Život Marpy Překladatele
Úvod
Náropa také zakusil podobný průběh, když se poprvé vydal hledat Tilopu. Náropa zažil dvanáct vizí, jako setkání s leprou postiženou ženou, s mrtvým a rozkládajícím se psem, mužem, který krájel mrtvolu atd. Když se nakonec Náropa setkal s Tilopou osobně, Tilopa mu řekl: „Dokonce i když jsi mne potkal v podobě leprou postižené ženy, nebyli jsme nikdy odděleni, ale byli jako tělo a jeho stín. Tyto různé vize, které jsi měl, byli poskvrněními tvých špatných činů, a tak jsi mne nepoznal“ (The Life and Teaching of Nāropa, str. 37).
Život Marpy byl napsán v Tibetu na počátku šestnáctého století, době, kdy začínala existovat celá škola biografické literatury. Tato tak zvaná „škola“ životopisců má původ u autora našeho textu, jenž podepsal své jméno v tomto díle jako „Trakthung Gjalpo (Král Héruků), jógin, jenž putuje mezi pohřebišti.“ Obecněji je znám jako Tsang Ňön Héruka či prostě jako Bláznivý jógin z Tsangu. Kromě životopisu Marpy se další jeho dvě životopisná díla týkají Marpova hlavního žáka, Milaräpy: Život Milaräpy a Sto tisíc zpěvů Milaräpových,
která obě byla již přeložena a publikována v angličtině. Jedno další dílo, Život a učení Náropy, napsané Lhatsünem Rinchen Namgjalem, hlavním žákem Tsang Ňöna, bylo také publikováno v anglickém překladu. Náropa byl Marpovým guruem, a tak s tímto vydáním Marpova životopisu máme před sebou tři generace vztahu mistra a žáka.
Tsang Ňön měl nejméně čtyři další žáky, kteří inspirováni příkladem svého učitele, sestavili každý několik životopisů, včetně děl o tak věhlasných učitelích jako byli Tilopa, Náropa, Rečhungpa, jejich guru Tsang Ňön Héruka a další. Ze životopisu jejich učitele jsme se dozvěděli o životě našeho autora.
Tsang Ňön Héruka: autor, učitel a bláznivý jógin
Tsang Ňön Héruka se narodil r. 1452 v Horním Njangu v Tsangu (Západní Tibet). Ve věku sedmi let byl vysvěcen jako mnich-novic. Později, když mu bylo osmnáct, měl vizi, která naléhala, aby šel na pouť ke svaté hoře Tsári. Po cestě tam se setkal se svým guruem Šarou Rabdžampou, který mu dal učení a poslal jej cvičit do ústraní. Po tomto odloučení a v souladu s pokyny svého gurua vstoupil Tsang Ňön do kláštera Sakja, aby pokračoval ve svých studiích učení tantrického buddhismu. Když studoval dva nebo tři roky, pochopil, že tento klášterní způsob života mu nepřinese vrcholnou realizaci těchto učení.
Při příležitosti návštěvy prince, patrona kláštera, s jeho dvorem předvedl Tsang Ňön tak divoké a urážející chování, že byl z kláštera vyloučen. Od té doby žil výstředním, pestrým a plodným životem. Hodně cestoval, prošel většinu Tibetu a několikrát navštívil Nepál. Většinu svého času trávil v osamění v západním Tibetu, zejména na svatých místech, kde cvičil Milaräpa. Ze životního stylu, který přijal, z míst, kde se často vyskytoval, a zvláště z množství energie, jež věnoval sestavení životopisu a pochopení písní Milaräpových, je zřejmé, že se Tsang Ňön velmi úzce s Milaräpou ztotožňoval. Obě tato díla o Milaräpovi dokončil, když mu bylo třicet sedm let (1488).
Později Tsang Ňön pracoval po mnoho let na mnohasvazkové sbírce učení linie od úst k uchu. Tato učení, spojená s Čakrasamvara-tantrou, představovala speciální pokyny, jež Marpa obdržel od svého gurua Náropy na své poslední cestě do Indie. Marpa je předal svému hlavnímu žáku Milaräpovi, který je pro změnu dal třem ze svých hlavních žáků – Gampopovi, Rečhungpovi a učiteli z Ngen Dzongu. Tsang Ňön sám patřil do linie předávané skrze Rečhungpu.
Díky svým cestám, spisům, znalostem a svému nekonvenčnímu chování, stal se Tsang Ňön známým v Tibetu i v Nepálu. Upoutal mnoho žáků a byl podporován několika královskými rodinami. Jednou byl požádán, aby dělal prostředníka mezi soupeřícími politickými stranami během těžkých politických časů. Dokonalého učitele v roli nestranného zprostředkovatele v Tibetu často žádali k urovnání všech druhů sporů.
Kolem r. 1505, během svých posledních let, nadiktoval Tsang Ňön životopis a písně Marpy. Bylo to ve Čhuvaru, jedné ze slavných jeskyní, kde meditoval Milaräpa. Zemřel o dva roky později ve věku padesáti čtyř let (1507) v Rečhung Phuk (Rečhungpově jeskyni).
Síla a cíl tibetského životopisu
Je zajímavé a užitečné prozkoumat otázku toho, proč Tsang Ňön a jeho žáci věnovali tolik času sestavování těchto životopisů. Co je sílou těchto životopisů, jež je činí tolik důležitými? Proč bychom se měli zajímat o jejich četbu?
Slovo pro životopis v tibetštině je namthar (tib. rnam-thar, zkrácenina pro rnam-par thar-pa), což doslova znamená „úplné osvobození“. To jasně ukazuje cíl tibetského životopisu. Ústředním zájmem je vylíčit duchovní vývoj a naplnění života osobnosti. To je důvodem, proč se často jako součást životopisu nacházejí osvěcující sny a vize. Navíc to vysvětluje, proč jsou písně zahrnuty jako ústřední část životopisu. Jak budeme později rozebírat, spontánní písně byly tradičním prostředkem sdělování zkušeností či učení duchovního významu.
Jsa duchovním životopisem, slouží jako „nejvyšší příklad pro upřímné bytosti“. Osobní příklady, jak Marpa či Milaräpa překonali své vlastní překážky, může inspirovat pozdější duchovní praktikanty v jejich vlastních snahách dosáhnout úplného osvobození. Tímto způsobem se Marpův či Milaräpův životní příběh stává učením ke studiu a rozjímání, neboť může podnítit vlastní realizaci. Tato osvobozující kvalita, jež vychází ze čtení těchto životopisů, je uvedena v titulu Marpova životopisu, Zhlédnutí uskutečňuje vše (tib. Mthong-ba don-jod). Smyslem tohoto mnohoznačného titulu je, že pouhé zhlédnutí či čtení tohoto životopisu může uskutečnit záměr, kterým je probudit osvícení. To je cílem, se kterým tibetští autoři píší tyto životopisy či namthary.
Ve své době se Tsang Ňön stal nespokojeným s omezující šablonou, již buddhismus přijal, na škodu udržování podstaty učení při životě. V patnáctém a šestnáctém století byly kláštery v Tibetu nejen pokladnicemi duchovního studia a praxe, ale také baštami světské moci. Staly se bohatými a mocnými, a tak nebyly vzácností politické spory mezi soupeřícími kláštery. V takových časech cvičení meditace bylo něčím zapomenutým nebo pokládaným za podružné.
Když Tsang Ňön přijal životní styl šíleného jógina, ňönpy (tib. smyon-pa, „blázen“), věnoval svůj život v první řadě meditování v osamění. Zdá se zřejmým, že se chtěl vytrhnout z rušnějšího a více usměrňovaného života klášterního učence, stejně jako z jakéhokoli zapojení do politické moci a bohatství. V tomto kroku nebyl jediným. Během patnáctého století bylo mnoho dalších ňönpů, z nichž tři byli tak věhlasnými jako Tsang Ňön. Byli to Thangtong Gjalpo (1385-1464 nebo 1361-1485?, také známý jako Lungtong Ňönpa, „Blázen z Prázdného údolí“), Druk Ňön Künga Lekpa (1455-1529, jinak známý jako Drukpa Künlek) a Ü Ňön Künga Zangpo (1458-?). Navíc zjev Ňönpy nebyl novou událostí, ale může být vystopován zpět do Indie, zvláště do tradice osmdesáti čtyř mahásiddhů, a pravděpodobně mnohem dávněji. Zdá se, že stejně dlouho jako tu byli praktici, kteří si vybrali život v klášterní struktuře, byli zde též ti, kdož si vybrali život mimo ni. Po čase si sloužili jako protiváha jeden druhému v uchování praxe a učení Buddhy.
V Tibetu byl příkladem bláznivého jógina Milaräpa, který věnoval svůj život meditaci v horských samotách. Byl typickým představitelem stylu ňönpy – nekonvenční, nespoutaný, plný srdečného humoru, zručný ve vyučování písněmi a vyprávěním příběhů a mající velké pochopení přirozenosti světa díky své intenzivní praxi. Ve svých životopisech Marpy a Milaräpy Tsang Ňön mistrovsky vetkal do jejich příběhů mnoho vlastností ňönpy. Užívá hovorovější styl jazyka v próze i písních, naplňuje zápletku živým humorem a lidským citem a těší se z popisování detailů obyčejného života i hluboké moudrosti osamělého praktikanta. Není divu, že byly tyto životopisy neobyčejně populární mezi všemi Tibeťany.
Tsang Ňön nejen vytvořil mistrovské kusy literatury, ale zobrazil také hluboký a upřímný duchovní vývoj dvou velkých učitelů a praktikantů. Marpa byl farmář a laik; Mila byl asketa, ten, kdo se zřekl světa. Každý z nich kul svou vlastní cestu založenou na tom, kým byl a jaké byly jeho zdroje. Tsang Ňön vyzdvihl jejich životní příklady ne jako životní styly k imitování, ale jako příklady toho, jak život člověka – kteréhokoli člověka – může být celým srdcem věnován praxi a realizaci buddhadharmy.
ŠÍŘENÍ BUDDHISMU V TIBETU
Tibet, země Marpova narození, byl dlouho zemí vzdálenou a těžce dosažitelnou. Na jihu je oddělen od Indie a Nepálu velkým himalájským horským pásmem. Na západě a severu je ohraničen pásmy Karakorum a Kunlun. Na východě jsou řady menších pásem a plochy řídce osídlené země. Ale kromě horami byl Tibet kdysi také zemí obklopenou buddhistickými zeměmi či oblastmi silně ovlivněnými buddhismem. Nejvýraznějšími byly Čína, Tarim Basin (kudy procházela Hedvábná cesta z Číny do Indie), Kašmír, Nepál a Indie. Ač zeměpisně vzdálený, nebyl Tibet v žádném případě kulturně izolován. Dlouho předtím Tibeťané aktivně usilovali o to, aby získali učení Buddhy, příležitosti ke kontaktu s buddhistickými a dalšími myšlenkami a zvyky tu byly.
Podle tradičních výkladů, učinil buddhismus v Tibetu svůj debut, když spadly nějaké buddhistické texty a malá stúpa z nebe na střechu královského paláce. V té době nikdo nevěděl, jak texty číst, neboť Tibet ještě neměl psanou formu svého vlastního jazyka. Tibetská abeceda a gramatika byly zformulovány kolem roku 632 n.l. podle vzoru indického jazyka a od osmého století postupně začaly buddhistické ideje hlouběji pronikat do tibetské mysli. Časem byly pozváni do Tibetu vyučovat buddhističtí učitelé z Indie, jako Śántarakšita a Padmasambhava, z Číny i odjinud a tibetští studenti byli posíláni za hranice studovat. R. 779 byl konečně postaven první tibetský klášter, Samje, prvních sedm tibetských mnichů bylo vysvěceno a začalo se s překlady buddhistických textů. Podle tradice si Tibeťané r. 792 vybrali odevzdat se výhradně indické tradici buddhismu v porovnání s čínskou tradicí, která byla do té doby v Tibetu také vyučována. Konečným výsledkem celého tohoto vývoje bylo, že indický buddhismus byl oficiálně prohlášen králem Thisong Deucänem státním náboženstvím. To určuje vrchol tzv. „prvního šíření“ buddhismu v Tibetu.
Úspěch tohoto prvního šíření měl krátký život. R. 836 přijal trůn Langdarma a zahájil období, ve kterém byl buddhismus potlačován. Kláštery byly vyprázdněny a mniši a mnišky přinuceni stát se laiky nebo vyhnáni. Ačkoli jsou informace nedostatečné, zdá se, že praxe a studium buddhismu přežily mezi laickým obyvatelstvem, nicméně buddhismus během této doby přestal existovat jako organizovaná a viditelná instituce. A co hůře, po Langdarmově úkladném zavraždění v r. 842 vstoupil Tibet do temného věku feudálního rozdrobení a občanské války. Přesto však po r. 978 začaly být znovu v různých částech Tibeturozdmýchávány doutnající uhlíky buddhismu. To byl začátek „druhého šíření“ buddhismu v Tibetu, ve kterém sehrál Marpa přední úlohu.
MARPOVO NAROZENÍ A VSTUP DO NAUKY
Marpa se narodil r. 1012 v oblasti Lhotrak. Tato oblast je na nejvzdálenějším jihu Tibetu, přímo nad hranicí Bhútánu. Je to kraj lesů a úrodné půdy, zemědělství a pasení stád ovcí a krav. Marpovi rodiče byli bohatými velkostatkáři se zemědělskou půdou v nížinách i pastvinami na horách. Protože byl Marpa útočným dítětem, rozhodli jeho rodiče svěřit jej dharmickému tréninku, aby se nestal příliš útočným a ničivým. Tak Marpa započal své vzdělávání ve věku dvanácti let a obdržel své buddhistické jméno Čhökji Lodö (Rozum dharmy). Podle významu svého jména Marpa rychle ovládl čtení i psaní. Protože však stále neovládal svoji povahu, podněcovali jej nakonec jeho rodiče, aby šel daleko na západ Tibetu studovat nauku dále. S tím Marpa ochotně souhlasil.
V té době bylo v Tibetu několik klášterních a výchovných institucí. Pár Tibeťanů, jako Dogmi, Marpův první učitel, cestovalo do Indie studovat s buddhistickými učenci a jóginy a vrátili se jako učení a dobře vycvičení. Dogmi založil svůj klášter v údolí Ňugu v r. 1043. Byl dobře zběhlý ve vadžrajánovém buddhismu, ale jeho specialitou byla učení o „stezce a naplnění“ (tib. lam-´bras), která se později stala filosofickým základem pro učení linie Sakja. Dogmi byl také „lotsávou“, překladatelem, a zatímco byl v Tibetu, přeložil velké množství textů nacházejících se nyní v tibetském buddhistickém kánonu.
Marpa přišel do údolí Ňugu studovat s Dogmim okolo r. 1054 a zůstal s ním tři roky; učil se sanskrt a několik nářečních jazyků Indie. To bylo základem Marpova vlastního výcviku jako překladatele. Pak se stal znechuceným kvůli své neschopnosti získat další učení, po nichž toužil. Protože byl praktickou osobou, rozhodl se jít získat učení z nejlepšího zdroje – z Indie.
Zde i jinde životopis upozorňuje na sílu Marpovy osobnosti. V každé své činnosti je Marpa ukazován jako nedržící nic stranou. Jeho vystupování je vylíčeno jako nespoutané, přímé a tvrdohlavé. Když spatřil něco, co chtěl, šel za tím. Když spatřil něco, co bylo třeba učinit, učinil to. Tak, brzy ve svém životě, poznal, že nauka je pravdivá a stojí za to hledat ji celým srdcem. Byl si vědom toho, že by musel vykonat dlouhou a nebezpečnou cestu do Indie, aby si opatřil nauku; neváhal však jít. Proměnil většinu svého vlastnictví ve zlato a po překonání námitek svých rodičů, Marpa započal první ze svých tří cest do Indie.
MARPA CESTUJE DO INDIE
Cesta do Indie nebyl snadný úkol, jak Marpa potvrdil v několika svých písních. Opustiv Lhotrak musel putovat více než tři sta mil k západnímu okraji Tibetu, do Kungthangu. Ačkoli tam bylo mnoho plání a hor k přejití, vzpomíná Marpa zejména rozlehlou pustou pláň Palmo Palthang a vysoký, sněhový průsmyk Khala Čhéla (pravděpodobně přes 15.000 stop) v oblasti Kungthang. Sleduje pak údolí řeky Trisuli dolů do Kjitrongu a do Nepálu, sestoupil Marpa rychle do vlhkých a teplých předhůří Nepálu. Tato naprostá změna nadmořské výšky a podnebí mohla být pro Tibeťana dosti dramatickou a často vedla k onemocnění. Proto Marpa zůstal po tři léta v Kathmandu, aby se aklimatizoval na teplo před dalším sestupem do ještě teplejších plání Indie. Bylo to zde v Nepálu, kde bylo znovu probuzeno Marpovo karmické spojení s jeho guruem Náropou díky setkání se dvěma z Náropových žáků, Čitherpou a Paindapou. Tito dva nepálští učitelé dali Marpovi velké množství naukových a jazykových pokynů a pak jej poslali, aby se setkal s Náropou v Indii.
Na hranici Nepálu a Indie se Marpa setkal s hladomorem a hrabivými výběrčími cla. Během své cesty čelil nebezpečí banditů, divoké zvěře, vzdutých řek, strmých srázů, vratkých mostů a podobně. Celkem jistě procestoval přes sedm set mil a sestoupil přes 10.000 stop výšky, aby dosáhl Phullahari, místa, kde žil jeho guru Náropa.
Posledním nebezpečím, jež Marpu potkalo na jeho první cestě, byl obtížný cestovní společník. V části cesty přes Tibet potkal Marpa Nja z Kharaku, který putoval s ním celou cestu do Indie a později, v Indii, se stal Marpovým soupeřem v ovládnutí nauky. Ačkoli Marpa sklidil časný užitek z cestování s Njem, konečný výsledek byl dosti odlišný, jak uvidíme dále.
Buddhismus Indie
Situace v Indii, s níž se Marpa a Njö setkali, byla dosti protikladná k té v Tibetu. Asi 1500 let uplynulo od té doby, kdy Śákjamuni Buddha poprvé roztočil kolo dharmy v Jelením parku v Benáresu. Buddhismus vyrostl z malého shromáždění putujících asketů v šik klášterních center podporovaných široce založenou laickou obcí. Buddhismus se rozšířil po Indii i za její hranice do dalších zemí, zahrnujících Cejlon, Nepál, Kašmír, Čínu, Koreu, Japonsko i jiné země.
Do Indie samotné Marpa přicestoval v době, kdy byly v popředí dva vývoje. Prvním byla velká důležitost a sláva klášterních universit jako Nálandá, Vikramaśíla, Bódhgajá a Otantapurí. Nálandá byla nejstarší z nich, datující se od šestého století. Její sláva přitahovala čínské i jiné poutníky po staletí. Nyní to byli hlavně Tibeťané, kdo cestovali studovat a vzdělávat se. Kromě výuky buddhistických písem byly tyto university pokladnicemi mnoha aspektů indické učenosti. Zahrnovaly mnoho disciplín včetně krásných umění, lingvistiky a filologie, vědy, lékařství a diskuse.
Navíc v těchto universitách, a zvláště ve Vikramaśíle, byly vyučovány nauky vadžrajánového buddhismu. Byl to ten druhý hlavní vývoj odehrávající se v Indii té doby. Z ezoterického vývoje v buddhistické tradici byla vadžrajána či tantra přijata a včleněna do hlavního proudu klášterních institucí. Proto mnozí vzdělaní učenci, „panditové“, studovali a vykládali tantry, základní texty vadžrajánového názoru a praxe, a brzy vznikla rozsáhlá literatura komentářů a praxe obřadů. Bylo to kvůli studiu vadžrajány s těmito učiteli na velkých universitách, proč Marpa a další Tibeťané přicházeli do Indie.
Kvůli Marpově karmickému spojení s jeho guruem Náropou však dostala jeho cesta poněkud jiný směr, než očekával. Po svém příchodu do Indie šel Marpa přímo studovat s Náropou, který žil v Phullahari, severozápadně od Nálandy. Njö, Marpův cestovní společník, poznamenal pohrdavě, že Náropa býval velkým panditou v Nálandě, ale teď praktikuje kusulu meditaci podle Tilopy. Tilopa byl Náropův guru a kusulu byl jógin, který se věnoval pouze nejnutnějším fyzickým potřebám, aby mohl trávit co nejvíce času v meditaci. Jeho činnost často byla nekonvenční také v jiných ohledech. Spíše než za pandity, byli Tilopa a Náropa pokládáni za mahásiddhy, ztělesnění nejvyšší realizace vadžrajánských učení.
VADŽRAJÁNA A TRADICE MAHÁSIDDHŮ
Vadžrajánská učení se datují přibližně od šestého a sedmého století, kdy se v Indii vynořily základní texty vadžrajány, tantry. Protože se však vadžrajána opírá prvořadě o tajné ústní pokyny předávané mistrem žákovi, je pravděpodobné, že objevení se psaných pokynů bylo pozdější fází a že skutečná praxe je nejspíš předcházela. Říká se, že Śákjamuni Buddha se projevil jako Vadžradhara, prvotní buddha, aby učil vadžrajánu několik vyspělých žáků. Tantry, jež jsou záznamy těchto vyučování, nesměřují k předvedení dialogu mezi osvícením a zmatkem jako v raných učeních Buddhy. Místo toho předkládají stanovisko dosažení, úplného osvícení.
Vadžrajána doslova znamená „nezničitelné vozidlo“. Slovo vadžra označuje nezničitelnou skutečnost osvícení. Ve vadžrajáně není osvícení pokládáno za něco dosud neprojeveného ve světě či v člověku samotném. Spíše je úplně projevené a samozřejmé ve všech aspektech života. Svět, tělo a stav mysli jsou všechny jako vadžra, prapůvodně čisté a sebeosvobozené z dualistického zmatku. Stanovisko, jež vidí tuto prapůvodní čistotu zkušenosti, se nazývá posvěcený pohled [tib. dag-snang] a je podstatou vadžrajánové praxe a realizace.
Vadžrajána je nezničitelným vozidlem, poněvadž používá stanoviska dosažení, posvěceného pohledu, jako stezky k osvícení. Tento názor o základní svatosti světa a zkušenosti je předáván žákovi jeho guruem. S tímto odkrytím prapůvodní čistoty jevů se stává všechno v životě zpracovatelným a může být včleněno jako prostředek vedoucí k cílina stezce osvobození.
V souladu s tím bylo cvičícímu vadžrajány k dispozici široké pásmo přístupů. Tato pestrost může být poznána skrze studium životů věhlasných osmdesáti čtyř mahásiddhů, indických předchůdců vadžrajánové praxe a realizace. Mahásiddha je „velký dokonalý či dokončený člověk.“ Zvláštní vlastností siddhů byla jejich schopnost obratně využít jakéhokoli aspektu světa jako vozidla k osvobození sebe i druhých. Kvůli tomu se o nich říkalo, že mají velké magické síly zvané siddhi, kterých jsou dva druhy. Obyčejné siddhi se týkají základního ovládnutí jevů. Například Virúpa zastavil slunce, když vypil ohromné množství alkoholu, Dombí Héruka jezdil na tygřici a nemohl být spálen ani velkým ohněm hranice. Nejvyšší siddhi je osvícení samotné.
Jsou dvě hlavní zprávy o příbězích osmdesáti čtyř mahásiddhů. První byla napsána na konci jedenáctého či na počátku dvanáctého století Indem Abhajadattou. Byla postupně přeložena do tibetštiny mnichem Šerabem (Smongrub Shes-rab) a byla zahrnuta do Tandžuru tibetského buddhistického kánonu. V současné době byla přeložena do angličtiny Jamesem B. Robinsonem a vydána pod názvem Buddha´s Lions (Buddhovi lvi) (Berkeley: Dharma Press, 1979).
Další zpráva pochází od velkého historika a učence Táranáthy (1575-?). Sestavil příběhy siddhů podle linie učení, ke které sám náležel. Tak se jeho dílo nazývá The Seven Special Transmissions (Bka´babs bdun-ldan; Sedm speciálních přenosů). My jsme během této práce využili překladu od Nālandā Translation Commitee – z tibetského vydání Five Historical Works of Tāranātha (Pět historických děl Táranáthy), Arunachal Pradesh, India: Tibetan Nyingma Monastery, str. 361-499.
Další související díla v angličtině jsou G. Tucciho Tibetan Painted Scrolls (Tibetské malované svitky, Rome: La Libreria dello Stato, 1949) a T. Schmidovo The Eighty-five Siddhas (Osmdesát pět siddhů, Stockholm: Statens Etnografiska Museum, 1958).
Ač bylo určitě více než osmdesát čtyři mahásiddhů, životní příběhy těchto osmdesáti čtyř byly obecně známé, a tak byly zaznamenány. V této skupině byli jak putující jógini, kteří žili na okraji společnosti, tak mnozí lidé, kteří cvičili tantru zatímco byli zaneprázdněni svými každodenními činnostmi a zaměstnáními. Byli to učenci, tesaři, mniši, kováři, králové, žebráci, hospodyně, řemeslníci a tak dále. Byli z vysoké kasty, nízké kasty i mimo kasty. Jejich osobnosti také pokrývaly široké pásmo. Někteří byli vášniví, někteří útoční, někteří ctižádostiví a někteří jenom prostě líní. Nicméně skrze posvěcený pohled a šikovné prostředky vadžrajány byl každý schopen použít svůj temperament a světskou činnost jako vozidlo pro meditační praxi a dosažení nejvyšší siddhi, osvícení.
Tilopa: Guru Náropy
Tilopa je zahrnut mezi osmdesát čtyři siddhů. Svůj buddhistický výcvik začal jako mnich a strávil dvanáct let v přísné meditaci v Sómapurí. Potom uskutečnil kompletně svoji stezku zaměstnáním v každodenním světě. Po dalších dvanáct let pokračoval ve svém meditačním cvičení ve dne při stloukání sezamových semínek a v noci pracoval jako zprostředkovatel pro prostitutku. Spojuje svou meditační praxi se svojí denní činností, dosáhl tak nevyšší realizace. Putoval pak po Indii a zvláště po Bengálsku, vyučuje obvykle zázračnými a přímými metodami. Tilopa byl předchůdcem linie Kagjü, to jest zvláštních učení, jež byla postupně předána Náropovi, Marpovi, Milaräpovi. Tilopa neměl žádného lidského gurua; obdržel přenos a pokyny přímo od Vadžradhary, prapůvodního buddhy. Navíc Tilopa měl čtyři hlavní učitele, od nichž získal čtyři různé linie učení. Tyto čtyři speciální přenosy (tib. bka´-babs bzhi) plus některé další speciální ústní pokyny jsou částí dědictví, které odkázal svému hlavnímu žákovi, Náropovi.
Je několik různých zpráv o čtyřech speciálních přenosech Tilopy. Všechny souhlasí s tím, že Tilopa obdržel čtyři soubory jógických cvičení od různých guruů, které předal svému hlavnímu žákovi, Náropovi. Čtyři speciální přenosy se staly základním zdrojem pro šest jóg Náropových [tib. Nā-ro chos drug]. Často se říká, že čtyři speciální přenosy se skládají z jóg o neskutečném těle, snu, světle a čandálí.
Jeden z nejširších popisů čtyřech speciálních přenosů je podán Vangčhukem Gjaltsenem v jeho životopise Tilopy. Načrtává dva soubory čtyř speciálních přenosů, jeden obyčejný a druhý mimořádný. Obyčejné čtyři speciální přenosy [tib. thun-mongs kyi bka´-babs bzhi], spolu s jejich příslušnou linií učitelů jsou: (1) mahámudrá (Pán Tajemství (Vadžrapáni), Saraha, Lóhipa (Lújipa), Dárika, Dingkapa (Tengipa)), (2) otcovská tantra (bódhisattva Ratnamati, Nágárdžuna, Mátangí), (3) mateřská tantra (Sumati, Šinglopa, Thanglopa, Karnaripa) a (4) světlo (Birvapa (Virúpa), Dombípa, Bhinasa, Lavapa, Indrabódhi (Indrabhúti)). Takže Tilopovi učitelé pro tato učení byli Dingkapa, Mátangí, Karnaripa a Indrabódhi.
Mimořádné čtyři speciální přenosy (tib. thun-mongs ma yin-pa´i bka´-babs bzhi) jsou spojeny s Tilopovým získáním cvičení šesti jóg. Jsou to: (1) čandálí a jóga snu od Kršnáčárji, (2) jóga o neskutečném těle a otcovská tantra od Nágárdžuny, (3) jóga světla a neduální tantra od Lavapy a (4) jógy vypuzení a barda a mateřská tantra od Sumati Samatabhadrí.
Další zdroje informací týkajících se čtyř speciálních přenosů zahrnují Padmakarpův životopis Tilopy a jeho Jo-bo nā-ro-pa´i khyad-chos bsre-´pho´i khrid rdo-rje´i theg-par bgrod-pa´i shing-rta (list 2a a následující, jak je uvedeno v The Life and Teaching of Nāropa od Herberta V. Guenthera, str. 37, č. 1) a též Tilopovo vlastní dílo Saddharmópadéśa (Tandžur, Pekingská Tripitaka č. 4630 a Gdams-ngag mdzod, kap. 5, str. 106-7).
Náropa: Guru Marpy
Život Náropy, který byl také mahásiddhou, je v mnoha směrech podobný. Nejprve se školil dlouhý čas v tradiční klášterní soustavě, až časem vystoupil na vrchol učeneckého úspěchu. Byl jmenován jedním ze čtyř akademických strážců bran na universitách Nálandá a Vikramaśíla a byl uznán nejučenějším ze všech. Stále jej však jeho velká učenost neuspokojovala a jednoho dne měl vizi škaredé babizny, která se ho tázala na jeho porozumění nauce. On pak pochopil, že neovládl zkušenost za slovy. Opustiv uzavřený život klášterní university, Náropa se vydal hledat mistra, který zakusil a může naučit pravý smysl za slovy.
Naším zdrojem pro Náropův životní příběh byl v prvé řadě The Life and Teaching of Nāropa (Život a učení Náropy). Podle tohoto textu (str. 20) byli čtyřmi akademickými strážci bran: východ – Pradžňákara, jih – Kršnáčárja, západ – Ratnákaráśánti a sever – Náropa. Navíc se říká, že tito strážcové bran sídlili v Nálandě.
Táranátha ve své History of Buddhism in India (Historie buddhismu v Indii) přeložené Lamou Chimpou a Alakou Chattopadhyayou (Simla: Indian Institute of Advanced Study, 1970) uvádí šest strážců bran ve Vikramaśíle (str. 295-303): východ – Ratnákarášánti, jih – Pradžňákaramati, západ – Vágíśvarakírti, sever – Náropa a též Ratnavadžra, který dlí na velkém ústředním pilíři, a Džňánaśrímitra, který dlí na druhém velkém ústředním pilíři.
The Blue Annals (Modrá kronika) také uvádí těchto šest strážců bran, i když zaměňuje jižního a západního strážce (str. 206).
Tak, ačkoli se seznamy poněkud liší, všechny se shodují v umístění Náropy do severní brány. Zda byli tito strážcové bran v Nálandě a/nebo ve Vikramaśíle je stále nejasné. Táranátha ve svém Bka´-babs bdun-ldan (str. 424:1) píše, že Náropa byl severním strážcem brány v obou – v Nálandě i ve Vikramaśíle. V Buddhist Monks and Monasteries in India (Buddhističtí mniši a kláštery v Indii) (str. 360) S. Dutt také uvádí možnost této formy uspořádání.
Tohoto učitele nalezl v Tilopovi. S tímto nekompromisním mistrem podstoupil dvanáct velkých a dvanáct menších zkoušek. Většina z těchto zkoušek zahrnovala hrůzné fyzické strasti, jež pocházely z poněkud násilnických činů, které byl svým guruem přinucen vykonat. Po každé zkoušce Tilopa napravil fyzické utrpení, jímž Náropa trpěl, a dal mu zvláštní pokyn. Nakonec, po dvanácti letech, byly Náropova pýcha a lpění na já úplně zničeny a jeho realizace probuzeného stavu mysli odkryta. Nyní, vybaven tvrdým intelektuálním výcvikem pandity a neohroženou realizací a šikovnými prostředky dokonalého jógina, opustil Náropa Tilopu, usadil se v Phullahari a začal vyučovat. Tak jej nalezl Marpa.
MARPA SE SETKÁVÁ S NÁROPOU,
STÁVÁ SE JEHO SPRÁVCEM A ZÍSKÁVÁ UČENÍ
Marpův příchod do Indie a jeho vhodnost coby žáka byly již Náropovi předpovězeny Tilopou. Proto Náropa okamžitě přivítal Marpu, aby se ujal role jeho správce, budoucího držitele linie. Potom dal Marpovi abhiśéky, jež jsou zmocněním ke cvičení určitých vadžrajánských technik, a ústní pokyny.
Zde je velmi důležité probrat ideu linie a oddanosti učiteli, zejména ve vztahu k učením a abhiśékám, jež Marpa obdržel. Aby student mohl být vycvičen v praxi vadžrajány, musí nejprve vytvořit osobní spojení s důvěryhodným učitelem linie. Přináležitost k linii znamená, že učitel sám byl řádně vycvičen v praxi svým vlastním učitelem, a tak má zkušenost a pochopení k vedení svých žáků. Navíc je nejvnitřnější podstata praxe vždy sdělována osobně a je zřídkakdy sepisována. Proto jenom učitel, který má ústní pokyny linie a který realizoval jejich pravdu, může plně zmocnit žáka k vykonávání této praxe.
)
Abhiśéka a praxe jidamu
Prostředkem, kterým učitel zmocňuje žáka, je abhiśéka. Abhiśéka doslova znamená „pokropení“ a označuje pomazání nebo zmocnění (tib. dbang). Je to rituální obřad, kterým vadžra mistr, guru, uvádí žáka do mandaly – posvěceného světa gurua a jidamu. Jidam je božstvo, jež vyjadřuje skutečnost posvěceného světa ve vizuální formě. Podoba tohoto božstva či jidamu může představovat různé aspekty či energie osvícení. Může být pokojná, polohněvivá či hněvivá. Pokojní jidamové mají jemné, usměvavé vzezření. Jsou elegantně ozdobeni krásnými šaty a královskými ozdobami a obvykle zaujímají meditační pozici. Jejich zjevy sdělují otevřenou a ochotnou energii soucítcí moudrosti. Na druhé straně polohněviví a hněviví jidamové mají šklebící se výraz, mohou držet zbraně různých druhů, zaujímají taneční pozici atd. Dynamicky ztělesňují nekompromisní a pronikavou kvalitu soucítící moudrosti.
Učitel může zmocnit žáka určitým typem jidamu, aby se hodil ke konkrétním charakteristickým rysům tohoto žáka. V Marpově případě jeho osobní jidam, Hévadžra, byl polohněvivým jidamem. V každém případě jidam slouží jako osvícený projev žákovy základní bytosti. Není to vnější božstvo, jež je uctíváno, aby člověk mohl být spasen. Spíše je to živá reprezentace vlastní osvícené přirozenosti. Jsa zmocněn svým učitelem, student ztotožňuje své tělo, řeč a mysl úplně s těmi jidamovými a tak postupně vzniká neotřesitelná důvěra v jeho vlastní probuzenou přirozenost.
Navíc, skrze obdržení abhiśéky, není žák pouze uveden do tohoto posvěceného světa, ale připoutává k němu neodvolatelně sám sebe. Přijímá slib, zvaný samaja, odevzdat se zcela svému guruovi a rovněž jidamovi, kterého obdržel a je nyní zmocněn cvičit. V podstatě je jidam neoddělitelný od gurua. Protože učitel nejenže soucitně vede žáka jeho praxí, ale je též dokonalým ztělesněním dosažení praxe, žák přirozeně uctívá svého učitele s velkou důvěrou a oddaností. Bez gurua by nebyla žádná nauka a žádná stezka. Proto oddanost činí možným přenos posvěceného pohledu, osvícené mysli, z gurua na žáka. Oddanost svému guruovi je tak základem, stezkou a naplněním vadžrajány a zejména v linii Kagjü.
MARPA NAVŠTĚVUJE DALŠÍ UČITELE
Džňánagarbha a Kukkurípá
Obdržev abhiśéku od Náropy, byl Marpa pobídnut při soupeření se svým bývalým společníkem, Njem, aby hledal dvě další tradice cvičení, jmenovitě Guhjasamádžu a Mahámáju. (Tato jména jsou obě jmény jidamu a tantry, textu, jenž popisuje praxi tohoto jidamu.) Nejprve Marpa získal abhiśéku a pokyny Guhjasamádža-tantry od Džňánagarbhy, který byl též velkým učencem a překladatelem. Pak překonal velké překážky, aby získal abhiśéku a pokyny k Mahámájá-tantře od výstředního jógina Kukkurípy.
Kukkurípá byl dalším učitelem Marpy, jehož životní příběh je zahrnut mezi životy osmdesáti čtyř mahásiddhů. Dříve Kukkurípá strávil mnoho let meditováním v jeskyni, doprovázen pouze štěnětem-fenkou, které nalezl hladové a vzal je do své opatery. Jednou, díky svému soucitnému zájmu o tohoto psa, byl osvobozen z blaženosti plné pasti meditačního dosažení, jež nebylo úplným osvícením. Fenka se pak proměnila v dákiní, duchovního posla či ochránkyni, a dala mu pokyny, přivedši jej tak k nejvyšší realizaci. Kukkurípův úzký svazek se psy se stal jeho značkou a říká se, že žil na svém izolovaném ostrově uprostřed jedovatého jezera s velkým množstvím psů. Tam jej Marpa nakonec našel a jejich setkání bylo živé a naplněné Kukkurípovým hravým žertováním.
Je zajímavé poznamenat, že ačkoli byl Náropa schopen dát Marpovi učení Guhjasamádži i Mahámáji, zpočátku odmítal tak učinit. Místo toho poslal Marpu k učiteli, který se specializoval na tuto určitou tantru, neboť taková osoba byla „čistým zdrojem“. Později Marpa obdržel tato učení od Náropy a shledal je v podstatě shodnými s těmi, která již dostal. Marpa byl přinucen tvrdě pracovat, aby získal tato učení, a tak došel k ocenění jejich vzácnosti a nepokládal je za duchovní trofeje do sbírky. Njö, Marpův soupeř, neměl tento postoj, proto později postrádal zásluhy a karmické spojení, aby nalezl Kukkurípu a získal od něho učení.
Marpa se setkává s Maitrípou, svým dalším hlavním guruem
Po návratu od Kukkurípy získal Marpa Náropovo svolení, aby mohl jít a studovat s Maitrípou, který se stal Marpovým druhým hlavním guruem, téměř tak důležitým jako Náropa. Když se poprvé seznámil s naukou, byl Maitrípa žákem Náropovým v Nálandá. Později, ve Vikramaśíle, během doby, kdy Atíša byl vedoucím mnichem kázně, byl, zdá se, Maitrípa pokárán a přinucen odejít kvůli pití alkoholu a stýkání se s ženami. Po odchodu Maitrípa položil koženou podušku na hladinu řeky Gangy a přeplavil se přes vodu. Po podstoupení dalšího výcviku u svého gurua Šavariho si úplně osvojil nekonvenční životní styl mahásiddhy a byl všemi uznán jako osvícený mistr učení mahámudry.
Tradice dóh a mahámudry
Po příchodu do kláštera Hory planoucího ohně Marpa obdržel od Maitrípy pokyny ke dvěma důležitým tradicím. První tradicí je vadžrajánská praxe zpívání spontánních písní o zkušenosti a pochopení, které jsou známy jako dóhá. Tyto dóhy jsou obecně zpívány při ganačakře, slavnostní obětní hostině, která je slavena skupinou tantrických praktiků při slavnostních příležitostech nebo po speciálních sezeních intenzivní praxe. Tradičně v Indii byly tyto písně často krátké a zpívané v tajném tantrickém kódovaném jazyce, podobné spíše té, již Náropa zazpíval Marpovi před jeho druhým návratem do Tibetu. S Marpou se staly více vyprávěcími a delšími, používajíce přímějšího jazyka. Marpa nakonec předal tuto tradici dóhá svému hlavnímu žáku, Milaräpovi, který též dal těmto písním svoji osobní pečeť. Jsouce spontánními odkrývají tyto písně vnitřní přirozenost zpěváka a vyjadřují jeho proniknutí do podstaty a oddanost neomezujícím a jedinečným způsobem. Protože se rodí z pochopení, jež vzchází ze cvičení guruových ústních pokynů, jsou také hluboké a přímé ve své schopnosti proměnit a probudit mysl posluchače. Usměrňují pozornost k přirozenosti mysli v tomto okamžiku. Tímto způsobem je jejich poselství všeobecné, i když poskytuje pouze náznak zpěvákovy celé zkušenosti.
Druhou tradicí, kterou Marpa obdržel od Maitrípy, jsou učení mahámudry, která jsou neobyčejně důležitá jak pro Marpu, tak pro linii Kagjü. Obecně jsou dvě linie, kterých byl Marpa držitelem. První linie začíná Vadžradharou, prapůvodním buddhou, a byla předána Tilopovi, Náropovi a pak Marpovi. Říká se jí přímá linie (tib. nye-brgyud) a týká se v první řadě čtyřech speciálních přenosů Tilopových a šesti jóg Náropových (všechna tato cvičení se odvozují od předchozích). Učení mahámudry se nacházejí v této linii rovněž. Druhá linie, nepřímá linie (tib. ring-brgyud), má jako své ústřední ohnisko přenos učení mahámudry. Pochází také od Vadžradhary, ale pak byla předávána skrze Ratnamatiho, Sarahu, Nágárdžunu a Šavarípu, který je dal Maitrípovi.
NÁZOR, MEDITACE, ČINNOST A NAPLNĚNÍ MAHÁMUDRY
Mahámudrá doslova znamená „velký symbol, pečeť či gesto“. Podle Čakrasamvara-tantry mu je moudrostí prázdnoty, drá je osvobození ze samsáry a mahá je jejich nedělitelnost. Když je skutečnost pochopena jako prázdná a bez samsarického zmatku, stává se největším symbolem ze všech, samým o sobě jsoucím symbolem osvícené přirozenosti.
Po praxi učení, která obdržel od Maitrípy, zazpíval Marpa o své realizaci mahámudry, naznačuje její názor, meditaci, činnost a naplnění. Nejprve zazpíval:
Tato nepřestávající dharmatá
je neomezené, ze sebe zářící ponoření.
V přirozeném ponoření, v jednotě,
spontánní moudrost je záměrem.
Dharmatá je podstatou věcí jaké jsou. Není tvořena ani ničena; proto je „nepřestávající“. Je to základ všeho, vše pronikající jako prostor. Je mimo jakoukoli dualitu, jako zmatek a osvobození, samsára a nirvána. Uvědomění si tohoto základu je ponoření, v podstatě prázdné, ale podle přirozenosti zářící. Jako takové je sjednocením světla a prázdnoty. Protože v prázdnotě neexistuje nikde žádná podstata, světlo, vyjádření dharmaty, je zcela neomezené a jasně ukazuje vše. Toto ponoření je vrozené a spontánní, jak Marpa vysvětluje. Proto přirozeně poznává dualistické výmysly zmatku a svobody jako již sebeosvobozené v základu dharmaty. Moudrost nemá být vytvořena, ale je sama o sobě existující, spontánní. To je záměrem, se kterým člověk cvičí. V podstatě, z pohledu cíle stezky, je to popis základu i naplnění praxe.
Co se týče meditace, Marpa zazpíval:
Skrze čtyři pomeditační činnosti,
nerozdělitelná ve třech časech, jako plynoucí řeka,
je tato jóga průzračná, bez nejasností.
Bez rozptýlení je meditace.
Při cvičení cíle není žádné úsilí vytvořit zvláštní stav mysli během meditace. Meditací mahámudry je prostě být si v okamžiku ostře vědom čehokoli, co vystupuje v člověkově zkušenosti. Proto všechno, co se děje, je součástí stezky a meditace je nepřetržitá během dne a při jakékoli činnosti. Je tu neustálé vědomí otevírající a odkrývající skutečný stav člověkovy mysli a světa. Člověk nerozviřuje další zmatek pokusy něčeho dosáhnout. Místo toho, nechávaje věcí být jaké jsou a neputuje ve zmatku, zatemnění se rozptýlí sama sebou. Proto toto cvičení je přirozeně zářícím a bez zatemnění. Nakonec dokonce i zatemnění sama jsou viděna jako projevy probuzeného stavu a nejsou považována za překážky. V meditační praxi člověk samozřejmě vynakládá úsilí vidět jasně, ale celkový průběh je jedním z prodírání bot záměrné meditace, v nichž člověk prochází cestu. Více a více se mysl uklidňuje a vize se samy zjasňují, samovolně.
Při činnosti se udržuje stejný cíl. Marpa zazpíval:
Nauky těla, řeči a mysli a tří časů
jsou nepředvídatelně pestře ozdobené jedinou ozdobou -
nezanikající, snadné a v podstatě tytéž.
Činnost je jako iluze.
Činnost není vykonávána úmyslně s nějakým předem daným záměrem v mysli, ale vzniká okamžitě v odpověď na potřebu situace. Tak je nepředvídatelná, nezanikající a snadná. Realizovaný jógin se stará o cokoli, co potřebuje péči, živí, cokoli potřebuje výživu, a ničí, cokoli potřebuje zničit. Tato nepodmíněná, soucitná činnost se může často jevit obyčejné mysli hrubou. To je to „v podstatě tytéž“, mimo dualitu dobra a zla. Protože je bez jakéhokoli pevného vztažného bodu, je „jako iluze“.
Nakonec Marpa zazpíval:
Podstatou realizace je přítomnost,
vše vyskytující se najednou, bez čehokoli k přidání či ubrání.
Sebeosvobození, přirozená velká blaženost,
bez doufání či strachu je naplnění.
Mahámudrá není ničím než přítomností, ve které je všechno úplné. Není zde nic k získání či ztracení; proto zde není nic k doufání či strachu. Je to sebeosvobození na místě, jež je nepodmíněnou velkou radostí. Mysl je pochopena jako buddha, zcela probuzená.
V souhrnu bychom mohli citovat od Džamgöna Kongtrül Thaje z vlastní písně o mahámudře:
Protože v záměru mahámudry
se analýza nepoužívá,
zahoď myslí vytvořené poznání pryč.
Protože v meditaci mahámudry
není nijaké zaměření na myšlení,
zanechej záměrné meditace.
Protože v činnosti mahámudry
není žádný vztažný bod pro jakýkoli čin,
buď bez úmyslu konat nebo nekonat.
Protože v naplnění mahámudry
není žádného dosažení, kterého by se mělo nově nabýt,
zahoď naděje, obavy a touhy pryč.
Toto je hlubina mysli všech Kagjü.
Ve sjednocení základu a naplnění mahámudry se člověk neohlíží na své úsilí a zkušenosti jako na zvláště významné; spíše hledí s upřímným oceněním a vděčností ke svému guruovi a liniovým předchůdcům. To není pouhá pokora, ale hluboký a přirozený výsledek praxe. Žádný stupeň stezky by nebyl možný, kdyby toto učení nebylo praktikováno, asimilováno a předáno skrze mnohé generace přítomnému guruovi. Prostřednictvím požehnání této linie, jež nechává zcela dozrát a osvobozuje člověka na stezce, a ohromující velkorysosti gurua, člověk zdědí své přirozené dědictví, probuzenou mysl. Tak jsou v mahámudře oddanost a pochopení dvěma stranami stejného osvícení.
MARPA SE SETKÁVÁ S NIGUMOU, CVIČÍ,
VRACÍ SE DO TIBETU A ZAČÍNÁ VYUČOVAT
Po dosažení své první realizace mahámudry u Maitrípy se Marpa vrátil k Náropovi. Tehdy jej Náropa poslal, aby získal učení od Nigumy, Džňána dákiní Okrášlené kostěnými ozdobami. Byla Náropovou ženou předtím, než se zřekl světského života, aby vstoupil do nauky, a později se stala jeho žákyní a družkou. Nakonec se stala sama velkou učitelkou a její linie učení byla přenesena do Tibetu (i když nikoli Marpou) a pokračuje dodnes. Bohužel náš příběh nám zde mnoho neříká o jejich setkání.
Když se Marpa vrátil k Náropovi, žádal další učení a pak intenzivně cvičil, dokud se v něm neobjevila zkušenost a realizace. Teď, po dvanácti letech života a studia v Indii, Marpa skoro vyčerpal své zásoby. Proto se rozhodl vrátit do Tibetu shromáždit více zlata, aby mohl dále kontrolovat své porozumění nauce se svými guruy a též získat učení nová. S dosud neuhašenou žízní po nauce nastoupil cestu zpět do Tibetu.
Bylo to při jeho návratu do Tibetu, kdy byla zkoušena Marpova asimilace nauky. Závidě Marpovi učenost, hodil Njö všechny Marpovy knihy do Gangy, jakoby to byla nehoda. Marpa nebyl oklamán tímto fíglem, ale cítil se zlomen. Teď, když jeho vzácné knihy byly pryč, zbylo tu něco ze vší jeho námahy a studia? Tato ztráta jeho knih působila jako katalyzátor úplného rozvinutí Marpovy vnitřní jistoty. Viděl, že jeho mysl a nauka se smísily. Pochopiv marnost lpění na věcech jako reálných, Marpa zazpíval spontánní píseň soucitných pokynů Njövi, jehož egocentrismus jej dovedl ke spáchání tohoto zlého činu. Njöva zrada posloužila pouze k tomu, aby dala vzniknout „nezvrácenému, dobrému názoru“ v Marpovi. To bylo Marpovi znamením, že překážky mohou vždy být včleněny do stezky a zlepšit pochopení.
Cestou v Nepálu Marpa obdržel od Sarahy ve snu další učení, která hluboce rozšířila jeho zkušenost mahámudry. I když sny obvykle vystupují z vrozených vzorců, někdy vycházejí samovolně z čistého stavu mysli a mohou sdělovat učení nebo prorocká poselství. Saraha byl dalším z osmdesáti čtyř mahásiddhů. Jeho zaměstnáním byla výroba šípů. Byl dobře znám zejména kvůli svým třem cyklům dóh, jež zpíval královi, jeho královně a jeho lidem. Jak je poznamenáno dříve, byl učitelem v linii mahámudry (a též dóhá), kterou Marpa obdržel od Maitrípy.
Bylo mnoho dalších příležitostí v Marpově životě, kdy sny hrály hlavní roli. Měl důležité sny o svém guruovi Maitrípovi, o příchodu svého žáka Milaräpy a o smrti svého syna Tarma Dodeho. Milaräpa měl též prorocké sny, nejvýznamnější předpovídající budoucnost linie Kagjü.
Po návratu do svého domova v Lhotraku se Marpa vydal učit a shánět zlato na svou příští cestu do Indie. Přitom potkal své první žáky – Ngoktöna a Marpu Golka, Tsurtöna Vang-ngeho a Bavačhena – a začal se stávat známým jako učitel. Pak se na chvíli usadil v Lhotraku, oženil se s Dagmemou a pustil se do budování své rodiny.
)
MARPOVA DRUHÁ CESTA DO INDIE
Životopis hovoří relativně málo o Marpově druhé cestě do Indie, neboť sledovala v podstatě ten samý vzorec jako ta první. Znovu navštívil všechny své guruy, aby zkontroloval učení, jež získal dříve, a aby získal učení nová. Dokončiv tento úkol v šesti letech, připravoval se Marpa znovu k návratu do Tibetu. Tehdy Náropa zasadil do Marpovy mysli semínko zazpíváním záhadné písně v symbolickém zašifrovaném jazyce a příslibem, že dá Marpovi nějaká speciální učení, když se znovu vrátí. Marpa slíbil, že se vrátí, a pak odešel do Tibetu.
Krocení Milaräpy
V Tibetu se Marpa pustil do života jako učitel, farmář, obchodník, manžel a otec. Bylo to během tohoto období, kdy dal do pořádku svého hlavního žáka Milaräpu namáhavou zkouškou stavění věží, aby jej očistil od jeho předchozích špatných činů a učinil jej vhodnou nádobou pro učení. Protože byl tento životopis napsán stejným autorem, jenž psal Milův (Milaräpův) životopis, je zde příběh o Milově výcviku pod Marpou velmi zestručněn a plně vylíčen je v životopise Mily.
Nakonec přijal Milu za žáka, dal mu učení a poslal jej do ústraní. Poté se Marpa připravoval vykonat svoji poslední cestu do Indie, jak slíbil Náropovi. Najednou, ve vizi, byl schopen rozluštit šifru Náropovy písně a byla mu připomenuta speciální učení, která mu měl Náropa dát. V ústraní měl Mila sen, který potvrzoval Marpovu vizi a který naléhal na Marpu, aby ihned vyrazil. Navzdory úporné snaze jeho ženy a žáků zadržet jej, Marpa, asi padesátiletý a stejně tvrdohlavý jako vždy, odešel sám do Indie.
MARPOVA TŘETÍ CESTA DO INDIE
Marpa dorazil do Indie jen aby zjistil, že jeho učitel Náropa „vstoupil do činnosti“ (tib. spyod-pa la gshegs-pa). Vstup do činnosti je pokročilým stupněm vadžrajánové praxe. Znamená to, že Náropa opustil jakékoli stálé bydliště či vztažný bod a putoval dál svobodně, aby se střetával se světem přímo. Lidé viděli jeho stopy či záblesky zde i onde, ale nikdo nebyl schopen přiblížit se k němu a studovat s ním. Stal se vadžra hádankou, neuchopitelným, mimo vymezení.
V tomto okamžiku, pozdně ve svém životě, musel Marpa poprvé bojovat o znovunastolení svého vztahu s guruem. Všechny předchozí vztažné body a úspěchy byly zapomenuty. Ačkoli dostal mnoho prorockých potvrzení, že se s Náropou setká, od svých ostatních učitelů, vše, v čem musel pokračovat, byla jeho ohromná a neotřesitelná touha uvidět Náropu. V každém z osmi měsíců, jež Marpa strávil vysilujícím hledáním, byl vystaven vizi. Tyto vize upozorňovaly na jeho zmatek, pochyby, připoutanost a dualistické lpění – v krátkosti na vše, co mu bránilo ve skutečném nalezení Náropy. Tak při hledání Náropy Marpa zpracovával svá vlastní zatemnění, která mu bránila v jasném spatřování svého gurua a světa. Navíc byl zkoušen a zjemňován Náropou kvůli obdržení speciálních učení, jež mu byla slíbena.
Když se nakonec setkal s Náropou, nabídl mu Marpa všechno své vzácné zlato, ale Náropa je prostě zahodil do lesa. Marpa byl šokován, neboť těžce pracoval na shromažďování tohoto zlata a jeho obětování jeho učitelům bývalo vždy vhodným gestem. Nicméně Náropa mu ukázal úplnou posvěcenost a bohatství projeveného světa, jež kráčí mimo dualitu mezi vzácným zlatem a obyčejným kovem. Dotkl se země, která se stala zlatem, a pravil: „Celý svět je pro mne zlatem.“ To bylo přímým a bezpodmínečným přenosem posvěceného světa. Jako další oslavu tohoto posvěcení připravili slavnostní oběť.
Ačkoli měl Marpa úspěch při hledání Náropy, byly zde pro něj stále další překážky k překonání, než obdržel speciální učení od Náropy a než se vrátil do Tibetu. Při návratu do Phullahari Marpa čelil silám překážejícím mu v získání těchto speciálních učení linie od úst k uchu. Tyto síly byly překonány pouze Náropovou pokornou prosbou k jeho vlastnímu guruovi Tilopovi ve prospěch Marpy. Nyní požehnán a chráněn linií, získal Marpa abhiśéky a ústní pokyny Čakrasamvary linie dákiní od úst k uchu.2 Tato učení byla nejvnitřnější podstatou, kdežto učení, jež získal předtím, byla pouhou vnější slupkou. Náropa pak dal Marpovi prorocké nařízení, aby předal tato učení pouze Milaräpovi, který tak bude budoucím držitelem linie.
Protože byl Marpa současným držitelem linie v Tibetu, vyzkoušel Náropa později Marpovo porozumění. Vytvořil na obloze mandalu Hévadžry, Marpova osobního jidama, a pak se Marpy zeptal, jestli se pokloní jidamovi nebo svému guruovi. Marpa, oslněn zázračným úkazem jidamovy mandaly, zapomněl, že to je jeho osobní spojení s jeho lidským guruem, co je nejdůležitější, a které může vytvořit takovou situaci na prvním místě. Poklonil se jidamovi. Toto dočasné zatemnění Marpovy realizace předpovědělo nemožnost pokračování jeho naukové linie skrze syna z jeho vlastního masa a krve. Kvůli síle této události a učení, jež obdržel, byl Marpa přemožen chorobou, jelikož byla vyháněna a odstraňována jeho karmická zatemnění. Náropa Marpovi vysvětlil, že tato nemoc je skutečně dalším požehnáním jeho gurua a linie, neboť je to způsob, jak vyčerpat veškeré další utrpení, jež by Marpa zakoušel kvůli svým karmickým zatemněním. Tak, čeliv jim a překonav všechny tyto osobní překážky a též získav tato speciální učení, shledal Marpa svoji poslední cestu do Indie nejtěžší a nejpodnětnější, nejbolestnější a nejradostnější a nejvíce odhalující a osvobozující. Marpův výcvik byl dokončen a on smutně opouštěl svého milovaného gurua, aby se vrátil do Tibetu.
Nakonec, po jednadvaceti letech studia v Indii, získal Marpa od Náropy úplný přenos učení. On a další Tibeťané, kteří cestovali do Indie hledat nauku, byli velmi vytrvalí a důkladní ve svých snahách. Během pár století byli schopni přinést rozsáhlý soubor buddhistického učení zpět do Tibetu, přeložit jej a přijmout jeho význam. Bylo to právě včas. Ve dvanáctém století Muslimové opakovaně napadli Indii a při svém plenění pustošili klášterní centra, zabíjejíce jejich mnichy a pálíce jejich knihovny. Naráz a úplně buddhismus zmizel ze země svého zrodu.
OSUD MARPOVY RODINY A NAUKOVÉ LINIE V TIBETU
Zbytek Marpova příběhu se týká naplnění jeho naukové praxe a naukové linie a selhání jeho rodinné linie v nesení ovoce. Nejprve životopis vypráví, jak Marpa získal jistotu v ovládání přenosu vědomí, jež bylo jedním ze speciálních učení, která mu dal Náropa během poslední návštěvy. Toto cvičení se týká vypuzení vědomí z těla a dočasného přenesení do mrtvoly, tímto ji znovuoživující. Marpa předvedl své mistrovství ovládnutí tohoto cvičení při třech příležitostech, k úžasu svých žáků, příbuzných a sousedů. Následkem toho se stal známým jako siddha, dokonalý mistr učení a projeveného světa. Marpa předal toto učení svému synovi Tarma Dodemu v naději, že jeho syn bude držitelem jeho naukové linie. Avšak, jak bylo naznačeno dříve, v souladu s předpovědí danou Náropou, Tarma Dode zemřel náhodnou smrtí v rozkvětu svého mládí. Příběh o Tarma Dodeho smrti je vyprávěn dlouze a je jednou z nejdojemnějších částí Marpova životopisu. Pro Marpu, jeho ženu Dagmemu a jeho žáky se tato tragická událost stala důležitým potvrzením přirozenosti smrti a pomíjivosti a nemožnosti ulpívání na něčem jako konečně reálném.
Poslední část příběhu vypráví, jak Marpa dal konečný přenos, dary a rady svým čtyřem hlavním synům-žákům. V souladu s Náropovým prorockým nařízením a s Milovým vlastním prorockým snem, byl Milaräpa uznán hlavním držitelem linie učení Kagjü, a tak Marpa dal nejspeciálnější ústní pokyny jemu samotnému. Po Milově odchodu navštívit své rodiště a pak cvičit v horských samotách, strávil Marpa svá poslední léta v nenuceném předvádění svého ovládnutí jevů.
Pro všechno jeho pochopení a mistrovství se říká, že Marpa žil ve „skrytém způsobu“. Je pravda, že v mnoha směrech byl velmi obyčejným. Tradičně byl zobrazován jako vysoký a zavalitý, s opálenou tváří, vlasy na ježka, knírkem a řídkou bradkou. Byl hospodářem, farmářem, manželem a otcem. Jedl dobré jídlo, pil hodně ječného piva a utrácel svůj temperament se ženou a dětmi. Jeho přístup ke všemu byl úplně věcný, praktický a lidský (pozemský, realistický). Doma v Lhotraku neměl Marpa zdánlivě mnoho času cvičit meditaci. Určitě netrávil většinu času v intenzivním ústraní jako Milaräpa a pozdější žáci. Navíc nebyl dokonce ani navenek rozpoznatelný jako duchovní osoba, neboť nenosil roucho mnicha či jógina. Dokonce i jeho sousedé a příbuzní měli občas pochybnosti o tom, zda je duchovním učitelem.
Nicméně díky jeho schopnosti úplně sjednotit svou praxi a realizaci mahámudry se svým obyčejným životem, byly Marpovo vidění a činnost rozsáhlé a přesné, nad to, co člověk mohl očekávat od obyčejného farmáře či obchodníka. Marpa se nepokoušel stát se zvláštním či speciálním druhem osobnosti, ale použil prostě svoji obyčejnost jako stezku a jako taková se stala výrazem základu a naplnění jeho realizace mahámudry.
Při zakládání linie Kagjü v Tibetu a péči o její budoucnost pracoval Marpa velmi těžce. Cestoval po Tibetu, vyučoval a shromažďoval zlato pro obětování svým indickým guruům. Putoval třikrát do Indie, sbíral svatou nauku a pobýval se svým základním guruem po více než šestnáct let. Nejen že přeložil texty, jež obdržel, ale cvičil a uskutečnil jejich význam. Potom cvičil a vyučoval své vlastní žáky. Tak, skrze své studium v Indii a vyučování v Tibetu, byl Marpa schopen získat a intuitivně pochopit podstatu učení, uskutečnit tuto podstatu ve svém každodenním životě a přenést tuto podstatnou esenci do myslí svých žáků. Takto linie Kagjü pokračuje nepřerušena a neztenčena do dnešního dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat