Míla Tomášová ZA ČAS A PROSTOR ukázka

Dnes již téměř legendární artefakt a určitě klasické dílo české ezoterické literatury. Jeho náklad dosáhl ve dvou vydáních (v průběhu 90. let) téměř 20.000 výtisků, které jsou již rozebrány, a proto se připravuje vydání třetí. Třebaže hlavním tvůrčím záměrem byl úkol vést čtenáře k uskutečnění nejhlubšího vědomí za hranicí mysli jakožto základního životního principu a zdroje opravdového a trvalého štěstí, stala se tato kniha díky rozličným způsobům vnímání a interpretace jejích myšlenek pro mnohé čtenáře také laskavým průvodcem a věrným pomocníkem v nejrozmanitějších situacích a sférách života. Podle dopisových ohlasů posloužila například jako moudrý rádce při zlomových životních rozhodnutích či závažných rodinných problémech, jako návod k nalezení psychické rovnováhy a duševního klidu, u někoho evokovala nejkrásnější niterné prožitky z dětství, jiného zase nejvíce upoutaly sugestivní a poučné metapsychické příběhy, které se skutečně odehrály. Dokonce byla používána jako léčebný magický amulet, který někteří lidé přikládali sobě nebo svým blízkým na nemocná místa v těle. Vybrané kapitoly z knihy: Holešovické largo Brzy po válce jsem se přestěhovala do pražských Holešovic. V té době jsem byla mnoho hodin denně vytížena zaměstnáním a studiem, ale každou práci jsem dělala se stálou myšlenkou na Boha a pro něho. Ve stálé bdělosti k němu jsem byla zahalena jeho svatou přítomností a milostí. Přesto jsem využívala každičké chvilky uvolnění k ještě hlubší koncentraci a kontemplaci, ke sjednocení s Bohem. Jednou, při úplné relaxaci a uvnitřnění, se mé malé já počalo rozplývat a to, čím jsem se přitom za zcela jasného vědomí stávala, bylo všeobjímající a všeprostupující božské Já, vytvářející a naplňující celý vesmír. Z lidského já tu zůstala již jen malá jiskřička, poslední nepatrná bublinka na nekonečném oceánu velkého Já, která se již již rozpouštěla v tichém odevzdání do stejnolité vody božského vědomí. Pojednou takto dohasínající jiskřička, takto rozpouštějící se bublinka uslyšela nádhernou tichounkou melodii Dvořákova Larga. Tu jsem tolik milovala. Její první větu jsem si podkládala vroucími slovy vyznání lásky k Bohu a voláním jeho svaté přítomnosti "Veliký Bože můj, Bože nezměrný". Tato nejvnitřnější modlitba, jež vyjadřuje vzepětí duše toužící po Bohu, tato má přesvatá mantra, kterou jsem tak často radostně Boha volala a pomocí níž jsem se dostávala do jeho ještě větší blízkosti, ta se mi nyní připomněla v nejintimnějším okamžiku sjednocování duše s Bohem. Začala se vkrádat do vnímání dohasínající jiskřičky lidského já a toto zmírající a odevzdávající se já se ihned vzkřísilo jejím nasloucháním. Malinká jiskřička lidského já počala chválit Boha touto přesvatou mantrou, jak to již mnohokrát dělala. Její melodie sílila, až se stala mohutnou, strhující. Byl jí plný vesmír a pohltila do sebe jemnost a tichost stávání se a přerozování lidského já v Já božské. Lidské já opět vyhrálo tuto hru na dvojnost. Stalo se aspoň uctívačem velkého Já, jen když se mohlo takto zachránit. A toto vznešené Largo, dříve tak povznášející a pomáhající, má nejsvatější mantra do jeho melodie vložená, předtím tak vznešená a účinná, má nejvroucnější modlitba, právě to mne vytrhlo z vrcholného okamžiku nejvyšší oběti. Bylo to na posledním stupni sebeodevzdání Bohu. Avšak toto spojení duše s Bohem, toto přerození se nemůže uskutečnit jinak než v nejhlubším mlčení, v největší tichosti mysli, bez sebemenšího jejího pohybu nebo záchvěvu, v naprostém vzdání se ega v mystické smrti. Protože se ego dlouho vzdát nechce, chytá se každé příležitosti, i té nejsvatější, jen aby zemřít nemuselo. Ve vrcholném okamžiku je i nejsvatější mantra překážkou. Bytosti Vesmírná, Beztvará, Bezejmenná, Ó Bytosti! Ty bez přívlastků. Jak jsem Tě vzdálena, když vzývám Tvou Milost a plně ji dostávám. Jak jsem Tě vzdálena, když pěji Tvou slávu, která mne zaplavuje. Ó, lásko, spal se, ó, touho, utop se v poslední vlně. Propastná Hlubino, pohlť to, co stále ještě chce být aspoň uctívačem. Když se lidské já zcela uvědomilo, plakala jsem lítostí a prosila Pána, aby mi pomohl přejít tuto obtížnou hranici mystické smrti, od které se mnozí vracejí. Je to právě strach ze smrti, jenž je vrací do předešlé sféry "neomezeného vědomí". Prosila jsem tedy Boha, aby mi pomohl zemřít pro něho, že již nic jiného nechci. Za několik dnů jsem se v kontemplaci mysli dostala opět do hlubokého stavu uvnitřnění. Stále více a více jsem se nořila do boží přítomnosti. Zpočátku jsem slyšela krásnou hudbu na způsob "proč bychom se netěšili". Tu jsem slýchala dříve dosti často. I když byly melodie podobné těm světským, zvuk byl dokonalý. Totéž mi sdělil o svých vnitřních zážitcích hudby jeden náš známý varhaník a skladatel: "Vnitřní hudba je dokonalá, ale zevní nástroje, i ty nejlepší, zdaleka tak dokonalé nejsou." Na hudbu "proč bychom se netěšili", jež měla vyjadřovat radosti světa, jsem zřetelně do nitra odpověděla "To nechci" a nořila se hlouběji. Ihned se veselé tóny změnily v nádherný chorál, který vždy předtím povznášel mou mysl a mé city k Bohu. Ale moje hlubší já opět řeklo: "To také nechci." A tu nejhlubší božské Já řeklo bezhlesým, přesto však ve vědomí zpřítomnělým hlasem: "Co tedy chceš?" Odpověděla jsem celým svým srdcem, celou svou bytostí: "Zemřít pro Boha." V tom okamžiku se zavlnil vesmír, rozpustil se a stal se nekonečným prázdnem. Zprvu, dokud jsem ještě vůbec vnímala, mi to připadalo, jako když uchopíte nekonečnou šálu upletenou z přečetných jednotlivých oček a trhnete za tu správnou nit. V jediném okamžiku se celá šála rozplete na svůj prazáklad, na jednu jedinou nit a i ta se rozpustí. Tak se vesmír rozpustil do své pralátky - božského bytí, ve kterém mé lidské vědomí zcela zaniklo. Ale i tato zkušenost, i když trvala několik dnů, přece jen ještě nezůstala trvalou, i když v hlubině vědomí a v pozadí mysli již zřetelně setrvávala. Teprve po několika letech a také po dalších ponořeních (samádhi) se náznak dvojnosti rozplynul a již se nevrátil. Z této zkušenosti, vyvstalé za časného rána letního slunovratu před mnoha lety, již nikdy nic neubylo ani k ní nic nepřibylo. Jen některé závislosti se postupně rozpouštějí. Tato zkušenost jednoty je naznačená v básni probuzení a v několika dalších. Probuzení Ráno jsem vstala, abych Tě pozdravila tak jako dřív. Však ač jsi všude, nikde Tě nenalézám. Tvůj oltář zprázdněl a růže na něm již nevoní. I všechny ostatní věci jsou prázdné, a přece všechny prorůstáš jako strom bódhi. Nejsi tu jako dřív, v mém Srdci - neboť hle, již není Srdce, a ani já tu nejsem jako dřív, než zemřít jsem si přála ve Tvém objetí. Nejsi tu Ty a nejsem tu já, a přec Tě tolik mám, že zhaslo přání poslední, bych objetí Tvé ještě vnímala. V naprosté jistotě, že vždy tak tomu bylo, na Počátku a po všechny Věky Věků. 21. června 1958 Jak vznešená je modlitba Otčenáš Otče náš, volám Tě z celého srdce, celou svou bytostí, v nejhlubší pokoře, v nejhlubším mlčení srdce, v nejhlubším zastavení promítání mysli a představ. Ty, kterýž jsi na nebesích, kde žádné lidské promítání a chvění nemá místa, Tebe volám, abys posvětil jméno své v našem vědomí. Ty, kterýž jsi bezejmenný, všechna jsou jména Tvá, neboť všechno je jen Tebou tvořeno, a proto každé jméno a každý tvar jsou Tvé - jsou Tvým jménem. Jen v našem zdánlivě odděleném vědomí, a tedy zatemnělém nevědomostí, jsme se naučili rozlišovat Tvoji tvorbu jako něco od Tebe odděleného, a Tvůj věčný klid považovat za Tvá nebesa, kam jsme Tě ve svých představách umístili. Jelikož jsme se kdysi sami od Tebe svou vůlí zdánlivě oddělili, i Tvoji tvorbu, které jsme součástí, jsme tím od Tebe vzdálili. A nyní Tě volám, Otče náš - ne můj, ale náš - podstato a prapříčino všeho, dovol mi - a nám - uvědomit si sounáležitost s Tebou. Posvěť se jméno Tvé, aby bylo shledáno, že je Tebou. Přijď království Tvé, aby božské vědomí rozpustilo omyl oddělenosti individuálního vědomí od Tebe. V naprostém odevzdání sebe, v nejhlubší pokoře, celou svou bytostí svoluji k Tvé svaté vůli, aby bylo nerozlišené vědomí od Tebe a Tvé tvorby jako v nebi, tak i na zemi. Svou odhalenou svatou přítomností prosyť jako chlebem vezdejším celý náš život a odpusť nám naše viny nevědomosti, neboť i my odpouštíme svým bližním jejich i naši nevědomost v nich. A nedopusť, abychom podlehli pokušení nového odloučení od Tebe, ale zbav nás zla zapomenutí. Amen. Názvy kapitol: Jak vznešená je modlitba Otčenáš, Kouzlo a milost krátké cesty, Veliké tajemství, Milosrdenství dlouhé cesty, Maminčin medailonek, Křesťanská mystika, Příroda - velká učitelka, Hudba ticha, Karmajóga, Křesťanská symbolika, Mantrajóga, Lajajóga a pránájáma, Džňánajóga, Jak mě velký bratr pozval na společné Velikonoce, Jak mně svatá Terezie karmelitka vyléčila ruku, Světlá místa na zemi, Ve znamení Panny, Holešovické largo, O stigmatizacích, Síla důvěry v Boha, Síla odevzdání, Síla víry a naděje, Jednoduché mentální cvičení, Všem lidem dobré vůle!, Velká hra, O potřebě individuální cesty za Poznáním, Užitečné použití mantry, Zastav mysl - a budeš v Poznání, Bratrstvo ducha, Co je nirvána, O vnitřní příbuznosti lidí snažících se o Poznání, Třikrát o zvláštním způsobu intuičního poznávání vnitřní úrovně lidí, Jak Kamil "zmrzl" meruňku, Intuice a vhled, Příhoda s budíkem, Nebojte se smrti a dalšího barda, Jak jsem nastoupila do podolského sanatoria, Zkušenost paní Adély, Starý dluh, Ikarův vzlet a pád, Jak jsme osvobodili nešťastného ducha, Pokání magistra Jeronýma, Krásné oči, Řetězová reakce