Osud člověka po smrti.

Ukázka s knihy HOVORY S LASENICEM

Tzv. individuální nesmrtelnost skutečně existuje, musíme si ji však skutečně zde na zemi vytvořit. Jsme tvůrci své nesmrtelnosti. Musíme se zde na světě zindividualizovat k nesmrtelnosti, stát se individuálním opravdovým obrazem božím, jenž se už nemůže rozplynout v kosmické duši. Staneme se krystalem, jenž vykrystalizuje z tohoto roztoku. To je cíl naší životní cesty.

 

7. Osud člověka po smrti.

Neexistuje znovuvtělování, reinkarnace duší jako individuí. Po smrti tělesné nastane i duševní smrt. Lidské duše se rozloží, vplynou v kosmickou duši, splynou s ní. Obohatí ji však o výsledek svého pozemského strádání, ať už ve smyslu kladném (dobro, dobré skutky), či zlém (zlé skutky). Má tedy ateista pravdu, tvrdí-li, že se po smrti rozpadne, že po smrti nic není. Do tohoto oceánu vlévají se i duše všech živočichů, zvířat, obohacujíce jej také o výsledky svého života (strádání). Třebaže tato kosmická duše je jednotná, přece je podle kvalit, přinesených do ní z tohoto světa, rozvrstvena; vrstvy však přecházejí jedna po druhé neznatelně, povlovně. A částečky tohoto kosmického rezervoáru se znovu vtělují, projdou životem a zase se vrátí do něho zpět, obohativše jej opět o své zkušenosti. Tímto způsobem postupuje pozvolna kolektivní reintegrace. Takto budou jednou všichni lidé spaseni. I „sedlina“ kosmického rezervoáru, tvořená zločinci, černými mágy atd. dojde takto jednou spasení. Tvrdí-li tedy někdo, že je např. reinkarnací egyptského faraona XY, má pravdu jen v tom smyslu, že v něm skutečně je něco z onoho faraona (v nás všech je něco z něho) - díl částeček jeho rozplynuvší se duše jako individuality. Nebo, tvrdí-li tibetský láma, že byl v minulém životě oslem, má pravdu, neboť atavisticky silněji v sobě pociťuje částečky kosmické duše, jež jsou oslího původu. Fantazie každého v těchto tvrzeních inklinuje k tomu, co se mu lépe líbí, co jej víc láká, anebo co více pociťuje, neboť v každém z nás fakticky je něco z těchto faraonů, králů, velekněží - a i z těch oslů. Tzv. individuální nesmrtelnost skutečně existuje, musíme si ji však skutečně zde na zemi vytvořit. Jsme tvůrci své nesmrtelnosti. Musíme se zde na světě zindividualizovat k nesmrtelnosti, stát se individuálním opravdovým obrazem božím, jenž se už nemůže rozplynout v kosmické duši. Staneme se krystalem, jenž vykrystalizuje z tohoto roztoku. To je cíl naší životní cesty. To je ta naše vědomá reintegrace, jíž se odlišujeme od kolektivu. Vytváření nesmrtelnosti se děje různým způsobem: cestou vědění, cestou víry atd. Ovšem různé, různě kvalitní cesty mají také za následek hierarchické rozvrstvení nesmrtelných. Většina náboženství mluví o této nesmrtelnosti, o nesmrtelnosti duše, avšak průměrný člověk nevytvoří nesmrtelného individua už tak dokonalého, aby se nemuselo „vrátit“. Tím jen zdržuje kolektivní reintegraci, protože se tak tato nedostatečně ztužená osobnost znovu musí rozplynout. Buddhismus má nesmrtelnou zásluhu v tom, že jednak učinil konec teoriím o reinkarnaci, jednak zabránil nedokonalému tvoření „nesmrtelných duší“ a vedl lidi k tomu, aby hleděli jen na dobré skutky (karman), neboť právě jimi povznášejí kosmickou duši. Jestliže Buddha prohlásil, že každý má spoléhat sám na sebe, pohroužit se v sebe, tu to dávalo „předurčeným“ buddhismu možnost pochopit ze sebe pravý stav věcí a skutečně dosáhnout nesmrtelnosti.