Míla Tomášová (citace z knihy Třpyt Prázdna)

Jestliže se někdo opravdový zeptá, jak to bylo, když se mi otevřela Jednota, vždy mi přijde na mysl báseň Probuzení: "Ráno jsem vstala, abych Tě pozdravila tak jako dřív ...", kterou jsem tuto Skutečnost vyjádřila za několik dní poté. Já sama si myslím, že tato báseň vystihuje vše, co je možno pochopit, velmi dobře, ale budiž, vysvětlím to ještě jednou, obšírněji. $$OBR64262$$ Před oním ránem letní rovnodennosti, kdy se To stalo, jsem byla již delší čas ve stavu neustálé samočinné bdělosti v Boží Přítomnosti, v neustálém kontaktu s božským Přítelem. V duchu jsem s ním rozmlouvala, většinou beze slov, zpívala mu nebo říkala verše tak, jak tryskaly samočinně z vřelé lásky k Němu. Byl mezi námi nepřetržitý proud Boží milosti a lásky. Stále se však vnitřní svět ještě jevil jako poněkud odlišný - hlavně nevýslovnou blažeností a svatostí - od tvrdšího světa "zevního", i když žitou zevní realitou vždy jaksi prosakoval a prozařoval podtext Boží přítomnosti, a to i v nějtěžších chvílích života. Tehdy sice byla vnímatelná méně intenzivně, ale vždy tu byla. Během života byly její vlny silnější nebo třeba slabší, podle prožívaných událostí, ale skrytá Přítomnost se nikdy zcela neztrácela. V době před úplným prozřením však mezi námi již existoval neustálý, nepřerušovaný proud Boží milosti a lásky. Duše milující Boha a božská láska zahalující duši svou milostí jako pramen tryskající z nitra navenek a postupně zaplavující a změkčující i zevní svět s jeho zdánlivě těžkou realitou. Tento stav duše naznačuje báseň "Bytosti vesmírná, beztvará, bezejmenná ..." (ze sbírky mých básní Průzračný svět, str. 21). V zaměstnání jsem si vybudovala malinký oltářík - ve své pracovně v podkroví jsem na široký parapet okna postavila Drtikolův obrázek šestého čakramu (namaloval jich na toto téma několik) a před něj vázičku s květinami. Na tento oltářík jsem pravidelně nosila květiny, které právě kvetly. V té době tam zrovna byly červené růže a nádherně voněly. Jednalo se o jakousi uctivou hru lásky k božskému Příteli, o obřad opakovaný v různých životech, o vzpomínku na podobné oběti z dávných dob. Kdykoliv jsem vstoupila do své pracovny, oltářík mne vítal a stále i v zaměstnání připomínal Vnitřní Skutečnost. Toho dne jsem se vzbudila ve tři hodiny ráno. Mysl žhnula svojí zastaveností. Může se říci: mysl nebyla, a přece Vědomí žhnulo Samo Sebou v nekonečném Jsoucnu Prázdna. Všechno, co tu bylo dřív, zde zůstalo - a přece bylo všechno prázdné a ze Jsoucnosti utkané jako Třpyt nekonečného Prázdna. Já zmizelo a nebylo, jen v Prázdnu se chvílemi zatřpytilo prvotní Já, první svatá myšlenka. Musela jsem ještě nějak být, neboť jsem toto Já uchopila všemi posledními silami a tak nějak jsem se do tohoto Já vtlačila a již se ho nepustila a rozpustila se v něm sebeodevzdáním. A toto Já mne pojalo svojí milostí. A pak i ono zhaslo a vnořilo se do nekonečného Bytí. "Ráno jsem vstala, abych Tě pozdravila, tak, jako dřív..." Tak tomu bylo dřív, ale nyní nebyl nikdo, kdo by zdravil, nebylo koho by bylo možné zdravit. Zbyla jen Božská nekonečnost, kde nebylo já a Ty. A přece ve všem stvořeném byla jen Boží všudypřítomnost, všechno se stávalo v TEĎ touto Boží všudypřítomností, všechno bylo a je touto Boží všudypřítomností jako Třpyt Prázdna. Boha nebylo možné nikde nalézt, nebylo možné Ho jakkoliv zachytit, protože nebylo a není kým a ani nebylo a není takové možnosti. Není možné jediným centrem Boží přítomnosti poznat nekonečnost, ale tato nekonečnost, toto Vědomí Samo Sebe poznává živým žhnutím Sama Sebe v každé tvořené věci. "Tvůj oltář zprázdněl..." Není možno Boha zachytit, někde umístit. "... růže na něm již nevoní..." Žádné uctívání Ho nedostihne, tam kde není já, není Ty, není uctívatele - není ani uctívané jako objekt. " ... i všechny ostatní věci jsou prázdné..." Kde není já, není ani nic jiného. " ... a přeci všechno prorůstáš jako strom Bódhi..." Pod stromem Bódhi se stal z prince Sidddhárty Buddha - Osvícený. Vše prorůstá a vytváří Boží všudypřítonost, VŠE JEST BOŽÍ VŠUDYPŘÍTOMNOST. "... Nejsi tu Ty a nejsem tu já, a přec Tě tolik mám, že zhaslo přání poslední, bych objetí Tvé ještě vnímala..." Naprostá plnost božské Jsoucnosti, kde zaniká individuální lidské já i božské Já - Syn vejde k Otci. Vzdání se i Boží lásky, jako poslední Oběť sama sebe, odevzdání se božskému Spasiteli bez výhrad. Spasitel zmírá na kříži časoprostoru a vchází k Otci - do nekonečného Bytí. Tento nejsvatější děj je tu v bezčasovosti uskutečňován od Počátku až po Věky Věků čili v nekonečnosti neustále božskou všudypřítomností, a to je nepohyb - Nekonečno a pohyb zároveň - Božská všudypřítomnost. Ta je tím pohybem. A jen v žití - poznání tohoto, této božské hry, je jediná možná jistota každé bytosti - říká se "jediná jistota je v Bohu". Boha nelze poznat jako oddělenou bytost či jsoucno, ale lze v tomto Jsoucnu žít jako neoddělené Vědomí tohoto Jsoucna. "... V naprosté jistotě, že vždy tak tomu bylo, na Počátku a po všechny Věky Věků." (báseň Probuzení ze sbírky Průzračný svět) Míla Tomášová Praha, 1995 copy pruzracni.sweb.cz