají lapeni v připoutanosti, averzích a výtvorech své vlastní mysli. Zapleteni do pavučiny sebeklamu klopýtají z utrpení do utrpení.
Dnešní doba je označována jako doba úpadku nebo také jako doba degenerace, protože přetrvávají jen zbytky kvalit a kladných rysů velkého zlatého věku vzdálené minulosti. Dnešní lidé se obracejí zády k Buddhovu učení a je jen velmi málo těch, kteří skutečně žijí podle dharmy. Každý touží po štěstí, ale převažující postoje a životní styl naší doby vedou jen ke stále většímu utrpení.
Intenzita utrpení v nižších říších existence je tak velká, že si to stěží dovedeme představit. V pekelné říši bytosti trpí v mučivém žáru a mrazu, v říši hladových duchů nenasytitelným hladem a neuhasitelnou žízní, zvířata jsou ve své slepé tuposti zotročována, využívána a neustále žijí ve strachu. I když nedokážeme plně pochopit, co zažívají bytosti v těchto říších, neměli bychom alespoň uvažovat o utrpení, které způsobujeme my sami svými vlastními činy v současném životě?
Jak říkali velcí učitelé Kadampy: Nejlepší učení ze všech je to, které vrhne světlo na naše skryté nedostatky. Nejprve si musíme uvědomit, že samsára je samé utrpení. Potom, rozpoznávajíce své vlastní chyby, můžeme hledat příčinu. Kořenem utrpení je nevědomost a kořenem nevědomosti je falešná víra v já . Jak řekl slavný filosof Čandrakírti:
Nejprve myslíme já a lpíme na sobě.
Pak myslíme moje a lpíme na hmotném světě.
Kroužíme bezmocně jako lopatky mlýnského kola.
Skláním se před soucitem, který vzplanul pro všechny bytosti.
Připoutáni ke svému tělu, své mysli a svému jménu snažíme se odstrčit vše nepříjemné a uchopit vše žádoucí. To je základní proces ulpívání na našem já neboli egu, skutečný kořen utrpení.
Část první: Nedostatky naší úpadkové doby
5. Běda lidem v této temné době!
Zdravé, pravdivé jádro mysli odumírá a lidé žijí ve lžích,
jejich myšlenky jsou proto zvrácené a jejich řeč pokroucená,
dovedně svádějí ostatní kdo jim může věřit?
Ve zlatém věku, době dokonalosti, nebylo třeba sluneční záře ani svitu měsíce, protože lidé zářili světlem svých vlastních těl. Mohli se zázračně pohybovat vesmírem a nepotřebovali k životu hmotnou stravu. Všechny bytosti se přirozeně řídily deseti ctnostmi. Ale během času si začaly ubližovat, začaly být ovládány svými touhami, začaly krást a lhát. Ztratily svou přirozenou zář a staly se závislými na Slunci. Ztratily schopnost létat, pevná strava se stala nutností, a když nakonec přišly i o samovolnou úrodu a hojnost dobytka,27 musely se začít lopotit, aby si zajistily potravu. Dnes zbyly z kvalit zlatého věku jen drobty, jako nevábné odhozené zbytky z nádherné hostiny. Každý moudrý člověk, když vidí bídný stav lidí v této temné době, musí cítit veliký soucit.
V této konfliktní době jsou lidé nepoctiví a plní lsti. Kladou sami sebe na první místo a neuvažují o potřebách druhých. Každého, kdo jim lichotí, považují za přítele a každého, kdo je s nimi v rozporu nebo jim oponuje, za nepřítele. Protože tento postoj postupně pokřivuje všechny jejich činy, slova a myšlenky, stávají se stále zkaženějšími a zvrácenějšími jako pokroucený starý strom, až se nakonec jejich mentalita může zvrhnout natolik, že ztrácejí jakýkoli pojem dobra a zla.
Žijeme v době, kdy hněv, touha, ctižádost, hloupost, pýcha a žárlivost jsou na denním pořádku. V době, kdy slunce dharmy již zapadá za úbočí západního pohoří, většina velkých učitelů odešla do jiných říší, praktikující se dostali ve své meditaci na scestí a ani laikové, ani lidé vysvěcení nejednají podle dharmy. Možná jsme vyznáváním dnešních zavádějících hodnot získali určité dočasné výhody, ale v konečném důsledku jen podvádíme sami sebe.
Jedovaté emoce, které v této temné době naplňují lidskou mysl, jsou hlavní příčinou našeho putování v nekonečném kruhu samsáry. Abychom dokázali s těmito emocemi pracovat, potřebujeme si udržovat neustálou bdělou pozornost, následujíce příkladu mistrů Kadampy, kteří praví:
Ozbrojen bdělou pozorností budu střežit brány mysli,
a až budou hrozit emoce,
také jim pohrozím,
a jedině až uvolní své sevření, uvolním také já své.
10. Ač sloužíš svým nadřízeným, nikdy nebudou potěšeni;
ačkoli se staráš o své podřízené, nikdy nebudou spokojeni;
ačkoli pečuješ o druhé, oni o tebe pečovat nebudou.
Přemýšlej o tom a učiň pevné rozhodnutí.
Ať děláte cokoli, nikdy se nezavděčíte. Mocní tohoto světa se neliší od obyčejných lidí i když jim budete sloužit a ze všech sil se snažit, abyste je uspokojil, nikdy to skutečně neocení. A co víc, snadno je rozčílí nějaká malá chybička a vás budou trestat, bít a věznit. Ti, kteří jsou na vás závislí, ti také nebudou nikdy úplně spokojeni, i když o ně budete pečovat, jak nejlépe umíte. A budete li se řídit radami svých přátel, pak ačkoli mohou mít ty nejlepší úmysly, budete se ve většině případů jen stále více zaplétat do pavučin samsáry. Válčení s protivníky a péče o vlastní nemá nikde konce. Je to jen plýtvání časem. Abyste mohli pomoci všem, musíte nejprve zdokonalit sami sebe, a abyste sami sebe zdokonalili, musíte rozetnout tři pouta: poslušnost vůči důležitým lidem, zaplétání se do marných pokusů pomáhat druhým a závislost na tom, co lidé říkají.
Pokusy vyhovět důležitým lidem vedou jen k emocionálnímu zatížení. Pokusy pomáhat lidem s jejich momentálními problémy jen přilévají olej do ohně samsáry. V nejlepším případě, přinesou li tyto vaše snahy někomu uspokojení, bude to pouze uspokojení dočasné. Nikomu nepomůže v okamžiku smrti. Toto je ve skutečnosti chybné pojetí soucitu. Pravý soucit vždy vede bytosti k nesmrtelnému blahu dokonalého buddhovství.
Jsouce chyceni do pasti samsáry, měli byste se cítit jako vězeň v žaláři, který nemyslí na nic jiného než na to, jak uniknout. Mistři Kadampy, rozpoznávající marnost běžné životní náplně, praví:
Založ svou mysl na dharmě,
svou dharmu založ na skromném životě,
svůj skromný život na myšlence smrti,
svou smrt na jeskyni na opuštěném místě.
Pobývat na odlehlých místech, zbaveni rozptylování, je ten nejlepší způsob, jak zajistit, že budete skutečně praktikovat dharmu. Neměli bychom o tom všem přemýšlet a pracovat na svém zdokonalení? Je to první krok k tomu, jak opravdu pomoci ostatním.
13. Všechny jevy jsou jako magické iluze, pravili buddhové;
dnes jsou však tyto iluze ještě neskutečnější než kdy jindy,
podvody vykouzlené pochybnými iluzionisty
buď si vědom, že cesty této úpadkové doby nikam nevedou.
Všechny nesčetné jevy samsáry a nirvány jsou jako magické iluze. Nikde v celém vesmíru nenaleznete jedinou trvale, skutečně existující entitu. Nikdy zde nebyl král, který by měl své království navždy, nikdy se nenarodil člověk, který by nezemřel, nikdy nevznikl mrak, který by se nerozplynul. Vše je jako drama, ve kterém herci sehrávají války, vášně a smrt. Vše je jako sen, někdy dobrý a někdy zlý jako noční můra.
V této době úpadku jsme však dosáhli vrcholu iluze. Lidé už dávno zapomněli na čistotu zlatého věku. Neuvažují nad svou budoucností a zabývají se jen bezprostředním uspokojením. Nezodpovědně a rozmařile pohřbili dharmu pod velkou hromadou zlého a negativního jednání. Svět i lidé mění směr každým okamžikem, jako pšeničná stébla ohýbající se ve větru sem a tam. To, co bylo pravdou ráno, večer už neplatí. Nečekaný déšť, sníh, krupobití, horko a zima narušují přirozený běh ročních období. Když toto vše vidíme, musí nám být jasné, že není důvod se přehnaně radovat, když se nám děje něco dobrého, protože se to snadno může kdykoli proměnit ve svůj opak, a že není důvod být příliš sklíčen špatnými poměry, protože naše nesnáze trvají jen minutu ve srovnání s tím, co musí snášet bezpočet bytostí v nižších říších.
Mága nikdy neoklamou jeho vlastní triky. Když vykouzlí iluzi koní, dobytka, válečných vozů nebo čehokoli jiného, jakkoli realistického, ví, že ve skutečnosti to neexistuje. A právě tak, jako se mág nenechá oklamat iluzemi, o kterých ví, že je sám vytvořil, tak ani bódhisattva, který si uvědomil prázdnotu všech jevů a rozpoznává všechny světské snahy jako iluzorní, netrpí negativními emocemi ani egoistickým lpěním, i když třeba žije jako hospodář a otec rodiny. Chápe prázdnou přirozenost světských činností a není k nim přitahován ani se jich nebojí. Nedoufá v úspěch ani se nebojí neúspěchu a má takovou důvěru ve své studium, kontemplaci a praxi, že ať dělá cokoli, vede ho to blíž a blíž k úplné svobodě.
Dnes je ovšem takové porozumění vzácné. Klam střídá klam a rychle se šíří, jako pitvoření opic, napodobujících jedna druhou. Došlo to tak daleko, že je pro nás těžké nalézt z toho všeho cestu ven. Ztratili jsme vidění pravé povahy věcí, a tak nevíme, jak žít, abychom svůj život nepromarnili. Ale jak v minulosti pravili buddhové: Všechny jevy jsou složené, vše složené je nestálé a nestálost je utrpením. Proto bychom měli rozpoznat pravou povahu světských hodnot. Přestaňme myslet na bohatství, jídlo a oblečení, přestaňme druhé využívat a snažme se sjednotit svou mysl s dharmou. Jestliže dokážeme opustit způsoby uvažování, na které jsme v běžném životě zvyklí, naše praxe dharmy pokročí přímo k cíli. Praxe dharmy a pozitivní jednání rovněž nejsou o nic skutečnější než iluze a sny, ale skrze tyto iluzorní ctnosti a z nich plynoucí zásluhy dosáhneme snového plodu osvícení.
Musíme uvažovat o povaze všeho ve světle dvou druhů pravdy, relativní a absolutní. Stručně řečeno, polem působnosti relativní pravdy je svět manifestujících se jevů, které vznikají kombinací různých příčin a podmínek jako sled vzájemně na sobě závislých událostí. Protože všechny jevy jsou propojeny tímto způsobem, v říši relativní pravdy platí nutně zákon příčiny a následku: pozitivní jednání nevyhnutelně vede ke štěstí, negativní jednání ústí nevyhnutelně v utrpení. Pokud jsou přítomny příčiny a podmínky, nic nedokáže zabránit tomu, aby se dostavily následky, stejně tak jako se objeví květy a plody, pokud byla na jaře zaseta semena, slunce hřálo a déšť přinášel vláhu. Proto bychom si měli být vždy vědomi významu každého, byť sebenepatrnějšího skutku. Také bychom si měli uvědomit, jak vzácná a drahocenná je příležitost praktikovat dharmu. Nyní máme tuto příležitost ve svých rukou, ale smrt nás o ni může každým okamžikem připravit. Nesmíme plýtvat časem. Trvalé uvědomování si pomíjivosti by nás mělo podněcovat k praxi. Jak pravil vznešený Buddha: Největší ze všech stop je stopa slona, nejpřednější ze všech úvah připomínka nestálosti.
Pochopení nestálosti je také klíčem k poznání prázdné podstaty všech jevů. To je absolutní pravda, která může být pochopena jen těmi, kdo dosáhli plného probuzení. V konečné analýze jsou absolutní a relativní pravda chápány jako jediná pravda v jednotě projeveného světa a prázdnoty.
O klamu verbálních jevů původní verše říkají:
14. Všechna slova jsou jako ozvěna, pravili buddhové,
ale dnes je to spíše ozvěna ozvěny.
Co ozvěny říkají a co znamenají, není totéž,
ponech tedy bez povšimnutí tato zrádná slova ozvěn.
Všechna slova a postoje lidí samsárického života, příjemná i nepříjemná, laskavá i kritická, jsou jen ozvěnami prázdnoty. Kdybyste směrem k útesu zakřičel urážky nebo poklony a ozvěna vám tato slova vrátila, měl byste důvod cítit se ponížen nebo polichocen? Zvuky vesmíru oheň, vítr, voda, křik zvířat, lidská řeč nemají žádnou reálnou podstatu. Jsou jen neuchopitelnou prázdnou ozvěnou.
Debaty o minulosti, přítomnosti a o plánech do budoucnosti jsou z větší části výrazem nesmyslné připoutanosti nebo odporu. Slova přicházejí a odcházejí, nemají žádný skutečný základ, nezanechávají žádnou stopu. Slyšíte, jak je ráno někdo chválen a týž den odpoledne ostře kárán. Lidé říkají sladké věci, i když jejich myšlenky jsou ve skutečnosti nepřátelské, a naopak, přestože jejich úmysly mohou být dobré, jejich slova jsou často krutá. Jestliže takovým řečem věnujete pozornost, je to značně zavádějící. Takže ignorujte běžné světské řeči a místo toho pronášejte modlitby a mantry a čtěte si nahlas posvátné texty.
Štěstí i utrpení vyvolané chválou či kritikou je pomíjivé. A tak když vám skládají pocty, místo toho, abyste byli pyšní, mějte k této chvále vztah, jako by to bylo něco, co jste slyšeli ve snu nebo ve fantazii. Říkejte si, že to nejste vy, kdo je chválen, ale dobré vlastnosti, kterých jste možná nabyli duchovní praxí. Ve skutečnosti si chválu plně zaslouží jen ti, kdo dosáhli svobody. [ ]
1. vyd. 2006, ISBN 80-86685-39-X.
Váz., 266 str., 288 Kč
http://www.dharmagaia.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat