Carlos Castaneda - Praxe

stopařství * snění * rekapitulace * zastavení vnitřního rozhovoru * vymazání osobní historie * zbavení se vlastní důležitosti * přerušení rutinního chodu života * využívání smrti jako rádce * využívání tyranů * tensegrita Úvod Na cestě bojovníka rozhodují činy, jenom to co opravdu děláme má smysl. Často jsem slyšel názory, že nemá smysl jít po této cestě bez učitele a že linie učení je přerušena a už se nikdy nepodaří dosáhnout svobody posledních bojovníků. Stejně tak dlouhé filozofování, které nikam nevede a jenom bere čas a energii. Toto váhání je jenom slabost a lenost, každý může začít tím nejpragmatičtějším - cvičením tensegrity, magických pohybů. Může začít hned, protože zítřek nikomu nepatří. Stopařství Každému bojovníkovi vyhovuje jiný způsob, jak procházet bariérou vnímání do oddělené skutečnosti, jedni byli zaměřeni na stopařství a druzí na snění. Ti první se nazývali stopaři a byli mistři ve stopování a ti druzí se nazývali snivci, protože přistupovali do jiné skutečnosti pomocí snů. Stopování je pozorování a neustálá kontrola svého vlastního jednání v běžném životě, to umožňuje pohybovat se v našem světě, který běžně vnímáme a vždy se tak chovat tím nejlepším a nejúčinnějším způsobem, tak abychom v každé situaci získali maximum. Stopař ví, že na žádné činnosti nezáleží více než na jiné. Dokáže na sebe vzít jakýkoli převlek, může ze sebe udělat bohatého člověka nebo žebráka na ulici. Dokáže řídit ostatní lidi, kteří o něm vědí jen tolik, kolik on sám jim řekne. Stopař tyto své schopnosti nikdy nevyužívá pro osobní zisk. "Činy čarodějů mají vedlejší, skryté cíle, které nemají nic společného s osobním ziskem. Fakt, že to dělají rádi, se nepočítá jako zisk. To je spíš stav jejich charakteru. Průměrný člověk totiž něco dělá jen tehdy, když má naději na zisk. Bojovníci říkají, že nejednají pro zisk, ale kvůli duchu." Stopování je vlastně ten pravý název, opravdu stopujeme a když vystopujeme můžeme lovit. Stáváme se lovcem. Stopujeme vlastní slabosti, rutiny, které denně a po celý život vykonáváme. Můžeme stopovat i rutiny druhých lidí, zvířat i věcí. Nejde tady jenom o nějaké převleky, ty jsou spíše prostředkem k dosažení sebekázně a zbavení vlastní důležitosti. Pravidla stopování bychom měli používat na všechno, co děláme, od nejmenších maličkostí až po situace, kdy jde o život. "Umění stopování je souborem postojů a postupů, které bojovníkovi umožňují vytěžit z každé situace to nejlepší." Toto umění stopování je shrnuto v těchto sedmi principech: Bojovníci si sami vybírají bitevní pole. Bojovník nikdy nejde do bitvy, aniž by se seznámil s prostředím. Bojovník odkládá všechno, co je nepotřebné. Bojovník věci nekomplikuje. Jeho cílem je jednoduchost. Všechnu svou pozornost použije na to, aby se rozhodl, zda jít či nejít do bitvy. Protože každá bitva je bitvou o život. Bojovník musí být připraven a ochoten postavit se v každém okamžiku k poslednímu boji. Ale nikdy jen tak halabala. Bojovník se uvolní a vzdá se sebe sama. Nebojí se ničeho. Jen tehdy síly, které vedou lidské bytosti, otevřou bojovníkovi cestu a pomohou mu. Jen tehdy. Když se setkají s překážkami, se kterými si nemohou poradit, bojovníci se na okamžik stáhnou. A nechají svou mysl bloudit a zabývají se něčím jiným. Čímkoli. Bojovníci stlačují čas. Každý okamžik má svou platnost. V boji o život je vteřina věčností. Věčností, která může rozhodnout o výsledku boje. Bojovníci jsou zaměřeni na vítězství, a proto stlačují čas. Bojovníci neplýtvají okamžiky. Aby bylo možno použít sedmého principu umění stopování, je nutné použít i všech předchozích šesti. Stopař se nikdy necpe dopředu. Vždy vykukuje z pozadí scény. Každý stopař si musí osvojit čtyři základní rozpoložení stopařství: Nelítostnost - nesmí být hrubostí Vychytralost - nesmí být krutostí Trpělivost - není lhostejností Příjemná vlídnost - není pošetilostí Cvičení převleků a vlastní disciplíny si můžeme vymyslet kolik jen budeme chtít. Můžeme např. jít do hospody a udělat ze sebe opilého člověka, seznámit se s jinými opilcemi, aniž by něco poznali. Stejně tak se můžeme převléct třeba za žebráka nebo velmi zbožného člověka a navštěvovat denně bohoslužby. Tyto převleky vyžadují již větší množství energie a zbavení vlastní důležitosti. Další jakousi podkategorií ve stopařství je ovládaná pošetilost neboli kontrolované bláznovství. "Ve stopařském umění existuje technika, kterou čarodějové hodně využívají. Je to ovládaná pošetilost, bláznovství, které je pod kontrolou. Čarodějové tvrdí, že ovládaná pošetilost je jediný způsob, který mají, jak jednat sami se sebou, a s každým a se vším ve světě každodenních záležitostí." Kontrolované bláznovství je technika, kterou bojovník vstupuje do běžného světa lidí, zajímá se o různé věci a dělá svou práci s obrovským zaujetím, jako by mu na ní sebevíc záleželo. Prostě tak, jako to dělají všichni ostatní lidi. Vtip je v tom, že bojovníkovi na té práci vůbec nezáleží, pouze svůj zájem předstírá. Předstírá také své chyby a slabosti, může se rozčílit, aniž by byl opravdu rozzloben. Tím se může běžně stýkat s lidmi a se světem, aniž by na něm kdokoli poznal, že je čarodějem. Stačí si představit, že v našem okolí takový člověk existuje, chodí do práce, která ho baví a zajímá, běžně se stýká s ostatními lidmi a přesto vše jenom předstírá, každý den, každý okamžik. Nemáme sebemenší naději ho odhalit, protože jeho bláznovství je pod kontrolou. Pokud chce, může změnit své chování, může se stát opravdu bláznem, s tím rozdílem, že jeho bláznovství je kontrolované. To předpokládá, uvědomovat si každičký i ten nejmenší okamžik svého života. "Ovládaná pošetilost je umění," pokračoval don Juan, "velmi náročné umění, kterému se jen těžko učí. Leckterý čaroděj na ně nemá náturu, ale ne proto, že by na tomto umění bylo něco zásadně špatného, nýbrž protože jeho provádění stojí příliš mnoho energie." Snění "Musíš začít něčím jednoduchým. Dnes se ve snu dívej na svoje ruce." Když jsem si přečetl tuto větu, říkal jsem si, co je na tom, když se podívám na svoje ruce ve snu? A pak se to stalo...., je to něco nepopsatelného, projela mnou energie do každé buňky, vnímal jsem, všechno. Jsem ve světě snů... Moje snové tělo se nemohlo na ruce vynadívat, stál jsem tam, tam na druhé straně a nebyl schopen pohybu. Najednou byl snový svět skutečný, stejně tak skutečný jako když jsem probuzen, možná ještě skutečnější. Jsem ve snu a můžu si dělat co mě jenom napadne... Jak toho dosáhnout? Prostě jsem si přál, abych se díval na své ruce ve snu, každý večer před usnutím, jsem si opakoval: Jsem ve snu, a dívám se na své ruce. Ani není důležité na co se vlastně díváte: "Samozřejmě, že se můžeš dívat na všechno, co se ti zachce, na prsty u nohou nebo na břicho nebo třeba i na svoje péro. Řekl jsem ti na ruce, protože je to nejjednodušší. A nemysli si, že je to legrace. Snění je stejně důležité jako vidění nebo umírání nebo cokoliv jiného na tomto děsivém a tajemném světě." Důležité je se zadívat, právě okamžik zadívání se, mě často vytáhl z nevědomého snu. Později jsem se ocital ve snu, aniž bych myslel na nějaké ruce. Don Juan vypráví o sedmi branách snění, kterými snivci musí projít. Jsou to vlastně jakési vstupy a výstupy v energetickém toku vesmíru, kterých je pro snivce právě sedm. Snivci tyto brány prožívají jako překážky. Při snění se posouvá bod spojení, místo kam se tento bod posune se nazývá snová poloha. Bojovníkům se stává, že dojde k udržení této snové polohy, kde je bod spojení pevně zakotvený i po probuzení a toto nazývají snovým tělem. Tento stav ovládali do té míry, že si pokaždé, když se probudili v nové snové poloze, dočasně vytvořili nové tělo. Existují ovšem i úskalí snění. "Varuji tě před nástrahami snění, které jsou opravdu obrovské. Při snění opravdu nelze nijak řídit pohyb bodu spojení. Jediné, čím se tento posun řídí, je vnitřní síla nebo slabost snivců. A v tom je zrovna první léčka." Snové tělo nemá žádná omezení, jako naše fyzické tělo: "Genaro vstal a usmál se na mě. Měl nehybné rysy a pohyboval se, jako kdyby byl opilý nebo nějak fyzicky postižený. Prošel kolem nás a zamířil rovnou ke zdi. Cukl jsem sebou při tom nárazu, který jsem očekával vzápětí, ale Genaro prošel zdí, jako kdyby tam vůbec nebyla. Vrátil se zpátky do pokoje kuchyňskými dveřmi. A potom jsem v opravdové hrůze přihlížel tomu, jak Genaro chodí po zdi a tělo má přitom rovnoběžně se zemí, nebo jak chodí po stropě hlavou dolů." Sny jsou velmi obsáhlou disciplínou Castanedova světa, o dalších technikách se více dočtete na stránce o bdělém snění Rekapitulace Rekapitulace znamená vzpomínání či znovuprožití celé naší minulosti. Rekapitulaci považovali čarodějové za základní techniku k proniknutí do jejich světa. Rekapitulace nás může zbavit pout s minulostí, událostmi, sliby a ostatními lidmi v našem životě. Každý člověk, který se chce vydat na cestu za svobodou, by měl rekapitulaci podstoupit. "Rekapitulace je akt, kterým lze povolat zpátky energii, jíž jsme vyčerpali v dřívějších činnostech. Rekapitulování ukládá připomenout si všechny lidi, s nimiž jsme se setkali, všechna místa, která jsme viděli, a všechny pocity, které jsme měli za celý svůj život - počínaje přítomností a postupujíce zpět až k nejranějším vzpomínkám - pak je dočista vymést, jednu po druhé, zametacím dechem." Jak se rekapitulace provádí? První nás čeká soupis všech událostí v našem životě od současnosti až po dětství. Jako pomůcku je dobré si život rozdělit do jednotlivých časových období, např. škola, zaměstnání, nový domov, atd. Do každého období si napíšeme všechny lidi, se kterými jsme se setkali. Pokud si nepamatujete jména osob nevadí, stačí k nim napsat popis, kterým si je vybavíte. No a teď už zbývá napsat ke každému člověku všechny situace, ve kterých jsme se s ním ocitly. Stejně tak jako máme sepsány všechny lidi v našem životě, tak můžeme sepsat všechny situace, ve kterých jsme se ocitli sami. Pokud máme některé události již sepsány, můžeme přistoupit k praktickému provádění rekapitulace, kde bereme jednu událost po druhé a pomocí dechu a pohybů hlavy si vybavujeme jednotlivé události. Tam, kde jsme v situacích zanechali svou energii(např. tím, že jsme se rozčílili), si ji vezmeme zpět a obráceně, pokud v nás zůstali cizí energie, osvobodíme se od nich. Událostmi procházíme od současnosti směrem k minulosti, je to lepší k vybavování událostí. Při rekapitulování jednotlivých událostí svého života, si vybavíme své pocity, aniž bychom přemýšleli či hodnotili jestli situace byla správná nebo ne. Prostě o situaci nepřemýšlíme, pouze ji vnímáme. "Vybavit si každého, koho jsem kdy znala, a všechno, co jsem kdy ve svém životě pocítila, mi připadlo jako absurdní a neuskutečnitelný úkol. "To může trvat celou věčnost," řekla jsem v naději, že by tato praktická poznámka mohla zabrzdit iracionální sled Clařiných myšlenek. "To jistě může," přitakala. "Ale ujišťuju tě, Taisho, zkusíš-li to, můžeš všechno získat a nic ztratit." Rekapitulace působí ve dvou rovinách. První část rekapitulace, kdy sepisujeme události života, nám umožní nahlížet život zpětně a uvědomit si jak se náš život ubíral, poznat stále stejné vzorce chování, stejné chyby, které nás provázejí. Druhá část rekapitulace, kdy provádíme dechové cvičení, nás přímo zbavuje závislostí na věcech každodenního života a pomáhá nám získat zpět ztracenou energii, kterou můžeme využít k dalším technikám, ale hlavně k dalšímu životu. Lidské energetické tělo je utkáno ze světelných vláken energie, kterými jsme připoutáni k ostatním lidem a ke světu. Tyto vlákna se rozprostírají napříč časem a prostorem k lidem a událostem jež zkoumáme. Pomocí rekapitulace se můžeme vrátit do kteréhokoli okamžiku svého života a jednat, jako bychom tam skutečně byli. Rekapitulací tyto vlákna narušujeme a stáhujeme tím svou energii zpět. "Rekapitulace našeho života nikdy nekončí a nesejde na tom, jak skvěle jsme ji jednou provedli," řekl don Juan. "Obyčejní lidé postrádají ve snech vůli, a to právě z toho důvodu, že nikdy neprovedli rekapitulaci. Proto také mají život zaplněný až úplně po okraj, těžce naložený emocemi, jako jsou vzpomínky, naděje, strachy, a tak dále, a tak dál." Zastavení vnitřního rozhovoru "Když se zastaví vnitřní rozhovor, svět se zhroutí. Na povrch se vynoří nejpodivuhodnější aspekty naší podstaty. Jako by předtím byly našimi slovy drženy ve vězení." Vnitřní rozhovor je pojem pro naše myšlení, kterým mluvíme sami k sobě, neustále, po celý život rozebíráme situace života, jejich varianty, které stejně nikdy nenastanou a tak si vlastně sami vytváříme představu o tomto světě. "Příliš mnoho si mluvíš pro sebe. Ale v tom nejsi žádná vyjímka. Dělá to každý. Neustále spolu vedeme vnitřní dialog. Přemýšlej o tom. Co vždycky děláš, když jsi sám?" "Povídám si pro sebe." "A o čem si povídáš?" "Nevím, asi o všem." "Já ti řeknu, o čem si pro sebe povídáme. O svém vlastním světě. Ve skutečnosti si svět udržujeme právě tímhle vnitřním rozhovorem." "A jak to děláme?" "Vždycky, když přestaneme mluvit pro sebe, svět je takový, jaký má být. My ho obnovujeme, rozsvěcujeme ho svým životem, udržujeme ho svou vnitřní samomluvou. A nejen to, my si také při tom mluvení vybíráme svou stezku. A tak dokola opakujeme stále stejnou volbu, dokud neumřeme, protože dokud neumřeme vedeme stále stejný vnitřní rozhovor. Bojovník si to uvědomuje a usiluje o to, aby svoji samomluvu zastavil. Tohle je poslední věc, kterou musíš znát, abys mohl žít jako bojovník." Mnoho lidí dokonce ani nevnímá tento vnitřní rozhovor, vůbec o něm neví. Tak, jak je člověk ovládán vlastními myšlenkami, které vůbec nemá pod kontrolou, takové je jeho chování. Na každý podnět reaguje automaticky, pudově, nevědomě. Jak tento rozhovor můžeme zastavit? Měli bychom přesměrovat pozornost od vnitřního dialogu, začít vnímat. Rozhodně bychom se neměli snažit myšlenky nějak zapudit, tím bychom jim jenom dávali energii. Pokud mysli nedáme energii, utichne sama. Tuto energii můžeme vložit do činností jako chůze, dýchání, naslouchání. Naše mysl je nejvíce "vyživována" tím co vidíme, proto je dobré zařadit do pozornosti i další smysly, a nebo si zavázat oči a zkusit být slepý. Tím upneme pozornost na ostatní smysly, které spotřebují všechnu energii, která živí naší mysl. Vymazání osobní historie "Nejlepší je celou osobní historii smazat, protože tě to zbaví tíhy toho, co si myslí druzí" "Osobní historie musí být neustále obnovována tím, že člověk vypráví rodičům, příbuzným a přátelům o všem, co dělá. Na druhou stranu bojovník, který žádnou osobní historii nemá, nepotřebuje nikomu nic vysvětlovat. Jeho činy nikoho nerozčilují a nikomu nepůsobí žádné zklamání. A navíc ho nikdo svým očekáváním či myšlenkami nespoutává." Každý máme svojí osobní historii, která nás zařazuje do společnosti, která nás omezuje tím, že se podle ní musíme chovat. Kolikrát jsme už za život slyšeli slova jako: Nedělej mi tady ostudu; chovej se slušně, podívej se jak vypadáš; co si o tobě lidé pomyslí atd. Tyhle věty pocházejí z naší minulosti, z našich pout, které jsme vytvořili tím, že jsme každému vyprávěli co děláme. Pokud nás nikdo nebude opravdu znát, nebude od nás vůbec nic čekat, nebudeme mít komu dělat ostudu a taky nám nebude záležet co si o nás druzí myslí. "Pochop, že máme jen dvě možnosti. Buď budeme všechno pokládat za jisté a skutečné, nebo nebudeme. Jestliže ano, nakonec budeme k smrti znuděni sami ze sebe i ze světa. Pokud si zvolíme druhou alternativu a vymažeme svůj osobní příběh, vytvoříme kolem sebe mlhu, vzrušující a tajemný stav, v němž nikdy nikdo neví, odkud na něj vykoukne králík, natožpak my." Začít odbourávat osobní historii můžete hned, stačí přestat o sobě mluvit, úplně. Časem se okolo vás začne vytvářet mlha, lidé znejistí, nebudou vás znát a nebudou vědět co od vás mají čekat. Zbavení se vlastní důležitosti "Dokud budeš mít pocit, že jsi ta nejdůležitější věc na světě, nebudeš nikdy schopen skutečně docenit svět kolem sebe. Jsi jako kůň, který má klapky na očích, vidíš jenom sebe, oddělen od všeho ostatního, a nic víc." Pokud se podíváte na všechny spory a všechny hádky, které lidé mezi sebou mají, všude se v pozadí skrývá vlastní důležitost. Někteří lidé se cítí uraženi už tím, že je nepozdravíte na ulici, jiní si svoji důležitost pěstují a chlubí se svými úspěchy, přitom právě lpění na úspěchu je činí slabými. Kdykoli se stane, že se budete cítit uraženi či ublíženi je na vině vaše důležitost. I sebelítost je jenom převlečená důležitost. "Přílišné zabývání se sebou samým přináší obrovskou únavu. Člověk, který tak činí, je slepý a hluchý ke všemu jinému. Sama únava ho zbavuje možnosti spatřit zázraky všude kolem sebe." Někdy je velmi těžké přestat být důležitým. Cvičení existuje celá řada, určitě také na nějaké přijdete. Od jednoduchých jaké prováděl Castaneda, jako je třeba mluvení k rostlinám, až po činy které vyžadují energii a sebeovládání. Můžete se třeba převléknout za žebráka a zkusit si na týden jejich život. Stejně tak můžete záměrně prohrávat, např. při nějakém sporu, kde máte jasně navrch a svého protivníka byste rozmáčkli, se stáhněte a udělejte ze sebe chudinku, udělejte ze sebe poraženého. Uvidíte jak to vašemu soupeři udělá radost, že vás přemohl, jak stoupne jeho domýšlivost. Stejně tak ze sebe můžete udělat hlupáka, tím vlastnímu egu zasadíte pěknou ránu. "Největším nepřítelem člověka je jeho sebedůležitost. Protože to, co ho oslabuje, je pocit ublížení vyplývající ze skutků lidí, se kterými se stýká. Sebedůležitost nutí člověka k tomu, aby většinu svého života prožil v pocitu, že mu někdo či něco ubližuje." Přerušení rutinního chodu života Rutiny jsou činnosti, které stále opakujeme, celý život, pořád dokola. Jsou už tak automatické, že je ani nevnímáme. Běžného člověka vůbec nenapadne, že určité situace v jeho životě se stále opakují a tak způsobují stále stejné problémy. "Každý den kolem poledního myslíš na jídlo, a kolem šesté večer taky a taky kolem osmé ráno," zlomyslně se zazubil don Juan. "Tou dobou vždycky myslíš na jídlo, i když nemáš hlad." Naše rutiny mohou být skryty hluboko uvnitř, přerušit je můžeme kdykoliv si nějakou rutinu uvědomíme. Můžeme jít jinou cestou do práce, jinak ráno pozdravit, jíst jenom když máme hlad atd. Tyto rutiny zasahují i do našeho myšlení a chování. Např. pokud slyšíme kritiku na svoje já, začneme se bránit a obhajovat nebo pokud se nám něco nelíbí, snažíme se tomu automaticky vyhnout, místo abychom z každé situace i té nejhorší získali maximum. Každý člověk, který má rutiny je snadno poznatelný pro druhé lidi, všichni ho znají a všichni okolo od něj očekávají to jeho stejné chování. Naopak bojovník prostý svých rutin je nevyzpytatelný, nikdo nedokáže odhadnout co bude dělat v příštím okamžiku ani jak se bude chovat. Můžete si vyzkoušet následující cvičení: Jděte po ulici a náhle se zastavte, hned jak vás to napadne, nehýbejte se a stůjte. Lidé okolo si vás hned všimnou, protože jste udělali něco, co nezapadá do jejich popisu světa. Takhle se přece nikdo nechová. Vy jste přerušili rutinu vaší chůze a vašeho myšlení, pouze stojíte. Po chvíli začnete vnímat okolní lidi, jak si vás někam chtějí "zařadit". Napadne je: tomu se něco stalo, třeba něco zapomněl a teď se rozmýšlí jestli se vrátit nebo ne. To je jenom zase jejich rutina. Hodnocení a škatulkování. Využívání smrti jako rádce "Činy mají sílu. A zejména tehdy, jestliže ten, kdo jedná, ví, že tyto činy jsou jeho poslední bitvou. Když jednáš při plném vědomí toho, že všechno, co děláš, může být docela dobře tvůj poslední čin na zemi, je v takovém jednání zvláštní stravující štěstí." Představte si, že jdete po ulici a víte, že tohle je vaše poslední chůze, jste si vědomi, že už vám nezbývá žádný čas na tomto světě a váš život za okamžik skončí. Každý kdo tuto situaci prožívá, maximálně vnímá své okolí, prohlíží si slunce, oblohu, stromy, lidi, ulici, domy. Na všechno se dívá úplně jinýma očima, vše mu připadá dokonalé, nesnaží se nic získat nebo na něčem hledat chyby. A proto bojovníci si neustále uvědomují, že tento okamžik může být jejich posledním, a tak tyto poslední činy bojovníku jsou vždy dokonalé. "Smrt je jediný moudrý rádce, kterého máme. Kdykoliv máš pocit, že je něco špatně a budeš zprovozen ze světa, obrať se ke své smrti a zeptej se jí, jestli je to tak. Smrt ti řekne, že se mýlíš. Protože doopravdy vlastně záleží jen a jen na jejím dotyku a na ničem jiném už ne. Smrt ti řekne: Ještě jsem si na tebe nesáhla." Smrt je jediná jistota, kterou v tomto podivném světě máme. Společnost smrt postavila na okraj, nikdo o ní nechce nic slyšet, všichni se jí bojí. Nebojí se smrti samotné, ale spíše o zánik svého ega. Čarodějové však smrt dokáží využívat jako rádce. Pokud si bojovník vzpomene na svou smrt, běžné starosti a problémy se rozplynou pod touto vzpomínkou, protože každý problém přestává být problémem, pokud se na něj podíváme z pohledu naší smrti. "Když jsi netrpělivý, je nutné obrátit se nalevo a požádat svou smrt o radu. Člověk odhodí obrovskou část své vlastní malichernosti, když na něj zamává jeho vlastní smrt, když ji zahlédne anebo jenom pocítí, že jeho společník je mu nablízku a pozoruje ho." Využívání tyranů Tato technika patří k vrcholům stopařského umění. Tyran je člověk, který nám způsobuje svým chováním nepříjemnosti, ubližuje nám, působí škody a dohání k zoufalství. Normálně se člověk zachová tak, že odejde a nenechá se ponižovat a nebo začne s tyranem bojovat. Tento boj však prohraje, protože se cítí uražen a dotčen. Naproti tomu čarodějové této situace dokáží využít k vlastnímu prospěchu. Být nablízku těmto tyranům je nejúčinnější způsob jak vymítit vlastní důležitost, naučit se sebeovládání, disciplíně a vlastní kontrole. Tyrani se dělí do třech skupin podle jejich moci: Sprostí tyrani - mají moc skoncovat se životem svých obětí, kdykoli se jim zachce. Sprostí tyránci - trýzní a působí příkoří a škody, aniž by usmrcovali. Maličcí sprostí tyránci - obtěžují, působí nepříjemnosti a dokážou dohánět k zoufalství. Bojovníci vypracovali strategii, jak se chovat ve styku s tyrany: Kontrola. Získává se tříbením ducha v situacích, kdy nás sprostý tyran nepřátelsky deptá. Disciplína. Získává se shromažďováním informací o sprostém tyranovi, zatímco ten uštědřuje své rány. Sbírání informací o nepřátelské situaci ve chvíli, kdy jsme jí vystaveni. Držet se zpátky. V klidu a beze strachu čekat a těšit se, až přijde chvíle odplaty zla. Bojovník ví, že čeká, a ví, na co čeká. Schopnost zvolit správnou chvíli. Dát průchod všemu, co připravila kontrola, disciplína a držení se zpátky. Je to jako otevřít stavidla hráze. Záměr. Sprostý tyran. Trýznitel, jenž znemožňuje život. Bojovník ho využívá ke zrušení vlastní důležitosti a k učení - být bezchybným. "A stane se někdy, že malí tyrani zvítězí a zničí bojovníka, který se jim postaví?" zeptal jsem se. "Samozřejmě. Na začátku španělského dobývání bývaly doby, kdy bojovníci umírali jako mouchy. Jejich řady notně prořídly. Malí tyrani mohli poslat na smrt každého, třebas jen tak z rozmaru. Za takového tlaku pak vidoucí dosahují velkolepého stavu." "Každý kdo se přidá k malému tyranovi, je poražen. Jednat v hněvu, jednat a neovládat se a nemít dost sebekázně, nemít trpělivost a zdrženlivost, to znamená být poražen." "A co se stane, když jsou bojovníci poraženi?" "Buď přejdou do jiné skupiny nebo opustí stezku poznání a na celý život se připojí k řadám malých tyranů." Tensegrita Tensegrita je moderní verzí magických pohybů čarodějů dávného Mexika. Tyto magické pohyby vyvolávají u cvičícího přeskupení energie. Magické pohyby byli objeveny starými čaroději ve stavu zvýšeného vědomí. Ve stavu zvýšeného vědomí cítili ohromnou životní sílu, vitalitu a tělesnou pohodu. Čarodějové našli způsob jak tyto stavy dosáhnout i ve stavu každodenního vědomí právě pomocí magických pohybů. "Proč jsou pohyby dávných šamanů nazývány magickými pohyby, done Juane?" zeptal jsem se ho při jedné příležitosti. "Nejde jen o název," odpověděl. "Jsou totiž skutečně magické! Mají účinky, které se v rámci normálního světa nedají vysvětlit. Tyto pohyby nejsou jen fyzickým cvičením nebo tělesnými pozicemi, nýbrž závažným pokusem o dosažení optimálního stavu bytí." "Magická je na těchto pohybech jemná změna," pokračoval, "kterou člověk pocítí, když je provádí. Jde o velice jemnou a pomíjivou změnu tělesného i duševního stavu. Něco jako záře, jako jas v očích. Tato jemná změna je dotekem ducha. Jako by cvičící tím, že provádí určité pohyby, obnovoval nepoužívané propojení s vitální silou, která ho vyživuje." Cvičení magických pohybů je základním kamenem všech ostatních technik, protože působí přímo na bod spojení a přeskupuje energii. Že cvičení těchto pohybů opravdu má účinek se může přesvědčit každý. V knize "Magické pohyby" je popsána každá řada cviků, včetně vysvětlení k čemu slouží.