LSD

Halucinogenní účinky LSD objevil Hoffman v dubnu 1943, když se ve své laboratoři při čištění kondensačních produktů náhodou intoxikoval. Během práce v laboratoři ucítil náhle zvláštní neklid a pocit závrati. Odešel domů a upadl do příjemného rauše se vzrušenou fantazií. Denní světlo vnímal jako nepříjemně jasné, při zavřených očích viděl fantastické obrazy neobyčejné plasticity a intenzivní kaleidoskopickou hru barev. Stav odezněl asi po dvou hodinách. Hoffman si chtěl ověřit výsledky svého nedobrovolného pokusu a vzal později 250 gamma tartrátu LSD ve vodném roztoku.

POZNÁMKY O LSD

I. Historie

     Výzkumné laboratoře společnosti SANDOZ v Basileji se již od začátků tohoto století zabývají studiem námelových alkaloidů. V roce 1934 zjistili Jacobs a Graig, že chemickým základem těchto alkaloidů je kyselina lysergová. Od té doby pracovníci SANDOZU systematicky vyráběly polosyntetické deriváty této kyseliny a podrobovali je farmakologickému výzkumu. V roce 1938 Stoll a Hoffman poprvé vyrobili diethylamid kyseliny lysergové (LSD-25). Bylo zjištěno, že tato látka má výrazný uterotonický účinek u králíka, ale její aktivita byla slabší než u ergometrinu a její toxicita vyšší. Na základě předběžných výsledků se LSD nezdál výhodným pro klinické použití a nebyl dále studován.

     Halucinogenní účinky LSD objevil Hoffman⁽³⁵⁷⁾ v dubnu 1943, když se ve své laboratoři při čištění kondensačních produktů náhodou intoxikoval. Během práce v laboratoři ucítil náhle zvláštní neklid a pocit závrati. Odešel domů a upadl do příjemného rauše se vzrušenou fantazií. Denní světlo vnímal jako nepříjemně jasné, při zavřených očích viděl fantastické obrazy neobyčejné plasticity a intenzivní kaleidoskopickou hru barev. Stav odezněl asi po dvou hodinách. Hoffman si chtěl ověřit výsledky svého nedobrovolného pokusu a vzal později 250 gamma tartrátu LSD ve vodném roztoku. Po 40 minutách pozoroval lehký pocit závrati, neklid a neschopnost myšlenkové koncentrace, měl zrakové poruchy a nucení k smíchu. Za krátkou dobu zcela ztratil schopnost zaznamenávat své prožitky. Ve svém pozdějším retrospektivním líčení pokusu uvedl, že odešel z laboratoře a jel na kole domů. Již po cestě zjistil, že jsou všechny symptomy silnější než posledně. Obtížně se vyjadřoval a v zorném poli pozoroval vlnění a smazání kontur předmětů jako při pohledu do křivého zrcadla. Na vrcholu experimentu měl závrať, zrakové poruchy, silný motorický neklid, střídající se s naprostou neschopností pohybu, pocit tíže v celém těle, křeče v lýtkách, ztížené dýchání a občasné zastření vědomí. Nejnápadnější byly optické poruchy: všechno se zdálo v pohybu a mělo roztřesené obrysy jako obraz na pohybující se vodní ploše a nápadně jedovatě zelený nebo modrý nádech; při zavřených očích viděl fantastické barevné a velmi plastické obrazy, akustické vjemy se transformovaly v optické. Druhého dne se cítil poněkud unavený, ale jinak neměl žádné obtíže.

     V roce 1947 se zabýval psychotomimetickými účinky LSD velmi podrobně Stell⁽³⁵⁷⁾ z kliniky M. Bleuera v Curychu a zahájil tak sérii klinických výzkumů této látky. Pozdější výzkum vedl ke studiu dalších podobných derivátů kyseliny lysergové, které přispělo k osvětlení některých teoretických problémů spojených s psychotogenním účinkem LSD.

II. Chemické vlastnosti

     LSD-25 (diethylamid kyseliny lysergové) je polosyntetický derivát vzniklý kondenzací sekundárního aminu, diethylaminu s kyselinou lysergovou, která je základem všech přirozených námelových alkaloidů. Protože kromě kyseliny lysergové existuje ještě její isomer, kyselina isolysergová a obě jsou opticky aktivní, existují čtyři stereoisomery kyseliny lysergové a čtyři různé isomery LSD. Z farmakologického a psychiatrického hlediska je zajímavý jen LSD-d, poněvadž l-LSD a d- a l- deriváty kyseliny isolysergové jsou téměř inaktivní. Sumární vzorec LSD je C₂₀H₂₅ON₃; jeho strukturu podle Stella Hoffmana a Trexlera ukazuje následující obrázek.

III. Klinický výzkum

     Pozoruhodné psychotomimetické účinky nepatrných množství LSD, na něž upozornil Hofmann svým náhodným objevem, vyvolaly v celém světě zasloužený zájem vědeckých pracovníků. Jednotliví autoři i celé pracovní skupiny studovali nejrůznější aspekty z širokého rámce projevů LSD psychosy podle oblasti svých zájmů. Leeb a Giberti (266) shrnuli stručně hlavní klinická a interpretativní hlediska této problematiky a rozdělili práce o LSD na tyto hlavní skupiny:

a) Psychopatologické, deskriptivní a strukturální studie symptomatologie u zdravých dobrovolníků, neurotiků a psychotiků.

b) Sledování účinků některých látek nebo jiných vlivů na obraz psychosy (modifikování, snížení, blokování nebo zhoršení symptomů), a to zvláště se zřetelem na možnost využití těchto zkušeností při léčbě přirozených psychos.

c) Biochemické a neurofysiologické výzkumy se zaměřením na vysvětlení mechanismu ůčinku.

d) Pokusy o terapeutické využití.

     V dalším přehledu se pokusíme přehledně shrnout a utřídit dílčí literární údaje vztahující se k uvedené problematice.

1. Klinická symptomatologie

A. Dávkování, způsob aplikace, nástup příznaků a průběh psychosy.

     Běžně používáno 10-600 gamma, ojediněle 1500 gamma, nejčastěji 60-100 gamma na osobu, či 1 gamma/kg váhy. Méně často se používá aplikace parenterální (subkutánní, intramuskulární, intravenosní) a jen vyjímečně intralumbální. Účinek se dostavuje po latenci 14 minut až 3 hodiny, průměrně za 30-45 minut. Latentní doba není ovlivněna způsobem aplikace, pokud se týče podání per os, subkutánně a intramuskulárně. Při podání intravenosně se zkracuje asi o polovinu, při intralumbálním podání je nástup účinku okamžitý. Nejdříve se objevují vegetativní a neurologické symptomy, teprve po nich změny psychické. Nástup příznaků lze oddálit tělesným pohybem. Intoxikace dochází vrcholu mezi 2 - 3 hodinou, k ústupu příznaků dochází mezi pátou až šestou hodinou. Trvání 1-10 hodin, průměrně 3- 5 hodin. Průběh psychosy je vlnovitý a konec lze proto obtížně stanovit. Spolehlivým indikátorem je mydriasa; až do jejího odeznění je třeba pokusnou osobu sledovat⁽³⁹¹⁾.

     Heimann⁽¹⁹⁰⁾ rozdělil průběh modelových psychos na tři fáze z hlediska výrazové fenomenologie. V první dochází k obrácení se dovnitř a situace je pro pokusnou osobu zúžena na vztah k tělu. V druhé fázi jsou pokusné osoby zaujaté svým blízkým okolím a výrazově se to jeví jako fascinace. Ve třetí fázi dochází k ponoření do sebe a vztah intoxikovaného k jeho situaci je méně určen než v předchozích dvou fázích. Navíc dochází k značnému ochuzení mezilidských vztahů. Některé osoby mají večer po intoxikaci euforii, pocit znovuzrození, jako po těžké nemoci, nebo znovuobjevují své okolí, jiní pociťují únavu a mají dlouhý a hluboký spánek⁽³⁵⁹⁾. Druhý den po pokusu se cítí obvykle zcela normálně, jen vyjímečně si stěžují na zapomnětlivost, neschopnost soustředění, únavu nebo naopak iritabilitu, bolesti hlavy, stížené usínání a bohatší hypnagogické halucinace⁽³⁹¹⁾. Byly popsány též poruchy mnestických funkcí, lumbalgie, průjmy, chřipkové příznaky, jindy asi týden trvající lehké deprese⁽³⁵⁹⁾. Častá je zvýšená tendence k introspekci⁽³⁴²⁾. Becker pozoroval následné změny v podobě illusion do déja'vu, poruch tělesného schématu, metamorfopsií, pocitů odcizení, pohotovosti k zasnívání, poruch vnímání času apod., které někdy odeznívaly až za šest týdnů. Tyto obtíže se vyskytovaly u labilních osobností, žijících v konfliktové situaci.

     Hausner a Doležal⁽¹⁸⁶⁾ pozorovali v postintoxikační fázi exhausci, poruchy spánku nebo naopak spavost, barevné sny, bohatší snovou aktivitu a vyjímečně depersonalisaci s recidivou celého stavu. V různém období po odeznění psychosy viděli také epizody zostřeného vnímání a sklon k introspekci nebo i oneiroidní stavy. Jednou zaznamenali asi měsíc trvající autoakusace a vztahovačnost.

     Eisnerová a Cohen⁽¹³⁰⁾ se domnívají, že absolování LSD psychosy snižuje práh pro následné objevování se nevědomého materiálu. Situace příznivé pro tento jev se zdají být momenty extrémní relaxace, neobvyklý stress, samota nebo prostředí chudé na podněty, hypnagogium, stavy podobné meditaci apod.

B. Tělesné symptomy

a) Všeobecné příznaky

     Jedná se namnoze o symptomy, které jsou přímým výrazem vegetativních procesů a často je lze jen obtížně odlišit od autonomních změn. Patří sem únava, objevující se na začátku i na konci pokusů, celková nevolnost, pocit nejistoty, cefalgie a bolesti v epigastriu, zádech a lýtkách, vnitřní chvění, tíže v končetinách, pocit horka nebo zimy a jejich střídání, pocity obdobné jako při nástupu somatického onemocnění.

b) Vegetativní příznaky

     amfotonie s převahou sympatiku, tachykardie, vzestup TK, mydriasa, sekrece hustých slin, akrocyanosa, kontrakce piloerekčních svalů, bradykardie, hypersalivace, hyperlakrimace, nausea, zvracení, zčervenání v obličeji, poruchy akomodace, pocení, zrychlené dýchání, nutkání k moči. Pacienti vydávají zvláštní fenolový zápach, autoři si to nedokáží vysvětlit.

c) Neurologické příznaky

     ataxie, jemný tremor (řidčeji hrubý event. unilaterálně), apraxie, artikulační poruchy, positivní fenomén Rombergův, brachybasie, lehce zvýšené šlachové reflexy. Při vysokých dávkách (300-500 gamma) byly popsány katatoniformní stavy, anisokorie, zneokrouhlení zornic, iritační pyramidové jevy, křečovitý úsměv (risus sardonicus), změny rukopisu, ze sensitivních fenoménů zvláště změny citlivosti ve smyslu par-, dys-, hyp-, hyper- a anestesií, analgesií a hyperalgesií, zvýšení hlubokých reflexů, změny kloubových pocitů.

C. Psychické symptomy

a) Vnímání

     Poruchy optické percepce (nejčastější projev 77%) od elementárních halucinací přes výše organisované a formované obrazy až k halucinacím scénického charekteru.

     Při zavřených očích
     bývá prvním příznakem zvýšení enoptických fenoménů. Minulé optické jevy persistují až po dobu několika minut, obevuje se dynamická hra pestrých nebo pastelových skvrn v neobvykle jasných barvách a posléze neobyčejné bohatství elementárních nebo formovaných vizí (barevné mlhy, tečky, elipsy, spirály, víry, stereotypní geometrické útvary, síťovité nebo mřížovité architektonické struktury, překrásné barevné vzory, kaleidoskopicky měnící se písmena, pavučiny, sněhové vločky, hvězdy, motýli, paví peří, figury chrličů, bůžkové, děsivé nebo komické obličeje, složité a mnohočetné vzory konstruované z hmyzích nožek nebo nahých ženských těl apod.). Někdy tyto obrazy přecházejí v komplikované scenérie, kterým pokusné osoby přihlížejí nebo jsou i do nich vtaženy. Někdy se zdá jakoby se fantazie odehrávala v obrazech, jindy se i myšlenky přetvářejí v obrazy. Pohotovost k optickým přeludům je potencována polohou vleže a klidem, tělesný pohyb a rozptýlení pozornosti ji snižují. Tlak na bulbus a křečovité sevření m. orbicularis oculi zmnožují optické fenomeny. Pozoruje se afektivní účast, nejčastěji radost z viděného, jindy děs a úzkost nebo mystické vytržení. Některé osoby to označují za vrcholný estetický zážitek - popisují úchvatné pohledy do obrovských katedrál, nádheru maurských paláců, scenérie z Tisíce a jedné noci, jindy extatické prožitky srovnatelné s popisy budhistické nirvany nebo védské samidhi, v některých případech zcela abstraktní prožívání světa s mimořádně citlivou účastí. Typická je rychlá dynamika obrazů a proměn, pestrost a nádhera barev a opakování těchže elementů. Ardis a McKellar poukázali na značnou podobnost těchto fenoménů s hypnagogickými halucinacemi.

     Při otevřených očích

     bývá nejčastěji pozorováno zbystření zraku, mlhavé nebo naopak obzvláště jasné vidění, barvy jsou mimořádně pronikavé, někdy až anilinového charakteru. Prohlubují se světelné a barevné kontrasty, barvy se překrývají jako na špatných barvotiscích, pozorují se rozdvojené kontury, dochází k vlnění v zorném poli a vydouvání viděných ploch. Typické je zkreslení tvarů a barev a dosti často jsou pozorovány zdánlivé pohyby statického. Tyto změny velmi často vyústí až ke zrakovým iluzím. Pozorují se mikro-, makro- a dysmegalopsie. Předměty v okolí se deformují, protahují a zase smršťují, což bývá někdy interpretováno jako ožívání neživých věcí Antropomorfisované předměty mohou pak dostat až metafyzický smysl. Ve skvrnách na zdi, světelných reflexech, kusech nábytku a různých věcech lze vidět groteskní obličeje, postavy lidí a fantastických zvířat, různé scenérie apod. Zajímavé je pozorování Heimanna⁽¹⁹⁰⁾, že při nižším dávkování začínají ilusivní fenomény teprve tehdy, když se pokusná osoba dívá delší dobu do jednoho směru na plochu s mlhavou strukturou a neurčitým ohraničením. Změny pak začínají na periférii zevního pole. Durand⁽¹²⁹⁾ odlišuje od těchto fenoménů, tzv. prosopometamorfopsii, deformaci a transformaci obličejů osob, přítomných při experimentu. Ve výrazech obličeje dochází k dalekosáhlým změnám, protažení, sražení, mnohotným a bizarním asymetriím. Vedle tvarových deformací dochází i ke změnám barevným a přítomné osoby vystupují jako pitoreskní karikatury. Uvedené změny postihují také všechny ostatní části lidského těla.

     Experimenty s halucinogeny ukázaly, jak plynulý je přechod od oluze k pseudohalucinaci a k halucinaci. Při vyšším dávkování snadno dochází k objevení šalebných vjemů, aniž je zde vztah k základnímu podnětu, který je vyvolává. Tak vznikají i při otevřených očích pseudohalucinace, většinou při pohledu na difuzně strukturovanou plochu (zei, pole, obloha a j.). Vcelku je to vzácnější než při zavřených očích nebo ve tmě. Pokusné osoby nepochybují o neskutečnosti viděného, avšak i to je otázka dávkování. Prakticky je možno za určitých podmínek demonstrovat zcela plynulý přechod mezi ilusemi a halucinacemi na jedné straně a mezi pseudohalucinacemi a halucinacemi na straně druhé⁽²⁵⁰⁾.

     Může dojít také k vidění celých "filmových představení", jindy jde o nepohyblivé obličeje, celé postavy normálně vypadajících nebo zcela neskutečných a bizarních lidí a zvířat, nejrůznějších předmětů, všedních nebo exotických scenérií a podobně. Podle Leunera⁽²⁵⁰⁾ se vyskytují scénické halucinace častěji při opakování experimentu než při prvním setkání s drogou. U všech uvedených fenoménů, vyjma prosté ornamenty, lze prokázat závislost obrazů na myšlenkových asociacích⁽³⁹¹⁾. Nejde zde ovšem jen o myšlenky vědomí, ale o komplexní mechanismy.

     Někdy jsou optické fenomény popisovány jen jako živé představy nenalézající se v zorném poli. Vjemy vyvolávají často smyslové přeludy nebo různé smyslové přeludy splývají v komplexní dojem.

     Patří sem i abnormální emoční doprovod normálně viděného: vše připadá velmi krásné, rozkošné, žertovné nebo komické, někdy v dysforické fázi působí zevní svět rušivě, tísnivě, je smutný apod. Nápadné je věnování se detailům, často i zcela bezvýznamným maličkostem, a dětinská radost z nich. Pozorované předměty ztrácejí své věcné a prostorové vztahy a mohou se zcela osamostatnit i jejich části. Vytržením z obvyklého rámce dostávají pak věci zcela nové hodnoty.

     Ke vzniku optických fenoménů je zapotřebí intaktního, periferního optického aparátu. Optické halucinace se nevyskytují u lidí od narození slepých. Tam pak vstupují do popředí poruchy jiných smyslů. Zrakové fenomeny se mohou vyskytnout i při chybějící funkci retiny, ale je k nim nutná určitá funkce optického aparátu.

     Zvyšuje se absolutní práh vidění, a to více pro centrální než pro periferní vidění.

Poruchy akustické percepce

     Poruchy v oblasti sluchového vnímání jsou méně časté než poruchy optické. Pozuruje se hyperakusis, při níž jsou někdy běžné akustické vjemy vystupňovány až do nepříjemnosti a bolestivě pociťovány. Pokusné osoby velmi citlivě vnímají zvuky z ulice i drobné rušení v domě , které by jinak ani nepostřehly. Občas dochází ke sníženému diferenciování zvuků, k akustickým ilusím až pseudohalucinacím a synestesiím. Monotónní akustické podněty jako např. tekoucí voda nebo vrčení přístrojů, mohou být zpracovány v krásnou hudbu, která je synchronisována s ostatními projevy psychosy.

Poruchy gustatorické a olfaktorické percepce

     Častá je hyposmie, hypogeusie, projevující se při jídle, pití nápojů nebo kouření cigaret. Jídla jsou fádní a bez chuti, kouření nechutná. Častěji bývá popisována kovová, éterová, hořká nebo léková pachuť v ústech, ač preparát je sám bez chuti. Vyskytují se i čichové iluse a halucinace, které zvláště vstupují do popředí v pokusech na slepcích při úplné absenci optických fenoménů. Mátefi popsal synestetickou čichovou halucinaci, při níž viděl studenou fialovou barvu, cítil ozón a vnímal elektizující pocity. Jiní autoři si všimli separování jednotlivých chutí a nemožnosti splynout v jedinou.

Poruchy taktilní percepce

     Ve sféře hluboké citlivosti se pozorují pravidelné poruchy, jako např. parastesie v končetinách, které mizí při pohybu, různé tupé pocity, subjektivně nepříjemné pociťování napětí svalstva, zvláště šíjního a čelistního, pocity tíhy v končetinách nebo naopak nápadná lehkost a pocit levitace, fenomen "gumové podlahy", ztráta pocitu odporu při pohybech, ztráta síly, ochablost, beztížný stav aj. Zvláště nápadné jsou nejrůznější bizarní poruchy tělesného schematu. Pokusné osoby mají pocit, že jim různé části těla nepatří, že jsou silně disproporcionelní, narůstají do obrovitých rozměrů, že jsou končetiny uvolněny od trupu nebo jednotlivé části těla umístěny isolovaně po místnosti^{(357, 391)}. Někteří autoři sem řadí také somatopsychickou depersonalizaci. Dále jsou uváděny pocity, při který se pokusná osoba mění v nějaké zvíře, osobu opačného pohlaví, v nějakou známou osobu i příbuznou, věci, či hudbu. Také isolované pocity zimy nebo horka, haptické halucinace vlasů nebo kožešiny v ústech, pocity a bolesti v genitální krajině, které mohou vést k defekaci, masturbaci či mikci, pocity v místech, které byly dříve traumaticky poškozeny.

Poruchy vnímání prostoru a času

     Weylová⁽³⁹¹⁾ zde rozlišuje poruchy pojímaní času a prostoru od poruch prožívání. První zahrnují špatné odhadování času a vzdálenosti, druhé se týkají času a prostoru jako dimensí; jsou centrálního původu a nelze je jako první korigovat kritikou.

     Jednoduché poruchy pojímání prostoru. Sem patří špatné odhadování vzdáleností, mikro- a makropsie, pocit horizontálně nebo vertikálně stlačeného okolí.

     Abnormní prožívání prostoru. Do této skupiny spadá ztráta perspektivy, pocity zředění prostoru, rozplynutí v prostoru spojené se strachem ze smrti, pocity zhuštění a zmenšení prostoru (jako ve snech s noční můrou), lidé v místnosti mohou být vidět oproti ostatním předmětům zmenšeně, prostor se může neustále zužovat až do třeba jediného bodu, odkud se začínají rozvíjet nové subjektivní prostory (mikrokosmy), vznik nových prostor, plastické vidění dvourozměrných předmětů atd.

     Jednoduché poruchy pojímání času. Díky vnitřní zaujatosti ztráta vnitřního času, pocity zpomalení nebo zrychlení času, pokusné osoby často referují o tom, že se jim zdálo, že krátké období prožívaly jako mnoho hodin, týdnů nebo let. Někdy hovoří dokonce o prožitku staletí nebo tisíciletí. Méně časté jsou případy, kdy je prožívání času zrychlené.

     Abnormní prožívání času. Někdy dochází k pocitu zastavení času, vyšetřované osoby žijí bez času, mizí sled událostí a tyto jsou vnímány vedle sebe, někdy též současně s minulostí a budoucností, pocity, že se všichni pohybují rychle, zatímco pokusná osoba, i když jede např. na kole nebo v autě, se pohybuje pomalu. LSD vyvolává pocit, že vše plyne pomaleji než normálně.

Afektivita.

     Změny nálad vystupují jako jeden z příznaků a jsou téměř pravidelným zjevem. Nejsou vyvolávány zevními dojmy, často jsou však na zevní vlivy druhotně vztahovány, typické kolísání nálad, od euforie k depresi, poměr euforie a dysforie je asi 3:1, vše je závislé na výši dávky. Euforie má různé individuální zabarvení - někdy jde o bezstarostnou euforii, jindy má ráz alkoholicky povznesené nálady s heboidními rysy a s nutkáním k smíchu nebo jde o orientálně poživačné zabarvení. Deprese mívá formu klidného smutku, sentimentality nebo vzácně agitované deprese se suicidálními myšlenkami a výbuchami pláče. Častá je afektivní labilita, ale byla již popsána i apatie a emociální anestesie. Dále nerozhodnost, pocity úzkosti, klaustrofobie, thanatofobie aj. Vždy existuje úzký svazek mezi náladou a tělesnými pocity. Euforie je provázena pocitem tělesného blaha, lehkou nadneseností a příjemnou únavou, dysforie pocitem tíhy, únavy, sklíčenosti a zvadlosti. Deprese je provázena temnými barvami, euforie barvami jásavými. Byly popsány rozdíly mezi emočním projevem a obsahem, např. osoby měly výbornou náladu a smutný výraz nebo naopak hovoří o tom, že jim je do pláče nebo pociťují úzkost a přitom se hlasitě smějí.

Myšlení

     Intoxikované osoby jsou zaujaté, mají sníženou schopnost soustředění a průběh cíleného myšlení je zpomalen. Myšlení se všemi svými pomocnými mechanismy připadá subjektivně obtížné, klesá chuť, zájem a popud k myšlení. Logické, abstraktní myšlení zůstává potenciálně zachováno téměř ve všech případech. Je však ztíženo a překryto alogickým, volně asociujícím obrazným myšlením snového charakteru. Často vázne hledání pojmů a slov a výrazová schopnost. Dochází ke konkretizaci myšlení a k jeho změně v obrazy. Alogické myšlení je často zrychleno až do myšlenkového trysku, někdy dochází až k jeho osamostanění a myšlenkové roztříštěnosti⁽³⁰¹⁾. Podle Stolla⁽³⁵⁷⁾ dochází k myšlenkovému trysku při nižším dávkování a na začátku rauše. Na vrcholu rauše a při vyšším dávkování se často pozoruje opak: reakce jsou zpomaleny, průběh myšlení je líný, objevují se perseverace a je patrné ochuzení myšlení. Jde tedy o typické symptomy psychoorganického syndromu⁽²⁵⁰⁾. Pokusné osoby to popisují jako myšlenkové vakuum, pocity odvanutí nebo zastavení myšlenek. Jindy se uvádí sklon k rýmování a slovním hříčkám, krátkodobé bludy⁽³⁴²⁾, nespolehlivost myšlení, myšlenková ataxie, parafázie a obsese. K paranoidním reakcím dochází o osob, které mají již před experimentem paranoidní tendence. Za faktory predisposice lze pokládat strach být v úzkém kontaktu s osobami stejného pohlaví a silnou tendenci k používání projekce jako obranného mechanismu. Dosud nebyl pozorován po LSD vývoj systematizovaných bludů. V otázce ovlivnění intelektu podáním LSD může dojít k ztíženému řešení složitých úloh, výkladu metaforických přísloví, jsou omezeny duševní schopnosti, je narušená schopnost abstraktního myšlení, vyskytuje se ztížené vyhledávání slov, nepřesné chápání, obtížnost syntesy a pojetí celku, aritmetické výkony jsou signifikantně zhoršeny. Lienert se domnívá, že výsledky inteligenčních a výkonových testů lze vysvětlit regresí zúčastněných psychických funkcí na ontogeneticky nižší stupeň vývoje.

Paměť

     Vlivem poruchy pozornosti se zhoršuje schopnost zapamatování a vybavování jak optických, tak akustických podnětů. Co se týče zapamatování zážitků z průběhu vlastní experimentální psychosy, nedochází při optimálním dávkování k následné amnesii. Jen vyjímečně jsou vzpomínky na vrchol psychosy nejasné, a to zvláště při užití vysokých dávek a tam, kde okolnosti dovolily plné odtržení od vnějšího světa a ponoření se do vnitřního prožitku.

Psychomotorika

     Po aplikaci LSD může vzniknout jak psychomotorický útlum, tak v jiných případech psychomotorické vzrušení. Pozoruje se snížení aktivity s nedostatkem spontaneity a iniciativy a chybějících popudů k jakékoliv činnosti, a to zvláště na konci pokusu. Intoxikovaní se pohybují bez cíle a plánu, neboť aktivní myšlenky se vynořují jen ojediněle. Při zvýšené aktivitě bývají známky nepřiměřeného chování, často smích, řidčeji agresivita, dramatisace, hravost a negativismus⁽³⁴²⁾, jindy sklon k provádění různých žertů a impulsivní chování⁽³⁹¹⁾. Může dojít až ke katatoniformní excitaci⁽³⁹¹⁾. Kreslí-li pokusné osoby lidské postavy, věnují méně pozornosti detailu, dochází k větším zkreslením a kontinuita lidí je narušena. Výsledky jsou považovány za argument pro hypotézu o "tělesném schématu", podle níž kresby lidských postav představují vlastní tělo.

Vědomí

     Jen velmi málo autorů popírá, že při intoxikaci LSD je narušeno vědomí pokusné osoby. Změny vědomí mají vlnovitý, fázovitý průběh.

Osobnost

     Podstatu účinků LSD tvoří poruchy jáství. Jsou postiženy všechny strukturní elementy: tělové, vitální i dynamické pocity. Dochází k poruchám ve vztahu subjektu k objektu, mění se vědomí vlastní totožnosti a konmtinuity, času a prostoru. Poruchy jáství přicházejí i u lehkých intoxikací a nelze je sekundárně odvodit od jiných fenoménů. Dochází k blokádě normálního vztahu mezi subjektem a okolním světem. Pokusné osoby popisují tyto změny okolního světa jako pohádkové nebo snové: svět ztrácí zdání skutečnosti, je redukován na pouhou kulisu. V některých případech je porušen i vztah k vlastnímu tělu: tělo a jeho části event. funkce jsou vnímány jako cizí a neskutečné. Objevují se pocity odcizení, odtržení a pocit diváka k sobě samému, depersonalizace, je však zachovaná osobní a místní orientace, poslední fází je regrese k dřívějším stavům já s objevením halucinací, bludů a projekce tělesných pocitů. Celkem vzato, LSD způsobuje narušení obvyklých obranných mechanismů. To vede k objevení autistické ideace, k symbolickým interpretacím, regresi, ke geneticky starším způsobům obrany, k egocentrické orientaci aj. Sexualita

     Zprávy o výskytu sexuálních projevů v průběhu LSD psychosy nejsou jednotné. Většina autorů neuvádí, že by tato látka vyvolávala nápadnější změny sexuálního prožívání. Anderson a Rawnsley popsali sexuální vzrušení u osmi ze svých devatenácti nemocných , většinou po vyšších dávkách (200-250 gamma).

Umělecký zážitek

     Prožití LSD psychosy znamená pro řadu pokusných osob zkušenost neobyčejné estetické a umělecké ceny. Weylová⁽³⁹¹⁾ charakterisuje uměleckou stránku experimentální psychosy takto: "Optické a akustické dojmy se zintensivňují, barvy jsou viděny světlejší, obrazy získávají hloubku a plasticitu. Také tóny působí plastičtěji a slova vyvolávají obzvláště živou představivost. Hudba vede často k přiléhavým pareidoliím, fantastickým optickým jevům a halucinacím. Umělecká díla jsou chápána zcela z jiných hledisek a působí silnější emoční reakci. Charakteristické je nadšení pro moderní umění." Mnohdy jediný umělecký zážitek způsobí uměleckou reorientaci pokusné osoby, jež si odnáší z experimentu hluboké pochopení pro různé moderní směry v umění, ketré dříve zamítala. Vize při zavřených očích jsou často popisovány jako blízké abstraktním výtvarným projevům, ilusivní deformace okolí při otevřených očích jako kubistické nazírání světa; některé pseudohalucinace a bizarní verbální nápady pokusné osoby charakterisují jako surrealistické. Transformace jednotlivých zvuků v tóny a monotónních kontinuálních šelestů v hudbu bývá někdy neúplná a pokusná osoba má možnost ve výsledném vjemu současně vnímat obě tyto kvality. Pokusné osoby se naučí vidět krásu i tam, kde ji dříve neviděly. Vidí při tom svět jinak než normálně a poznávají jiný aspekt reality, což nijak neimlikuje, že by to byl pohled nesprávný. Roubíček došel k závěru, že malířské projevy v intoxikaci představuje převážně halucinace a somatopsychická depersonalizace a zjistil nápadnou regresivní tendenci k dřívějším výtvarným obdobím.

Náboženské zážitky

     Řada pokusných osob udává silně emočně nabité prožitky, které jsou označovány jako mystické nebo produktivně kosmické. Podle svého založení je pokusné osoby popisují jako přiblížení se budhistické nirváně, védské samadhi, hovoří o unio mystica, o splynutí subjektu s objektivním světem, o ilustraci filozofického pojmu indické maja, o přiblížení k Bohu, o inspiraci, mystické extasi, splynutí s Vesmírem, intuitivním proniknutím k podstatě věcí apod. Je zajímavé v této souvislosti citovat názor Van Dusena, který se stal neoficielním filozofickým mluvčím hnutí, které používá intensivního prožitku v pokusech s halucinoegy ve snaze o přetvoření osobnosti: "Existuje centrální lidská zkušenost, ketrá mění všechny ostatní zkušenosti ... ne pouze jeden zážitek mezi mnoha, ale spíše samotné srdce lidské zkušenosti. Je to střed, ketrý umožňuje pochopení celku. Nazývá se satori v japonském Zen budhismu, mokša v hinduismu, náboženské osvícení nebo kosmické vědomí na Západě. LSD se zdá facilitovat objevení této zřejmě staré a universální zkušenosti." Za zmínku stojí uvést názory Ditmana, Haymana a Whittlesseye⁽¹²⁷⁾, kteří zjistili u značné části svých pokusných osob dramatické změny osobnosti po jednorázovém podání vysoké dávky LSD, a to zvláště často u alkoholiků. Vzhledem k tomu, že řada z těchto osob prožívala experiment jako náboženský zážitek, uvažují autoři o mechanismu podobném náboženské konversi.

2. Nebezpečí spojené s podáváním LSD a riziko komplikací

     Přesto, že LSD zasahuje velmi hlubokým způsobem do duševního dění pokusné osoby, je riziko nepříjemných komplikací za dodržení určitých podmínek překvapivě malé a zdaleka nedosahuje závažnost jiných způsobů aktivní psychiatrické terapie. Nepříznivé reakce po podání LSD lze rozdělit na ty, které se vyskytují ještě v průběhu experimentu, a na ty, které následují bezprostředně po něm nebo v delším časovém odstupu.

A. Komplikace během experimentu

     Relativně nejčastějším, i když stále ještě řídkým jevem byla nezvládnutelnost pokusné osoby. Dochází k ní tam, kde mizí náhled experimentální situace a jedinec jedná pod vlivem bludných, obyčejně paranoidních myšlenek. Panické situace jsou obvykle spojeny se ztrátou kontroly já. Na vrcholu reakce může paniku precipitovat mobilisace agresivních impulsů nebo vynoření materiálu spojeného s pocitem viny. Často jde také o strach, že se pokusná osoba nevrátí do normálního stavu.

B. Komplikace následující bezprostředně po experimentu

     Nejčastější je prosté prodloužení psychotického stavu po LSD. Jsou časté případy, že ještě následující jeden nebo více dní se objevuje úzkost, neklid nebo visuální poruchy. Jinou komplikací tohoto období jsou krátkodobé deprese. Mohou být způsobené různými příčinami. Může jít o reakci na ústup euforie a transcedentních pocitů, o neschopnost integrovat nebo znovu vytěsnit uvolněné vzpomínky spojené s pocitem hanby nebo viny event. o obrácení agrese proti vlastní osobě.

C. Komplikace v době vzdálenější od experimentu

     Sem můžeme počítat deprese a sebevražedné pokusy, event. dokonalé sebevraždy, prolongované psychotické reakce, psychotické dekompensace v důsledku pokusu, paranoidní zpracování pokusu, uvolnění preexperimentálních psychopatických rysů s agováním a asociálními projevy, zneužívání euforizačního účinku drogy a otázku návyku, ev. multihabituace s použitím LSD. U řady uvedených případů je vztah mezi sebevražedným pokusem a LSD intoxikací problematický a neprokazatelný. Je však nesporné, že všechny v literatuře popisované suicidální akty byly provedeny duševně narušenými jedinci, a neexistuje ani jediný případ, kde by pokus s LSD u normálního dobrovolníka vedl k sebevražednému pokusu. LSD sám zatím nebyl použit jako prostředek k provedení suicida. Existuje řada zpráv o psychotickém zhroucení ve spojení s LSD. Vykládají se hlavně jako důsledek masivního uvolnění konfliktního materiálu, který pacient nezvládne. LSD patrně narušuje psychické homeostatické mechanismy a dovoluje zesílení latentních bludných nebo paranoidních myšlenek. Často k tomu dochází tehdy, když je nemocný ponechán bez dozoru nebo není přítomna osoba, která by pomohla zvládnout uvolněný materiál. V některých takových pokusech podávali látku nelékaři bez supervize. Ke všem popisovaným prolongovaným reakcím došlo u psychiatrických pacientů nebo narušených osob. Bylo také pozorováno, že osoby se sociopatickou strukturou osobnosti používaly experimentu s LSD jako omluvu nebo ospravedlnění následného psychopatického , ev. kriminálního chování.

Návyk

     Pravý fysiologický návyk nebyl dosud pozorován. Zajímavým fenoménem je paradoxní návyk. Prakticky se jedná o to, že pokusná osoba, která jedná opakovaně na podání drogy psychosou určité intensity, projeví náhle při téže dávce značně silnější reakci.

     Společné okolnosti, které se objevují v případech vážných komplikací, spojených s podáním LSD:

1. Pacienti, u nichž se tyto obtíže vyskytly, jsou často emočně labilní, hysterické nebo paranoidní osobnosti. Od LSD čekají nějakou magickou intervenci ve svém životě. Jsou hypersugesibilní a po snížení kritické funkce já jsou zaplavení úzkostí a pocity viny.

2. Ve většině případů komplikací byla látka získána a podána pokoutním způsobem, evidentní absence jakéhokoliv rituálu.

3. Když dojde po požití LSD k psychotické komplikaci, podobá se klinicky intoxikaci LSD.

4. Ačkoli řada pacientů sjistila, že LSD způsobila psychotické nebo neurotické zhroucení, věřili v mimořádnost léčení a vyhledávali další podání látky. To ukazuje na jedné straně na mimořádnost zážitku a na druhé straně zvláštnost osobnosti pacientů.

5. Terapeuti by jasně měli rozpoznat motivace pacientů, ale také své vlastní motivace. Podání LSD by nikdy nemělo sloužit zvýšení pocitu osobní moci nezralého terapeuta.

Kontraindikace

     Je nevhodné aplikovat LSD u pacientů s paranoidní schizofrenií, organickou psychosou a epilepsií, duševně retardovaným osobám a pacientům s vážnými tělesnými chorobami, především s poškozením jater. Několik zásad pro minimalizaci nepříznivých vedlejších účinků:

1. Je bezpodmínečně nutný pečlivý a uvážený výběr pokusných osob a pacientů.

2. Je třeba vyloučit prepsychotická individua a osoby, jejichž hlavním obraným mechanismem jsou paranoidní reakce.

3. Je nutné zajistit dostatečný dohled jak během pokusu, tak v postpsychotické fázi.

4. Pokusné osobě se má dostat ujištění a pospory během aktivní fáze psychosy a terapeut musí být přítomen po celou dobu experimentu.

5. Techniku používání LSD v psychiatrii je třeba považovat za speciální disciplínu.

6. Terapeut musí být vždy připraven zvládnout náhlé vynoření traumatických vzpomínek a musí zamezit tomu, aby jim pacient podléhal.

7. Personál přicházející do styku s osobami v době experimentu má být k tomuto účelu vyškolen, aby rozumněl povaze mimořádného stavu.

8. Experiment má vždy zůstat v rukou terapeuta, který sám LSD psychosou několikrát prošel.

3. Farmakologické ovlivnění účinku LSD

     Již od prvních pokusů s meskalinem se snažili různí autoři o ovlivnění modelových psychos aplikací jiných farmak. Po objevení LSD nabyly tyto snahy takového rozsahu, že lze dnes hovořit o experimentální terapii modelových psychos jako o novém podoboru psychofarmakologie. Co se týče praktického významu těchto pokusů, vychází se z předpokladu, že by účinné látky, tlumící příznaky modelové psychosy, mohly příznivě ovlivňovat také psychosy přirozené. Nejdůležitější látkou pro potlačení LSD psychosy je chlorpromazin a prozak, experimentovalo se také s kyselinou nikotinovou, glutaminem, kyselinou jantarovou, diethazinem, methylenovou modří a barbituráty.

4. Klasifikace experimentální psychosy po LSD

     Symptomy intoxikace po LSD se podle některých blíží těm, které jsou popisovány při poškozeních diencefala a mezencefala, podle jiných nesou mnoho znaků deliria tremens, jiní hovoří o poruchách, které se blíží popisu schizofreníí. Experimenty s LSD provázely spory, zda se LSD psychosa podobá schizofrenii nebo ne. Bleurer poukázal⁽⁷¹⁾, že v experimentálních psychosách nejde o schizofrenní symptomatologii, ale o Bonhoefferův akutní exogenní reaktivní typus. Savage a Cholden⁽³³⁷⁾ se snažili překlenout rozpory v této otázce a naznačili čtyři možnosti vztahu mezi schizofrennií a LSD psychosou:

1. LSD a další psychedelika mají vztah k chemickému faktoru, který se uplatňuje v genesi schizofrenie.

2. Schizofrenie může být vyvolána psychologickou desorganizací, ale je udržována metabolickou a chemickou poruchou, kterou lze napodobit podáním LSD aj.

3. Stav vyvolaný LSD aj. napodobuje symptomaticky změny v chování a prožitcích, které se pozorují u schizofreniků: to ovšem naprosto neznamená, že by oba stavy měly také podobnou příčinu.

4. V lidském mozku existuje oblast potenciální psychotické reaktivity. Jako LSD, tak řada onemocnění, zvaných schizofrenie, aktivuje nebo převádí tuto skrytou oblast do vědomí.

5. Místo a mechanismus účinku LSD

     Podobně jako v řadě jiných důležitých otázek, spojených s psychosami po LSD, různí se i názory jednotlivých autorů na místo a mechanismus účinku. Mluví-li se o místu, hovoří se o postižení diencefalických oblastí, mozkové kory či temporálního laloku, ví se, že LSD je neúčinný u nemocných s laesemi kortexu, talamu, hypotalamu, corpus mamillare, mezencefala a meduly. Soudí se, že účinek LSD je z větší části dán selektivním inhibičním vlivem na nejvyšší sympatická centra, to je sympatické intrakortikální spoje nebo sympatické projekce telencefalické. Celá řada autorů se pokusila vysvětlit detailní mechanismus účinků LSD, avšak ani zde nejsou názory jednotné. Cerletti shrnul na mezinárodním sjezdu v Curychu současné výklady o místě účinku LSD do čtyř kategorií:

1. Změny metabolismu a enzymatických systémů

2. Antagonismus se serotoninem (nejrozšířenější)

3. Zásah do synaptických převodů

4. Zásah do vegetativního nervového systému

     V posledních letech se často vyskytuje v literatuře otázka vztahu chemické struktury k psychotomimetickému účinku. Fabing poukazuje na to, že téměř všechny známé haluciogeny obsahují indolové jádro (LSD, harmin, ibogain, psylocybin, bufotenin, DMT, DET) nebo jsou potenciální indoly (meskalin). Typický je pro ně rovněž alkylaminový řetězec. Tato skutečnost a na druhé straně údajná podobnost experimentální psychosy po LSD se schizofreniemi dala popud ke tvoření biochemických koncepcí, které vídí příčiny tohoto onemocnění v metabolické chybě tryptofanového metabolismu. I když výše uvedené názory jsou velmi zajímavé a zachycují určité dílčí aspekty působení LSD, chybí zatím syntetická koncepce, které by se podařilo uvést všechny experimentální výsledky na společného jmenovatele a jednotně je interpretovat.

IV. Užití LSD v klinické praxi

     Kvůli tomu, že psychotici, schizofrenici a alkoholici jeví zvýšenou rezistenci na LSD, se také mnoho napsalo. Nejvíc je přijímáno vysvětlení, že se tyto skupiny neliší od normálních pokusných osob ve farmakologické citlivosti na LSD, ale ve schopnosti sdělovat své subjektivní prožitky.

     LSD se využívako také k exteriorisaci příznaků a jako testu osobnosti.

     Podle Leunera⁽²⁵¹⁾ se v experimentální psychose manifestují dynamické systémy pokusné osoby, které mají charakter řídících systémů. V opakovaných sezeních se zdá řidící systém ztrácet postupným prožíváním dynamickou potenci a na jeho místo nastupují nové obsahy prožitkového pole, při čemž v každé nové intoxikaci navazují obsahy bezprostředně na téma předchozího sezení. V dynamických řídících systémech spatřuje Leuner ty radikály osobnosti, které marně hledali badatelé dvacátých let v experimentální psychose s použitím aspektů deskriptivní charaktrerologie. Tyto řídící systémy jsou biograficky determinované a mají zřejmě značný význam při utváření charakteru. Úzké vztahy k osobnosti lze najít v tom, že každý symptom má svou individuální posiční hodnotu a je regresivním vyjádřením biograficky determinovaného konfliktního materiálu.

A. Farmakologické účinky LSD

a) Invariantní složky účinku a mimofarmakologické vlivy

     O výsledné symptomatologii LSD psychosy rozhoduje řada mimofarmakologických vlivů. Popisované zážitky pokusných osob záleží od nastavení na speciální smyslovou oblast a od výchozí situace. Neexistují pravidelné a předpověditelné účinky LSD per se. Reakce je výsledkem komplexní interakce látky, psychologického a fyzikálního okolí, osobnostní struktury pokusné osoby a terapeuta a očekávaní, co by látka mohla dělat. Vcelku positivní reakce souvisejí s ochotou pokusné osoby poddat se vlivu látky. Je-li subjekt příliš zaujat udržováním kontroly nebo bojem proti účinkům LSD, zážitky mohou být děsivé. Existují dvě složky působení LSD na organismus. První z nich jsou vegetativní a toxické projevy (projevy sympatiku, konfuzní a bizarní změny tělesného schématu a okolí), druhé vlastní psychické poruchy. Psychoterapeutický průběh se podstatně liší od sezení pro vědecky deskriptivní nebo pro umělecké účely

b) Význam dávky použité v experimentu

     Kvalita a intenzita reakce pokusné osoby je závislá na použité dávce. Při dávkách do 0,75 mikrog/kg převládají afektivní poruchy, kolem 0,75 mikg/kg nastává manická fáze, při dávkách vyšších než 1 mikg/kg visuální zkreslení, poruchy tělového schematu a stažení se z interpersonálních stavů. Elace, přátelskost, relaxace a hovornost je vyšší při nižších dávkách, při vyšších nabývá na intensitě skupina orgánových příznaků, nápadnější je vzestup halucinací a iluzí. Při použití malých dávek může docházet k terapeuticky využitelnému posílení ega, zatímco velké dávky vyvolávají jeho depresi. Extrémní zvyšování dávek vede ke katatonickému stuporu.

B. Podíl pokusné osoby v utváření symptomatologie LSD psychosy

     Z faktorů ze strany pokusné osoby, které bývají uváděny ve vztah k symptomatologii intoxikace, jsou nejdůležitějšími faktory biologického rázu (věk, pohlaví, konstituce, somatický stav, prodělané nemoci), psychologického charakteru (u zdravých osob osobnost, u psychiatrických pacientů navíc klinický syndrom) a konečně současná životní situace pokusné osoby.

Biologické faktory

     Stářím se vnímavost značně snižuje, což má pravděpodobně souvislost s klesající aktivitou sympatiku. ženy jsou citlivější na LSD. K vyvolání psychotického obrazu téže intensity se u nich obvykle vystačí s polovinou až třetinou dávky potřebné u mužů. U jedinců, kteří prodělali jaterní onemocnění, obzvláště hepatitis, se projevuje zvýšená citlivost a nebezpečí protrahovaných reakcí. Po 48 hodinách trvalého bdění je účinek LSD téměř dvojnásobný než za normálních podmínek.

Osobnost pokusných osob

     Cohen⁽¹¹¹⁾ si všímal toho, které skupiny osob mají sklon k nepříjemnému prožívání LSD psychosy. Bývá to zpravidla tam, kde už na začátku je úzkostné očekávání, rigidní, ale choulostivé obranné struktury nebo značně hluboké konflikty a pocity viny. Dysforičtí jsou zpravidla ti, kteří zjistí, že prožitek LSD psychosy je konkrétní jejich filozofii. Zcela pravidelně se to týká také těch, kteří chtějí dokázat, že LSD nemá cenu v jejich psychiatrické exploraci (psychoanalytici, Zen Budhisté aj.).

     Také Jackson⁽²²⁰⁾ pozoroval, že některé profesionální pokusné osoby, filozofové, psychologové a psychiatři nebyly schopni relaxovat a radovat se z prožitku po LSD. Místo, aby se těšili z odkrytí nových oblastí, snažili se je vysvětlovat, interpretovat a popírat ve vztahové osnově, která jim byla běžná. Jejich prožívání pak bylo velmi nepříjemné.

     Von Felsinger, Lasagna a Beecher⁽¹⁴⁰⁾ se domnívají, že lze nejlépe chápat reakci na látku v pojmech obrany jednotlivce nebo jeho reakci na stres a všeobecné ohrožení.

     S otázkou osobnosti pokusných osob úzce souvisí problém selekce dobrovolníků, kteří jsou vydáváni za tzv. normální nebo zdravé osoby. Existuje řada poukazů na to, že tento předpoklad je vysoce problematický.

C. Podíl experimentátora na utváření symptomatologie LSD psychosy.

     Velmi brzo bylo rozpoznáno, že v úvahách o faktorech modifikujících LSD psychosu nelze vynechat osobu experimentátora. Opakovaně bylo zdůrazňováno, že je zapotřebí, aby terapeut byl zralý a vyrovnaný člověk a aby si byl dobře vědom svých vlastních motivací při experimentování s LSD. Aplikace LSD by nikdy neměla sloužit ke zvýšení pocitu osobní moci experimentátora nebo pomáhat psychoterapeutovi z terapeutických rozpaků. Také postoj experimentátora k pokusu a jeho terapeutické názory se mohou uplatnit jako determinanty klinického obrazu. Dívá-li se terapeut na zážitek jako na psychosu, pomáhá pacientovi nevědomě aby, intoxikaci psychoticky prožíval. Nejedná se zde o sugestivní ovlivnění, ale o to, že takový terapeut není schopen poskytnout pacientovi nový rámec. V prvních pokusech s LSD takováto situace nevyhnutelná byla, vedlo to však k nepřiměřené generalizaci účinků psychotomimetických látek. Měli bychom podle Jacksona spíše hovořit o tom, že psycholytika podávali psychozogenní terapeuti. Důležitým faktorem přitom může být, když terapeut zadrží informace.

     Také vše, co souvisí se vztahem experimentátora k pokusné osobě nebo s terapeutickým vztahem, pokud se intoxikace realizuje v rámci psychoterapie, může významně ovlivnit symptomatologii. Hyde uvádí, že neosobní, badatelské a hostilní postoje vyvolávají paranoidní a nepřátelské postoje ze strany pokusných osob. Cohen upozorňuje, že podle jeho zkušeností je verbální i neverbální apercepce natolik zvýšena, že mohou průběh experimentu ovlivnit i skryté postoje terapeuta.

     V literatuře je opakovaně zdůrazňováno, že nemá být během experimentu ponechána pokusná osoba o samotě; tato okolnost může vést k masivní úzkosti až panickým reakcím, těžké depresi a paranoidním postojům. Také v přítomnosti experimentátora, který nemá zájem o pokusnou osobu, může pacient prožívat mnohem větší úzkost, depresi a paranoidní reakce, než v přítomnosti empatické osoby, která pomáhá udržet kontakt s realitou. To by měli vzít v úvahu autoři, kteří hovoří o komplikacích a o nepříznivých účincích LSD.

D. Vliv prostředí a rámce pokusu na utváření symptomatologie LSD psychosy

     Pokus by měl probíhat v klidném , příjemném a vkusně upraveném prostředí; význam má například i estetické řešení místnosti a vhodná volba barev. Dále je rozdíl probíhá-li pokus ve skupině nebo v individuálním sezení. Bylo pravidelně referováno o znovuprožívání dětských vzpomínek, pokud LSD použili psychoanalyticky orientovaní terapeuti. Pokud LSD aplikovali přívrženci Jungovy školy, zjišťovali u svých pacientů opakovaně transcedentální zážitky.

     Dnes již existují také zprávy o podání LSD v rámci, který bychom mohli označit za destruktivní, to jest v nekontrolovaných podmínkách a bez vědomí pokusné osoby. Tato forma podání látky nese s sebou riziko těžké desorganizace pokusné osoby, panické reakce a sebevraždy a nelze před ní než dost důtklivě varovat.

E. Další determinanty formální a obsahové stránky LSD psychosy

     Weylová⁽³⁹¹⁾ se zmiňuje ve své disertační práci, že podle jejích zkušeností, že podle jejích zkušeností závisel obsah všech visuálních fenoménů, vyjma prosté ornamenty, na myšlenkových asociacích pokusné osoby.

     Sandinson⁽³²⁶⁾ uvádí, že podle jeho názoru se účinek LSD podstatně liší od účinku běžných narkotik, které v dané dávce vyvolávají narkotické stavy značně konstantního stupně a trvání. Zdá se mu spíše, že LSD má jeden základní způsob účinku u všech pokusných osob, a to narušovat interakce mezi nevědomými a vědomými duševními procesy. Tím iniciuje řadu psychických událostí, jež jsou určeny vlastním pacientovým psychologickým milieu.

     Podle Sandinsona⁽³²⁶⁾ jsou zážitky pokusné osoby dvojího druhu. Jednak se jedná o přímé následky toxického působení látky (nausea, závrať, pocit zimy a tepla, změny barevnosti a plasticity okolí, snad i vidění obličejů nebo očí), jednak o projevy pacientova nevědomí. Sem patří halucinatorní prožitky vyplývající ze všeobecné neselektivní poruchy nevědomí, znovuprožití vytěsněných osobních vzpomínek a objevení neosobních archaických obrazů přesně podobných prožitkům kolektivního osobního nevědomí, které prožívají hloubkově analysovaní pacienti ve snech, visuálních impresích a fantaziích.

     Někdy pacient prožívá to, co autoři nazývají humanitní identifikace - pociťuje jednotu svých emocí s emocemi ostatních lidských bytostí a prožívá lásku, žalost, samotu nebo tělesné utrpení jako za všechny lidi všech dob a zemí. Někdy mají fantasie náboženský, mystický a mytologický obsah nebo se jedná o problémy filozofického charakteru.

     Determinantami halucinací se zabýval podrobně Savage⁽³³⁶⁾. Ukázal, že přicházejí někdy zdánlivě bez příčiny, jindy jsou vyvolány různými stimuly z okolí nebo z vnitřního prostředí. Může docházet k tomu, že jsou myšlenky pokusné osoby přímo překládány v symboly, ketré jsou viděny jako visuální halucinace. Jindy mohou být do halucinací promítány různé subjektivní pocity. Nedůvěra a podezřívavost bývá někdy vyjádřena halucinacemi očí. Při vymizení hranice mezi percepcí a vnitřními pocity může pokusná osoba cítit, že druzí mohou číst v jeho duši a že sdílejí jeho myšlenky a pocity. Zkreslení, které vidí v obličejích druhých lidí, lze pak někdy sledovat k projekci jeho vlastního obrazu o sobě. Podobně se promítají do vnějšího světa různá přání a konflikty. Halucinace se mohou někdy řídit asociačními zákony kontiguity a podobnosti, jindy sukcesivní halucinace obsahují podobné smyslové modality. Autor demonstroval kresbu, kterou namaloval jeden z jeho pacientů pod vlivem LSD. Pomocí rozboru založeného na asociacích zjistil, že kresba vyjadřuje symbolické vyjádření negativních postojů pacienta k ošetřujícím lékařům. Lékaři byli na obrázku znázorněni jako skupina středověkých rytířů a v deteilech jejich vzezření a výstroje byly symbolicky vyjádřeny jejich negativní vlastnosti, které jim pacient vytýkal. šlo tedy o nedůvěru pacienta k lékařům, která se promítla do halucinace a byla výtvarně zachycena.

     Podle Sandinsona⁽³²⁶⁾ používají halucinatorní prožitky často mechanismus identifikace a projekce. Pacienti si o sobě myslí, že jsou vlastní matka nebo jiní příbuzní, event. to projikují na osoby přítomné při experimentu. Domnívají se, že lékař je jejich otec a sestra matka; mají pak fantasie o tensích, disharmonii nebo lásce mezi těmito osobami. Sandinson rovněž uvádí, že pozoroval jak pocit otékání rukou vyjadřoval masturbační pocity viny a prožívání transformace vlastního těla v ženské vyjadřovalo přání změnit se v ženu.

     Pokusné osoby dále znovuprožívají traumatické zážitky z raného věku dětství, kojení, znovuprožívají svůj porod a někdy regrese sahá až do období embryonálního vývoje.

     Rozhodující je pak terapeutický účinek prožití a přijetí celého emočního komplexu.

     Vybavení vzpomínek z prvních dnů a měsíců života znamená vážný problém pro neuroanatomy a neurofysiology, kteří tvrdí, že v této době nejsou zrakové dráhy dítěte dostatečně vyvinuty, aby mohly zprostředkovat takové detailní zážitky, a kortex mozku v době před narozením a po něm nemůže podle nich tyto vzpomínky registrovat, poněvadž se vyvíjí později.

     Elkes se svými spolupracovníky ukázal, že LSD má selektivní účinek na určité části mesencefala a meduly, které jsou přítomny i u embrya. Domnívá se, že restimulace těchto buněk může být dospělým mozkem přeložena na původní zážitek.

     Zajímavým problémem je také výskyt různých somatických projevů v průběhu LSD psychosy. Savage⁽³³⁶⁾, ketrý se podrobněji zabýval touto otázkou, upozorňuje, že se dostávají do popředí zájmu části těla a jejich funkce, které jsou normálně mimo vědomí, jako stahy žaludku, močových a análních sfinkterů, pulsace artérií, tlučení srdce, kožní a svalové sensace, náplně zubů apod. a celé tělo se zdá nabyto energií. Může se zdát veliké nebo zase neobyčejně malé; je možno demonstrovat, že tento fenomén souvisí s problémy okolo sebehodnocení pacientů. Části těla mění svou velikost podle toho, jakou jim pokusná osoba věnuje pozornost. Když se ztrácí pocit tělesného jáství, mizí jako první pociťování nohou a genitálu, později rukou a trupu a nakonec se to může týkat celého těla vyjma obličeje; lze to vysvětlit tím, že já regreduje na stadium, kdy byly různé části těla poprvé vřazovány do já. Tyto změny se odrážejí ve visuálních halucinacích; zřídka lze vidět celé postavy, většinou jen obličeje a hlavy.

     Somatické projevy má asi 75% pokusných osob.

     Bolest je výrazem potlačeného afektu často spojeného se vzpomínkou na nějaké trauma; zbavením těchto vzpomínek bolest mizí. Někdy ovšem může bolest symbolizovat více konfliktů na různých úrovních vědomí.

     V literatuře se také vyskytly ojedinělé snahy o psychologické osvětlení některých dalších fenoménů LSD psychosy. Heimann⁽¹⁹⁰⁾ si všiml, že "nutkavému smíchu" vždy předchází obrácení pokusné osoby k experimentátorovi a že je spojen s projevy rozpaků (s výrazově psychologického hlediska). Odvolává se na Plessnera, podle něhož smích a pláč jsou fenomeny, u nichž dosahuje zvláštního významu a stupně ztráta sebeovládání. Smích je reakcí na hraniční situace, charakterizované mnohosmyslností. Mnohoznačnost nedovoluje určitou formu chování a napětí se vybíjí v automatismu smíchu. Hraniční situace je dána na začátku intoxikace dramatickými změnami okolí a vnitřních prožitků v konfrontaci s realitou. Proto následuje smích po obrácení k experimentátorovi, který představuje realitu. Tato situace se mění na ohrožující, když se již nedaří realitu a halucinatorní prožitky odlišovat.

     Úzkost bývá často spojována s odkrytím kritických problémů během intoxikace a vynoření se traumatisujícího materiálu, ketrý pokusná osoba není schopna zvládnout.

V. Využití LSD v terapii psychických poruch

     Neobyčejně hluboký zásah LSD do duševního života pokusných osob vedl záhy ke snáhám využít jeho účinků v terapii psychických poruch. Teoretickým východiskem těchto snah se stalo několik aspektů účinku LSD. Častý výskyt nápadné euforie v průběhu LSD psychosy inspiroval pokusy klinicky zužitkovat tento euforisující účinek, především v terapii depresivních stavů. Hluboký zásah LSD do psychofyziologických procesů se zdál slibovat, že by bylo možno užít LSD jako prostředku, který lze zařadit do armantaria "šokových metod". Tento aspekt byl později posílen pozorováním nápadných změn v povahové struktuře některých pokusných osob po jednorázovém podání vyšších dávek. Dalším účinkem LSD, který se zdál být slibný s hlediska terapie byla mohutná schopnost vyvolat intensivní emoční abreakci. Tento mechanismus se již dříve ukázal jako velmi významný při terapii válečných traumatických neuros, což plně opravňovalo léčebné experimenty s LSD. Další zajímavá možnost použití LSD vychází z jeho provokačních vlastností; LSD dovede akuisovat a aktivovat stacionární klinické obrazy chudé na symptomy do té míry, že jsou pak přístupnější pro jiné konvenční metody přístupu. Daleko největšího využití však dosáhl LSD jako adjuvans při individuální a skupinivé psychoterapii, což vyplývá z neobyčejně výhodné kombinace jednotlivých účinků této látky.

A. Terapeutické využití farmakologického účinku LSD

     Pacienti dostávali průměrně 100 mikg LSD.

     Podávalo-li se LSD pacientům trpícím depresí, pozorovalo se obvykle zhoršení stavu. U diabetiků byla po dobu podávání LSD zjištěna snížená potřeba inzulínu. Vcelku lze říci, že LSD nemá žádné bezprostřední farmakologické účinky, které by bylo možno terapeuticky využít a tento přístup bul prakticky opuštěn.

B. Terapeutické využití šokového účinku LSD a jeho vlivu na strukturu osobnosti.

     Šokového účinku vyvolaného podáním jedné vysoké dávky LSD se začalo využívat již v padesátých letech.

     Při snahách o záměrné terapeutické využití této zkušenosti byly opakovaně popsány úspěchy, a to i u těch diagnostických skupin, které jsou běžně považovány za špatně terapeuticky ovlivnitelné - u alkoholiků, narkomanů, sexuálních perversí, psychopatů a delikventů.

     Belden a Hitchen zjistili, že někteří alkoholici prožili ve velmi ranném věku extrémní emoční deprivaci. Chrání se pak v dalším životě proti opakování této traumatické zkušenosti masivním odmítáním potřeby lásky. Tento typ považují autoři za zvláště vhodný pro terapii LSD. Za rozhodující faktor pokládají zesílení vztahu mezi terapeutem a pacientem během experimentu, což umožňuje výměnu citu mezi nimi. Tento prožitek se blíží existencialistickému pojetí setkání (encounter, Begegnung) a jeho výsledky jsou dramatické a dalokosáhlé. Dochází k prolomení pacientových obranných mechanismů a často je pro něho nemožný návrat k dřívějším způsobům patologické adaptece.

     U léčení sexuálních perverzí pomocí LSD je předpokladem nadprůměrná inteligence a skutečná motivace pacienta zbavit se obtíží.

     Leary et al.^{(244, 245)} prováděli na harvardské univerzitě výzkumný a léčebný program, v němž byl zkoušen účinek LSD a psylocybinu při rehabilitaci vězňů. Snažili se přitom využít účinků těchto látek na rozšíření vědomí a získání závažných náhledů. Podařilo se jim podstatně snížit recidivismus u jejich 26 pokusných osob.

     Řada autorů se pokusila vysvětlit dramatické změny osobnosti, popisované v souvislosti s absolováním LSD intoxikace. Pokusy o vysvětlení tohoto mechanismu lze shrnout do několika tématických okruhů.

     1. Častěji nacházíme v literatuře zmínku o tom, že tento účinek je natolik náhlý, dramatický a překvapivý, že ho lze srovnávat se zprávami o náboženských konverzích.

     Ditman, Hayman a Whittlesey⁽¹²⁷⁾ uvádějí v této souvislosti teorii A. Wallace, podle níž je náboženská konverze "masivní a náhlá duševní resyntéza terapeutického nebo adaptivního charakteru, k níž dochází za silného stresu". Tato resyntéza mění intelektuální náhled a motivace a snižuje konflikt částečným nebo úplným opuštěním určitých hodnot a přijetím jiných.

     Také Savage se zmiňuje o mechanismu konverze. Cituje Williama Jamese, podle něhož "lékem proti dipsomanii je religomanie" a jedním z motivů pití je dosažení aktuálního mystického zážitku. LSD může takovou mystickou a transcedentální zkušenost poskytnout. Pod vlivem látky mizí rozlišení mezi subjektem a objektem, mezi vlastní osobou a světem, vědomím a nevědomím a mezi psychickými instancemi. Pokusné osoby prožívají pocit jednoty s Vesmírem a probouzejí se s tohoto stavu s pocitem znovuzrození a snovým prožíváním hodnot. Uvědomují si bohatství svých nevědomých procesů a mají k dispozisi psychickou energii vázanou dříve vytěsněním. Zkušenost s LSD může odstranit pacientovu tendenci ke lžím a racionalizacím, takže se vidí ve své psychologické nahotě. V tom spočívá nebezpečí zvýšených pocitů viny a riziko depresivní nebo paranoidní reakce, pokud se nepodaří pacientovi najít vnitřní sílu, naději a tvořivost.

     Obvykle je konverze náhlá a bouřlivá a ve většině případů předchází latentní fáze intenzivního duševního konfliktu. Při vyvolání tohoto stavu se typicky vyskytuje několik faktorů:

a. Subjekt je tlačen nebo hnán k určitému druhu chování, ketré v něm vyvolává význačné konflikty. Bez preexistujícího konfliktu nemůže dojít ke konverzi.

b. Často je tento problém zesílen tím, že se subjekt musí rozhodnout mezi dvěma zcela odlišnými způsoby chování.

c. Obvykle se vyskytuje intervence určité osoby nebo skupiny osob, která vykonává na subjekt nátlak, aby změnil své chování.

     2. Podle Jacksona⁽²²⁰⁾ je prožitek LSD "nový začátek" podobný tomu, co existencialista Berger nazval setkáním (encounter): "Setkání není pouze náhodné setkání a první seznámení dvou jedinců, ale spíše rozhodující vnitřní zážitek, který z toho vyplývá pro jednoho z obou jedinců nebo pro oba. Něco nového je objeveno, nové obzory se otevírají, je revidován světový názor a někdy dochází k přestrukturování celé osobnosti." Podobně může podle Jacksona prožití LSD intoxikace poskytnout novou zkušenost, která rozšíří obzor pokusné osoby a dá nový smysl jejímu životu. Pro mnoho intoxikovaných se však tato situace může ukázat nezvladutelná a vede k pocitům velikášství a racionalizacím. Transcedentální reakce na LSD je dočasná ztráta diferenciace vlastního já a zevního světa. Může vést ke snížení pocitu odcizení, k znovuobjevení sebe samého, k nové hiearchii hodnot, k objevení nového potenciálu pro růst a vývoj a k novému začátku. Toto může být následováno změnou chování jako v případě alkoholiků, kteří zanechají pití. Jestliže v okolí včetně terapeuta sou tyto změny podporovány, mohou se státi součástí pacientových habituálních reakcí. Jindy však může společenské prostředí působit proti nim a LSD zkušenost zůstává pouhou vzpomínkou, nikoli integrální součástí osobnosti.

     3. Jindy bývá zdůrazňováno, že se jedná v průběhu LSD psychosy o značnou intenzifikaci mechanismů, které se uplatňují při použití různých psychoterapeutických technik.

     Zde se uvažovalo o uplatnění faktoru sugesce. Sem by patřil vliv osobnosti experimentátorů, jejich postoje, ůčel experimentu a instrukce, ketré dosáhnou pokusné osoby před intoxikací.

     Pacienti se stávají během intoxikace mnohem závislejší na terapeutovi a chovají se vůči němu v mnoha směrech jako dítě k rodičům. Tato závislost klade na terapeuta zvýšené požadavky zvláštní zodpovědnost při řešení protipřenosu.

     Smith uvažuje také o vztahu psychedelické metody a techniky tzv. "brain-washing". Zásadní rozdíl mezi oběma technikami vidí v tom, že terapeutická procedura slouží zájmům pacienta, zatímco "brain-washing" se řídí požadavky a očekáváním experimentátora. Subjekt má však podle jeho názoru možnost ztáhnout se zpět a úspěšně se bránit pro sebe nepříjemným sugescím, podobně jako je tomu v hypnose.

     Ditman, Hayman a Whittlesey⁽¹²⁷⁾ se zmiňují o tom, že jasné vědomí během LSD intoxikace může umožnit rozštěpení já pacienta na prožívající a pozorující část, podobně jako v psychoterapii. To umožňuje objektivnější pozorování vlastních myšlenek, fantazií a pocitů a vytvoření náhledu.

     Savage zdůrazňuje také posílení já, ketré může intoxikace vyvolat. To se může stát důležitou protiváhou proti nízkému sebehodnocení. Běžná psychoterapie odhaluje nedostatky pacienta a ne jeho vlastní přednosti. LSD umožňuje pokusné osobě, aby se vypořádala s vlastními nedostatky a prožitek zároveň odhaluje bohatství vnitřního světa a jeho rezervy.

     4. Jako další možné vysvětlení uvádějí Ditman, Hayman a Whittlesey⁽¹²⁷⁾ změnu obranných mechanismů pod vlivem fysiologického stresu, jako k ní dochází typicky vlivem psychologického stresu. Zralejší obranné mechanismy (vytěsnění, reakční výtvor, racionalizace) ustupují primitivnějším mechanismům (popření, projekce a narcistické stažení zpět). Tyto změny lze interpretovat jako nový pohled na svět, větší uvědomování si reality apod.

     5. Sargant se pokusil vysvětlit zážitky náboženské a politické konverze a podobné případy, ke kterým dochází v průběhu psychoterapeutického nebo farmakologického ovlivnění pomocí Pavlovovy reflexiologie. Náhlé změny chování připisuje paradoxní a ultraparadoxní fázi mozkové činnosti, vyvolané extrémní emocí.

     6. Jako poslední možnost výkladu udávají Ditman, Hayman a Whittlesey⁽¹²⁷⁾ eventuelní přímý farmakologický vliv LSD na některá mozková centra, analogicky jako je tomu u moderních antidepresiv.

C. Terapeutické využití abreakčního účinku LSD

     Řada autorů, kteří pracovali s LSD, považuje tuto látku za mocné abreaktivní agens, které vyvolává znovuprožití ranných traumatických zážitků nebo nepříjemných zkušeností z pozdějších období vývoje s přiměřenou emoční reakcí a katarzí, která má značný terapeutický efekt.. Teoreticky souvisí tato problematika s původními názory Breuera a Freuda, že nedostatečné emoční a motorické odreagování v průběhu traumatické zkušenosti vede k uskřiknutí afektu, který potom dodává energii neurotickým příznakům. Prakticky našla abreakční terapie uplatnění především u traumatických a válečných neuros.

     Abreakce jediné traumatické události v pacientově minulém životě může vyvolat rychlé, účinné, dramatické a dlouhodobé vyléčení. Tato abreagovaná vzpomínka může pocházet bui ze vzdálené nebo i nedávné minulosti. Význam LSD intoxikace lze vidět v tom, že původní emoce je znovu připojena k zážitku. Terapeutický účinek však nelze přičítat samotné abreakci, musí dojít k posouzení vybavené zkušenosti ve světle současných pacientových emočních postojů. Touto cestou mohou být odkryty situace, které by pravděpodobně nebyly vybaveny v průběhu psychoterapie; zvláště to platí pro případy obscedantních neurotiků a psychopatů.

     Vcelku lze shrnout převládající názor na abreakci v souvislosti s terapeutickým účinkem LSD asi v tom smyslu, že je v nejlepším případě jen jednou složkou komplexního působení této látky. O terapeutickém efektu vynoření zážitků a jejich abreakce spolurozhoduje ještě řada dalších faktorů, jako rámec a prostředí pokusu, terapeut a jeho schopnost pomoci pacientovi vynořující se materiál zvládnout a integrovat, závažnost traumatického zážitku pro vývoj pacientovy osobnosti atd.

D. Využití LSD jako provokačního prostředku

     Snaha použít LSD jako provokačního prostředku při psychiatrické terapii vychází z klinické zkušenosti, že tato látka má mobilizující a intensifikující účinek na latentní a manifestní psychopatologické symptomy a tendence. Je všeobecně známo, že akutní a na symptomy bohaté shizofrenní obrazy nejspíše prodělávají spontánní remise a že jsou také nejsnáze terapeuticky ovlivnitelné, zatímco plíživě probíhající a stagnující onemocnění jsou resistentní na terapii. Základním úmyslem tohoto způsobu léčby bylo mobilisovat pomocí akuisace stagnující onemocnění spontánní léčebné síly osobnosti. V průběhu psychotického onemocnění je možno zjistit určitý kulminační bod, po jehož dosažení má nemoc sklon k remisi. U schizofreniků jsou tyto kulminační body nejčastěji charakterisovány halucinatorními prožitky smrti nebo zničení, halucinacemi rozpadu těla, prožitky regrese nebo přeměny a event. následnými fantasiemi znovuzrození. Bylo-li LSD aplikováno před dosažením kulminačního bodu, vedlo k rozbouření klinického obrazu, bylo-li použito až tehdy, když již bylo kulminačního bodu dosaženo, způsobilo rychlé uklidnění. Provokace LSD byla většinou následována elektrošokovou léčbou, která spolu s LSD vedla k podstatnému zkrácení trvání nemoci.

E. Využití LSD jako adjuvans při individuální a skupinové terapii

     Mnoho autorů je toho názoru, že největší přínos LSD pro terapii psychických poruch lze vidět v tom, že je možné jeho účinků použít k prohloubení a urychlení psychoterapeutického procesu. V této indikaci se zdá být účinek LSD specifický a nesrovnatelný s účinky kterékoliv jiné látky používané jako adjuvans při psychoterapii snad s vujímkoudalších dvou halucinogenů - meskalinu a psilocybinu.

     LSD je totiž látka, která zeslabuje působení obranných mechanismů já a snižuje odpor k vybavení nevědomých vzpomínek, zvyšuje schopnost tyto nevědomé vzpomínky si vybavovat, zlepšuje a prohlubuje terapeutický vztah při plně zachovaném vědomí pacienta a konečně pomáhá přivádět nemocného k tomu, aby akceptoval existenci konfliktů a tendencí, ketré se v něm projevují. Dále je mezi přednostmi uváděna farmakologická bezpečnost, účinnost v malých dávkách, zachování vědomé spolupráce na straně pacienta, možnost opakovaných podání a prakticky žádné nebezpečí návyku.

     Procento terapeutických úspěchů bylo udáváno různými autory kolem 50-80%. Vzhledem k tomu, že výsledky záleží na celé řadě faktorů, směrodatnější než jakákoli udávaná procenta jsou údaje o zlepšení pacientů, kteří byli po léta bezvýsledně léčeni jinými metodami.

a) Využití LSD při individuální psychoterapii

     Obvyklý způsob při psycholýze se ten, že jsou sezení zahajována, ev. ještě po zvláštní předchozí psychologické přípravě, s dávkami v rozsahu 25 - 50 gamma. Intoxikace je opakována průměrně v týdenních intervalech a obvykle se s dávkami stoupá asi o 25 gamma při každém dalším sezení, až je dosaženo optimální výšky dávky, na které se pak setrvává. Dávky jsou aplikovány perorálně nebo parenterálně. Během pokusu se pacient zdržuje ve zvláštním polotmavém pokoji, který má být příjemně a vkusně zařízen a nalézat se pokud možno v klidné části oddělení, aby pacient nebyl rušen hlukem. Je mu doporučeno, aby větší část pokusu strávil vleže, není však námitek proti tomu, aby vstával, seděl nebo se volně pohyboval, maloval, psal, jedl apod. Většinu pokusu tráví pacient sám a mluví do magnetofonu. V pravidelných intervalech je navštěvován sestrou a lékařem, má však možnost kdykoliv je zavolat zvonkem. Obvykle na vrcholu intoxikace je na hodinu až dvě lékař neustále přítomen a hovoří s nemocným, ev. interpretuje vynořující se materiál. Po šesti až osmi hodinách bývá intoxikace farmakologicky přerušena. Materiál z experimentu je ještě téhož odpoledne a v následujících dnech probírán individuálně nebo ve skupině. Doporučuje se, aby měl lékař mimo psycholitická sezení ještě alespoň jeden rozhovor s pacientem týdně. Celková délka léčení je udávána různě a záleží na typu onemocnění a průběhu terapeutického procesu.

     Někteří autoři udávají bleskové zlepšení po dvou až čtyřech sezeních, jindy se pokračuje až do celkového počtu 50 sezení (např. u obscedantních neurotiků). Někteří autoři používají u některých primitivnějších osob kombinaci LSD psychosy s hypnosou, jiní používají "spánkové clony", další používají dokonce vaty a vosku k isolování pacienta od rušivých akustických podnětů ze zevního prostředí.

     Dále bývá používaná hudba specificky volená pro pacienta.

     Při problémech se sebehodnocením se osvědčilo použití zrcadla a exteriorisování interpersonální problematiky se užívá exposice fotografií z rodinného alba.

     Většina autorů zdůrazňuje, že pacient by neměl být nikdy sám, i když to představuje značné časové zatížení pro terapeuta.

     LSD se používalo i ambulantně, zde bylo důležité, aby pacient po celou dobu intoxikace zůstal v ordinaci (40gamma cca 5 hodin), aby byl v přípravném rozhovoru informován o vegetativních a psychických účincích, aby pro něj v uvedenou dobu přišel přítel nebo příbuzný, aby se do následujícího dne nevzdaloval z domu, nechodil sám a hlavně neřídil vůz.

     Dále bylo zdůrazněno vysadit 24 hodin před pokusem všechna sedativa, analgetika a ataraktika a minimálně 4 hodiny před pokusem nejíst.

     Pacient by měl mít možnost v následujících dnech sehnat svého terapeuta po telefonu.

     Zkoušelo se to i v denních i nočních nemocnicích, jednolůžkové pokoje, lékař či sestra zastižitelní na telefonu.

     Zvláštní zmínku si zaslouží v této souvislosti metoda, kterou vypracovali McLean et al.⁽²⁶⁷⁾ a která se v několika směrech liší od standartních přístupů. V podstatě se jedná o využití jediné zaplavující látky LSD k dosažení terapeutické psychedelické zkušenosti. Na rozdíl od autorů, kteří v tomto směru spoléhají převážně na farmakologický účinek této látky, je zde kladen důraz na léčebné prostředí a psychoterapeutickou techniku. Pacienti po příchodu na oddělení napíší autobiografii a na jejím základě psychiatr udělá kompletní vyšetření. Pak má lékař s pacientem několik přípravných sezení v průběhu dvou dní před pokusem. Pozornost je zaměřena na ty aspekty já, ketré by mohly být překážkou konstruktivní nebo inetgrované zkušenosti s LSD. Metoda používá profesionální terapeutickou skupinu, skládající se ze čtyř osob, z nichž každá přináší do terapeutické situace svůj specifický temperament a osobnost. Autoři se domnívají, že pacient může tímto způsobem vidět odrazy různých facet své osobnosti v každém z těchto jedinců. V léčebném týmu je psychiatr jako terapeut, psycholog jako spoluterapeut, dále sestra a muzikoterapeut. Ideálně by měla být skupina složena ze dvou mužů a dvou žen. Všichni musí znát psychedelickou zkušenost z vlastní zkušenosti. Pokus se odehrává v klidném pokoji, který je vkusně vyzdoben květinami a univerzálními symboly. Před pokusem stráví pacient kratší dobu rozhovorem s terapeutickou skupinou a terapeut mu vysvětlí funkci skupiny. Další odlišnost spočívá v použitém dávkování; počáteční dávka je 400 gamma a je zvyšována až na 1500 gamma, pokud se objevují nepříjemné subjektivní pocity ze strany pacienta a nedostavuje se psychedelická zkušenost. V průběhu pokusu se dělá důkladný záznam nebo se nahrává na magnetofon a pozdějí přepisuje. Asi šest hodin po podání LSD začne pacient za nedirektivní pomoci terapeuta konceptualisovat svou zkušenost. Poradce zkušený v psychedelické terapii zůstane s pacientem až do doby spánku. Před propuštěním příštího dne má pacient rozhovor s terapeutem, napíše zprávu o pokusu a zhodnotí zkušenost pomocí Blewett Psychedelic Scales. V dalších dnech nebo týdnech pacient dále pracuje na vybaveném materiálu, ev. s pomocí terapeuta.

     Nikdy se nenašel vztah mezi trváním nemoci a počtem potřebných sezení.

Kontraindikace

     Kritéria souvisí méně s diagnosou, než s osobnostní strukturou pacienta, který by neměl mít v anamnese žádnou psychotickou ataku (nepřítomnost psychotických znaků), měl by mít zachovanou osobnost, určitý stupeň náhledu, znalost nevědomých procesů, vyšší inteligenci a silné přání uzdravit se, měl by být ve věku 18 - 60 let, měl by mít relativně slušnou adaptaci v manželství a v zaměstnání, měli by být ochotní spolupracovat, riskantní je používat LSD u počínajících schizofrenií, schizofrenií v remisi, pseudoneurotických schizofrenií a schizofrenických hraničních stavů, dále epilepsií, těžkých endogenních depresí, stavů se suicidálními tendencemi, těžkých hysterizovaných neuros, monosymptomatických konverzí, finálních stavů, koktavosti, u vysloveně konstitučně infaltilních osob

     Málo z konteindikací je určováno pacientovým somatickým stavem. Obvykle se vylučují dekompensovaní kardiaci, ledvinové choroby a těžké hypertense a opatrnost se doporučuje při ischemické chorobě srdeční a při hepatálních laesích. Ostatní nebezpečí souvisejí spíše s psychodynamickým než farmakologickým působením LSD.

Indikace

     Nejlepší výsledky lze čekat u úzkostných neuros a fobií, relativních depresí a depresivních neurotických stavů, stavů duševního napětí, lehčích obscedantních stavů a u chronického ethylismu. Velmi povzbudivé výsledky byly popsány u charakterových neuros a dokonce psychopatií. Dalšími popisovanými indikacemi jsou drogové závislosti, sexuální poruchy, nejrůznější sexuální perverze, event. recidivující aberace a sexuální psychopatie, možnost reorientace kooperujících homosexuálů, dyspareunie, ejaculatio preacox, frigidita, sexuální neurosy, LSD je zvláště výhodné u orgánově neurotických změn spojených s křečí hladkého svalstva jako např. dismenorhoe, chronická konstipace apod., názory se liší v otázce těžkých obscedantních neuroz a konverzních hysterií, dále byly popsány úspěchy při léčbě traumatických neuros, při předporodní přípravě gravitních žen (nebyl zjištěn žádný škodlivý vliv LSD na plod), při léčbě dětských poruch chování, dětských schizofrenií a infantilního autismu (dětský věk není zásadně považován za kontraindikaci, byly naopak popsány velmi dobré terapeutické výsledky s aplikací LSD u velmi malých dětí), u hraničních psychotických stavů se názory různí.

     McLean et al.⁽²⁶⁷⁾ léčili pomocí LSD 100 pacientů, z toho 61 alkoholiků a 39 nemocných s jinými psychickými poruchami. Alkoholici patřili k velmi obtížným případům; průměrně pili 14 let, 36 z nich selhalo v společnosti Alcoholics Anonymous a 59 prodělalo delirium tremens. Při katamnestickém vyšetření, ketré probíhalo tři až 18 měsíců po podání LSD, bylo z 61 alkoholiků 30 klasifikováno jako značně zlepšeno, 16 zlepšeno a 15 nezlepšeno. Nejlépe reagovali ti, ketří měli diagnosu porucha osobnosti a návyk bez komplikace a slušné byly ve srovnání s dosavadní léčbou i výsledky u sociopatických alkoholiků.

     V jiné práci uvedl Arendsen - Hein své zkušenosti s použitím LSD v psychoterapii neurotických pacientů, refrekterních na obvyklé způsoby léčení. LSD měl četné výhody ve srovnání s inhalacemi CO2, s podáváním methedrinu a narkoanalysou. Na základě svých zkušeností s asi 650 aplikacemi LSD autor uzavírá, že tato látka znamená velký pokrok v psychoterapii. Věří, že terapeutický pesimismus v mnoha obtížných případech není na místě, dokud nebyl vyzkoušen LSD.

     Podobně jako v normálním psychoterapeutickém procesu, hraje také v psychoterapii s pomocí LSD velmi důležitou úlohu terapeut a terapeutický vztah.

     Mclean et al.⁽²⁶⁷⁾ zdůrazňují, že terapeut musí řídit prožívání pacienta a umět mu poskytnout patřičný rámec pro novou zkušenost. Aby toho byl schopen, musí sám těmto zkušenostem rozumět, jinak by slepý vedl slepého. Autoři citují Osmondovo zlaté pravidlo: "Začni sám se sebou!" I tehdy, když je tento požadavek splněn, považují autoři za značný problém, aby terapeut neprojikoval na pacienta své řešení problémů.

     Podle Hausnera a Doležala⁽¹⁸⁶⁾ vystupuje vazba na lékaře zvláště silně do popředí v období zpětné vazby z okolí, kdy při vrcholícím účinku látky pacient bojuje o zachování kontaktu s okolím.

     Psychoterapie s LSD je natolik náročná a obtížná, že má být prováděna klinicky a pouze psychoterapeuticky školenými lékaři, kteří mají zkušenost z více vlastních pokusů a učili se psychoterapii řadu měsíců na oddělení, které se tím specielně zabývalo.

     Čím lépe pacient rozumí proceduře, tím je menší úzkost a tím lepší jsou terapeutické výsledky.

     Pacient nesmí brát LSD doma pod kontrolou příbuzných.

     LSD pouze otevírá brány intensivní psychoterapii a nemá sám žádný terapeutický účinek (Symposium v Göttingenu, listopad 1960).

     Leuner rozlišuje čtyři typické složky účinku psycholytik. První je silná aktivace nevědomého materiálu způsobená uvolněním obranných mechanismů a regresí na emoční způsoby prožívání ranného dětství. Sem řadí autor věkovou regresi a rekapitulaci frustrujících biografických zážitků blízkou svým charakterem skutečnému prožívání, dále snové opakování celých fází emočního vývoje a konečně snově symbolické prožitky. Druhou složkou je získávání pravých náhledů, které se týkají prožitků, chybných postojů a způsobů obrany. Třetí složkou je výrazná aktivace přenosu, při níž je někdy projekce citových vazeb z dětství na lékaře provázena ilusivním přetvářením. Poslední typickou složkou jsou syntetické prožitky mysticko-magického rázu.

b) Využití LSD při skupinové psychoterapii

     Zatímco hromadná intoxikace pacientů ve skupinové terapii má řadu nevýhod (např. nedostatek individuální péče terapeuta o pacienta), zdá se terapeuticky velmi užitečné kombinovat individuální intoxikaci s následným probíráním získaného materiálu ve skupině.

VI. Didaktický význam experimentů s LSD

     Na neobyčejný význam LSD pro psychiatra, který sám podstoupí experiment, poukázal již Stoll⁽³⁵⁷⁾ v první klimické práci o této látce. Zdůraznil, že je možno jednoduchým způsobem prožít na sobě zážitky z jednoho z cizích světů, s nimiž se denně psychiatr setkává. Může tak sledovat dynamiku výraznějších psychopatických symptomů a získá schopnost rozumět lépe údajům svých pacientů

VII. Literatura:

52 Barolin, G. S.: Erstes europäisches Symposium für Psychotherapie unter LSD-25

71 Bleuler, M.: Psychiatrische Irrtümer in der Serotonin

111 Cohen, S. LSD: Side effect and complications (J. nerv. ment. Dis. 130: 30, 1960)

127 Ditman, K. S., Hayman, M., Whittlesey, J. R. B.: Nature and frequency of claims following LSD. J. nerv. ment. Dis. 134: 346,1962

129 Durand, V. J.: Diethylamide de l'acide lysergique et psychiatrie. Introduction générale. Ann. méd. psychol. 1: 401, 1960

130 Eisner, B. G., Cohen, S.: Psychotherapy with LSD-25. J. nerv. ment. Dis. 127: 528, 1958

140 Felsinger, J. M. von., Lasagna, L., Beecher, H. K.: The response of normal men to lysergic acid derivates (di-and monoethyl amides). Correlation of personality and grug reaction. Quart. Rev. Psychiat. Neurol. 17: 414, 1956

186 Hausner, M., Doležal, V.: Praktické zkušenosti s haluciogeny v psychoterapii. Čsl. Psychiat. 59: 328, 1963

188 Hausner, M., Doležal, V.: Katamnestické hodnocení výsledků psychoterapie za použití LSD. Activ. nerv. super. 5: 215, 1963

190 Heimann, H.: Ausdrucksphänomenologie der Modellpsychosen (Psilicybin). Psychiat. Neurol. (Basel) 141: 69, 1961

220 Jackson, D. D.: LSD and the new begining. J. nerv. ment. Dis. 135: 435, 1962

244. Leary, T. et al.: A change for adult offenders using psilocybine. Dittoed, Harvard University, 1962

245. Leary, T.: Second annual report: Psilocybin rehabilitation Project. Dittoed, Freedom Center, Inc 1963

250 Leuner, H.: Die experimentelle Psychose. Ihre Psychopharmakologie, Phänomenologie und Dynamik in Beziehung zur Person. Springer-Verlag, Berlin, 1962

251 Leuner, H.: Grundzüge einer konditional-genetischen Psychopathologie am Beispeil der experimentellen Psychose. Nervenartz 34: 198, 1963

267 McLean, J. R. et al.: The use of LSD-25 in the treatment of alcoholism and other psychiatric problems. Quart. J. Stud. Alc. 22/34, 1961

301 Purpura, D. P.: Electrophysioal analysis of psychotogenic drug action. I. Effect of LSD on specific afferent systems in the cat. Arch. Neurol. Psychiat. (Chicago) 75: 132, 1956

321 Roubíček, J.: Experimentální psychosy. SZN, Praha, 1961

326 Sandinson, R. A.: Psychological aspects of the LSD treatment of the neuroses. J. ment. Sci. 100: 508, 1954

336 Savage, Ch.: LSD-25. A clinical-psychological study. Amer. J. Psychiat. 108: 896, 1952

337 Savage, Ch., Cholden, L.: Schizophrenia and the model psychoses. J. clin. exper. Psychopathol. 17: 405, 1956

342 Shon, H. J., deRinkel, M.,Solomon, H. C.: Mental changes experimentally induced by LSD. Psychiat. Quart. 36: 33, 1952

357 Stoll, W. A.: LSD, ein Phantastikum aus der Mutterkorngruppe. Schweiz. Arch. Neurol. Psychiat. 60: 279, 1947

359 Stoll, W. A.: Rorschach-Versuche unter LSD-Wirkung. Rorschachiana 1: 249, 1952

376 Vinař, O: Analogie mezi schizofreniemi a LSD-psychosou. Schizofrénia, vydav. SAV, Bratislava, 1959

391 Weyl, B.: Versuch einer psychopatologischen Analyse der LSD - Wirkung. Inaugurale Dissertation. Albert Ludwig Universität, Freiburg, 1951

Nejznámnější čeští LSD experimentátoři:

V. Broučková, š. Figar, M. Vojtěchovský, E. Horáčková, S. Grof, Z. Votava, M. Hausner, V. Doležal, B. Mosinger, V. Piťha et al., J. Roubíček, S. Drvota, O. Vinař, I. Lamplová, Z. Dytrych

http://entheogeny.jinak.cz/