Strach

Nejnebezpečnějším a u mnoha lidí velmi častým hostem je strach. Co je to strach? Proč mu tolik lidí tak snadno podléhá a pod jeho vlivem dopouští se různých pošetilostí a chyb? Strach Strach je projevem nedokonalé víry v Boha, ba dokonce je pravým opakem víry, protože ten, kdo opravdu věří, nemůže nikdy pocítit strach. Lidé, jimž se slovo víra stalo skutečným životem, jsou si vědomi toho, že jsou pod stálou ochranou Boží, a vpraví-li se cele do této Vůle Boží, pak se nemusí ničeho strachovat. Co Bůh řídí, dobře řídí. Proto stačí vpraviti se do Jeho Vůle s plnou důvěrou, která musí být tak mocná, že před ní neobstojí ani stín nějakého strachu. Nejvíce a nejčastěji se lidé strachují věcí, které se ve skutečnosti nikdy nestanou, a proto tento strach je nejzbytečnější. Strachem nikdy nic nezměníme, nic nedokážeme, ale mnohé můžeme strachem ztratit nebo pokazit. Strach je též příznačnou vlastností slabých jedinců, kteří nedovedou správně myslet a zejména - nedovedou domyslet velikost Lásky a Moci Boží, která nás neustále obklopuje a na každém kroku provází. Lidé správně myslící a v Boha opravdově věřící nemohou míti z ničeho strach, protože vědí, že bez Vůle Boží se nic nestane, bez příčiny je nic nepříznivého nepotká. Vědí také, že od mnohého mohou být včas uvarováni, pokud jen zůstanou bdělými. Kdo jedná vždy správně a poctivě zachovává zákony Boží, má vždy čisté svědomí, a proto se ničeho nebojí, nezná, co je to strach. Posiluje jej i vědomí, že dle zákona stejné přitahuje stejné přitahuje on svými dobrými skutky jen dobro, stejně jako člověk konající zlo přivolává k sobě opět zlo. Proto - kdo se chce zbavit strachu, musí se v prvé řadě vyvarovati všeho zlého. Musí tedy nejdříve odstranit ze svého života všechno zlo, kterého se ať již úmyslně či neúmyslně stále dopouští, aby ničím neporušoval zákony Boží, a pak může teprve v naprostém klidu a beze strachu hledět vstříc své budoucnosti. Jak strach mnoha lidem otravuje zbytečně život, vidíme velmi často, a můžeme začít hned u mládeže. Známe pošetilé matky a vychovatelky dětí, které straší své svěřence různými strašidly, jen aby v dětech vyvolaly strach, třeba i na lživém podkladě. Jak těžké následky má taková pochybená výchova pro děti - a mnohé z nich pociťují její následky i později v letech dospělých - o tom nikdo neuvažuje. Takto přestrašené děti bojí se všeho. Bojí se zůstat o samotě, bojí se ve tmě a prožívají mnohdy chvíle šílených úzkostí. Z uměle vypěstovaného strachu děti mnohdy i velmi vážně onemocní, a takové onemocnění může míti pro ně následek na celý život. Přestrašené, bojácné děti se snadno a často lekají, a z leknutí ztratí někdy i řeč, stanou se koktavými, nebo se dostaví i epileptické záchvaty. A protože se při leknutí uvolňuje jejich astrální tělo, může se státi, že je v tomto nebezpečném okamžiku ovládne jiná duchovní bytost. To mívá vždy strašné následky, zejména proto, že lékařská věda si neví rady s podobnými onemocněními. Proto nikdy děti nestrašte, ani nepravdivými povídačkami, ani jinou osobou, jak se děje v mnohých rodinách, když dítě něco provede. Nestrašte je ani otcem, že on to bude, který dítě potrestá, až se vrátí domů. Kdybyste mohli nahlédnout do nitra takového dítěte, poznali byste, jaká pekelná muka prožívá po celou tu dobu, kdy se strachem očekává otcův návrat. Zaslouží-li děcko trest, pak je potrestejte sami a hned, protože tímto způsobem mu nikdy neublížíte tak, jako když je strašíte otcem. Vedle tohoto jest tu však i jiné a mnohem vážnější nebezpečí, které z tohoto strašení vzniká. Můžete tím docílit, že tímto způsobem otrávíte dítěti na celý život jeho poměr k otci, a velmi často si toho otec ani nezaslouží. Nemůže pochopit, proč dítě nemá k němu tak srdečný poměr, jak by si přál a ve své lásce k dítěti také zasloužil, a velmi často nepřijde ani na pravou příčinu, která toto odcizení vyvolala a podporovala - to jest ono strašení s otcovou autoritou, strašení s otcovou přísností. Maminky velmi často zařídí si výchovu pro sebe velmi pohodlně. Samy se s dítětem mazlí, vše možné mu prominou a odpustí, a když děcko zasluhuje potrestání, pak tuto úlohu přenechají otci a otcem také děcko straší. Je pochopitelné, že potom dítě lne k matce a otci se odcizuje, což je jen vinou matky, a rozumný otec musí všemi prostředky bojovat proti podobné výchovné metodě. V lásce k otci objevují se takto nebezpečné trhliny, které rušivě působí po celý život i u dětí, i u rodičů. Důsledky toho jsou nedozírné, a žel, poznávají se až příliš pozdě, a pak už se zpravidla nedá mnoho napravit. Z nesprávného strachu před otcem dopouští se dítě lží a přetvářky, k vlastní své škodě stává se k otci neupřímným a nesdílným, a tak přichází velmi často o dobrou a cennou radu, kterou by mu otec mohl prospěti. A touto lží, neupřímností a přetvářkou si dítě připravuje nevědomky těžké následky pro svůj budoucí život. Mnohá utrpení mohlo by si uspořiti, kdyby falešnou výchovou a uměle vypěstovaným strachem nebylo přišlo na nepravou cestu. Jiná forma strachu, kterému matky při výchově dětí chybně podléhají, je přílišný strach o ně. Neustále se o děti strachují, aby se jim nic nestalo, aby snad neonemocněly, a tak děti trpí tímto věčným a neodůvodněným strachem matčiným. Jsou omezovány ve své dětské svobodě, nesmí si například hrát s ostatními dětmi, jak by si přály, a to jen proto, že má maminka strach, aby se jim něco nestalo. Nesmí lézt po výškách, na žebřík, na strom, nesmí se koupat - krátce - nic nesmí, protože se maminka pořád bojí. Takové maminky ovšem nevědí, že každé dítě má svého ochránce, který dítě opatruje. Stačí jen, aby při své výchově více dbali svého citu, který je pak spolehlivě upozorní, co je ještě bezpečné a kde by se již mohlo přihodit neštěstí. Takto však matky samy vychovávají ze svých dětí zbabělé, nesamostatné lidi, kteří i když dospějí, nemají odvahu do ničeho se pustit, všeho se bojí a zůstávají vždy v pozadí, odkázáni na to, aby byli jinými vedeni. Takoví nesamostatní lidé společnosti lidské mnoho neprospějí, ba právě naopak, bývají často ostatním lidem a spoluobčanům jen přítěží. A to všechno jen proto, že o ně měla maminka stále strach a k této nesamostatnosti sama je vychovala. A ona - celý život prožila jen ve strachu a starostech o dítě, kterému tím jen ubližovala a sobě samé život jen stálým strachem otravovala. A nejhorší přitom je, že svým strachem ničemu nezabránila. Pamatujte si, že co myslíme, to tvoříme, nebo alespoň přivoláváme. Stejné přitahuje stejné, a proto, myslíme-li na nějakou nehodu nebo neštěstí a máme před nimi strach, oslabujeme svou přirozenou obranu proti nim. Tam, kde je strach, tam není víry, a kde není víry, nemůže se uplatnit síla moci Boží, působení síly Ducha Svatého, a bez této vzácné a mocné pomoci nemůže být úspěch nikde a v ničem. I v těchto věcech se osvědčila veliká pravda, že strachem můžeme mnoho pokazit, nikdy nic získat. Neustálý strach matčin působí také velmi neblaze na nervy dětí, takže se stávají nervózními a neklidnými. Strach matčin přenáší se jako všechny stavy bytosti matčiny na bytosti dětí, a proto mnohé chorobě u dětí dalo by se zabrániti, kdyby matky netrpěly samy přemírou zbytečného strachu. Strach je vůbec velmi častou příčinou různých chorob, zejména chorob srdečních a nervových. Způsobuje oslabení srdeční činnosti, a tím i časté záchvaty úzkosti, které znemožňují správné dýchání a vyvolávají i různé choroby jiné. Obáváme-li se nemoci, přivoláváme ji svým strachem. Nejsnáze se nakazí ti lidé, kteří se nakažlivých chorob nejvíce bojí, protože právě strach oslabuje celý jejich organismus, který pak nákaze snadno podléhá. Strach může býti i příčinou smrti, a to zejména při operacích. Slyšíme často, že lidé říkají - operace se podařila, ale pacient zemřel. Říkává se to často neprávem v ironickém smyslu slova, jako posměch lékařům. Ale řekne-li svědomitý lékař operatér, že se operace podařila, pak tomu můžeme věřit - a zemře-li pacient přece, pak hlavní příčinou bývá často oslabení následkem strachu, který prožil pacient, než se k operaci odhodlal, a ještě hůře zapůsobí na jeho stav strach, s jakým se po narkóze probouzí k životu, a v tomto strachu často pak zemře. O některých lidech se říká, že ze strachu ztratili hlavu, to jest, že ztratili klid, nedovedou své smysly ovládat. I v tomto rčení je mnoho pravdy, neboť strach podlamuje nejen naše síly, nýbrž oslabuje i zdraví a svěžest naší mysli, takže nejsme schopni ani správně uvažovat. Ze strachu provede člověk mnohdy takovou pošetilost a hloupost, jakých by nikdy nebyl schopen ve chvíli klidného uvažování. Správně říká se i to - že strach má velké oči. Všechno zveličuje, všude přidává hrozivé barvy nebezpečí, představy strachem stvořené bývají hrůzné. Zejména není-li svědomí čisté a upíráme-li svou mysl k nějakému nesprávnému činu, kterého jsme se dopustili, a který může míti pro nás špatné následky. Vzpomeňte si sami, kolikrát v životě se vám stalo, že když jste si spokojeně lehli ke spaní, vynořila se vám v mysli nečekaná vzpomínka na něco zlého, nehezkého, co jste udělali. Třeba by to ani nebylo nic tak velkého, ale napadne vás najednou uvažovat o tom, kdyby se totéž, co jste udělali sami, stalo nyní vám, nebo někomu z vašich známých a vám drahých lidí. Pak vás uchvátí strach z možných následků, a strach začne zveličovat všechno do nemožných dimenzí, protože i ten váš strach má velké oči. Ve svém strachu prožijete těžkou noc beze spánku, a to zcela zbytečně, jak se o tom pak sami přesvědčíte. Nestalo se nic z toho, co vám nahánělo tolik strachu a co vás připravilo nejen o klidný spánek, nýbrž mnohdy i o zdraví. Znám případy, že takové bezesné a strachu plné noci přivedou člověka až k šílenství, a dlouho to trvá, než jsou zase přivedeni k zdravému rozumu. Byl-li takový nešťastník dán do ústavu choromyslných, působilo naň jeho okolí tak zhoubně, že se ze své choroby nemohl již probrati. A příčinou všeho byl jen jeho nevylíčitelný, veliký strach z něčeho, protože v takovém strachu, podobně jako při velkém leknutí, silném rozčilení či nezvladatelné lítosti, uvolňuje se naše astrální tělo a do fyzického těla vnikne cizí duchovní bytost, která pak celou chorobu zaviní. Kdo nezná strach, je v každém případě klidný, srdnatý a vyrovnaný, ten se uchrání mnohého zla, ba zachrání se i od různých nebezpečenství, která jsou nám stále nablízku. Povím vám, co jsem zažil sám před lety v Alpách. Cestoval jsem se dvěma přáteli a sestrou jednoho z nich. Jednou jsme nějak bloudili a omylem zašli jsme do jedné ohrady. Nevěděli jsme, že se kousek výš na kopci pasou krávy a mezi nimi i jeden býk, a posadili jsme se klidně na trávník. Hole zabodli jsme do země a přehodili přes ně své kabáty. Jeden z těchto kabátů byl načervenalý gumový plášť a visel poněkud stranou od nás, protože i jeho majitel se usadil kousek dál od nás. Sluníčko krásně svítilo nejen na nás, nýbrž i na onen nešťastný plášť, a ten právě pobouřil na kopci se pasoucího býka až k zuřivosti, takže se rozehnal shora přímo proti nám. V okamžiku, kdy jsme zpozorovali, v jakém jsme se octli nebezpečí, ona dáma vykřikla a z leknutí omdlela. Tím naši situaci jen zhoršila. Oba moji přátelé se začali obírati omdlelou, a já jediný neztratil duchapřítomnost. Vytrhl jsem rychle svoji hůl, shodil přítelův plášť na zem a zdviženou holí do výše postavil jsem se proti býku k nám se řítícímu. Upřeně jsem se mu díval do očí, holí svou mu hrozil, a to pomohlo. Býk se zastavil na tři kroky přede mnou a na pohled úplně klidný dělal, jako by se pásl. Jakmile se však někdo z nás hnul, hned nastavil rohy proti nám a chystal se znovu k útoku. Jen to, že jsem jej udržoval svou holí a svou nebojácností stále ve stejné, ne velké, ale přece jen pro nás šťastné vzdálenosti, pomohlo mým přátelům, že se jim podařilo odnést omdlelou z ohrady. Pak mohl jsem jíti i já, ale musil jsem pomalu, opatrně couvat a zdviženou holí proti býku stále hrozit, protože byl stále ve střehu, připraven na mne se vrhnout. Dobře vše dopadlo, ale jaké neštěstí se mohlo stát, kdybychom byli všichni podlehli strachu tak, jako ona dáma. Mohla být veta po našich životech, těžkými zraněními mohli jsme být trvale poznamenáni. Tato historka znovu dokazuje, že i to nejdivočejší zvíře dá se zkrotit nebojácností a zachovaným klidem. Podíváte-li se kterémukoliv zvířeti, na vás dorážejícímu, nebojácně do očí, učiníte z divocha hned beránka. Ale běda, ukážete-li mu svůj strach. A začnete-li před ním utíkat, pak jste prohráli všechno a stanete se obětí tohoto rozzuřeného zvířete. V horách se stává, že se lesník setká na své obchůzce s medvědem na nějaké úzké horské cestě, která má na jedné straně hlubokou propast, na druhé vysoký svah hory. Není kam z takové cesty uhnout, není kam se schovat, a přece se takovým lidem nic nestane, zachovají-li naprostý klid. Ani strach, ani bojechtivost nesmí medvěd postřehnout, a pak si jen klidně zabručí a kolem člověka přejde, aniž by mu nějak ublížil. Běda však tomu, kdo by ve strachu ztratil hlavu a vzdal se svého klidu! Kdyby sáhl po zbrani a chtěl na medvěda útočit, špatně by to dopadlo. Zlo vyvolalo by zase zlo, a přitom by člověk jako slabší jistě podlehl. Proto nikdy žádný strach, ať se děje cokoliv, zachovejte vždy klid a nechte spíše působiti lásku. Uspoříte si tím mnoho zlých chvilek ve svém životě. Jiný druh strachu, kterému lidé také velmi často a zbytečně podléhají, je velmi škodlivý a zbytečný strach z budoucnosti. Pramení také jen z malé víry v Boha a nic se jím nezmění, k lepšímu neobrátí, ale mnohé se jím pokazí a zhoršuje. Potká vás vždy jen to, co si zasloužíte, a vaše budoucnost přinese vám vždy jen to, co jste si sami svým vlastním jednáním připravili. Vpravte se plně do Vůle Boží a nemějte nikdy strach z věcí budoucích. Vždyť Pán řekl jasně: »Nestarejte se, co budete jísti nebo čím se budete odívati, neboť Otec Nebeský, který o vás pečuje, ví lépe než vy, čeho potřebujete.« Jsou také mnozí, kteří se bojí cokoliv podniknout, protože je stále provází zhoubný strach z možného nezdaru. Pro takové platí staré pořekadlo: »Bez kuráže nic se nedokáže!« nebo »S odvahou a chutí do toho a půl je hotovo!« Tento druh lidí, věčně oslabených strachem, mnoho za celý život nevykoná a lidské společnosti nijak neprospívá. Jejich strach podlamuje jejich vůli a energii, a proto i když mají dostatek vědomostí a schopností k nějaké práci, nemohou mít v ničem úspěch. V úřadech sedí mnoho úředníků, kteří mají strach ze svých představených, strach, že přijdou o své dobře placené místo. Takoví lidé však nevykonávají dobře svoji práci a ze samého strachu pracují neklidně, a proto často chybují. Mnohým lidem pak svým přístupem všechno zbytečně ztěžují, protože na prvním místě u nich je strach o jejich dobré bydlo. Pro takové lidi připomínám staré heslo T. G. Masaryka: »Nebát se a nekrást!« Nekrást nejen peníze a čas, který mají věnovat svědomité práci, ale také neokrádat druhé o víru ve Spravedlnost, jež se má zde na zemi odrážet v každé lidské činnosti. Kdo se tímto heslem řídí a své povinnosti poctivě plní, kdo hledí vždy, aby jeho práce slučovala se především se Spravedlností, aby tak svou činností nezpůsobil druhým škodu a utrpení, ten se nemusí nikoho bát, ani svého představeného, ani kohokoliv jiného, každému se může vždy směle podívat do očí a tím si získá jeho přízeň. Takovým poctivým vystupováním pomůže si člověk i k rychlejšímu duchovnímu postupu. Dále je mnoho lidí, kteří se bojí záhrobních bytostí. Bojí se jich především proto, že sami nevědí, že i oni jsou takovými duchy, pouze oblečenými do svých těl, a netuší také, že jsou stále obklopeni celou spoustou duchů, to jest duchovních bytostí, odpoutaných již od svých fyzických - hmotných těl. Ale oni nám neublíží, nemáme-li před nimi strach, ve kterém se snadno odpoutává naše duchovní tělo. Teprve ve chvíli takového odpoutání může do našeho těla vniknouti cizí tělo duchovní, což mívá ovšem často neblahé následky. Kdo nezná strach, a zejména ten, kdo se denně odevzdává pod ochranu Pána, kdo má absolutní víru v tuto mocnou ochranu, tomu nemůže ublížit žádný duch, který se pokoušel svésti jej k nějakému zlému skutku. Neuposlechneme-li a nepodlehneme-li jeho svodům, pak ani on nemůže nám ublížiti. Proto mnohem rozumnější, než míti strach, je zachovat si vždy klid a rozvahu. Stejně zbytečný je i strach z mrtvého těla. To je přece úplně bezmocné, bez duchovního těla, a proto i bez jakéhokoliv vlivu na člověka. Vždyť přece se nebojíme balvanu, nebojíme se poraženého stromu, mrtvého zvířete, které dokonce i pojídáme - proč tedy se obávat mrtvého těla lidského? Strach, kterému nejvíce lidí podléhá, je strach před smrtí - a přece není žádné smrti, protože náš život je věčný. To, co smrtí nazýváme, jest jen přechod do nového života, života duchovního. Jest to naše vzkříšení, a proto je právě třeba očekávati tuto změnu s naprostým klidem. Stane se to vždy dle Vůle Nejvyššího a vždy pro naše dobro, a ten, kdo beze strachu svůj odchod očekává, tomu se vždy snadno umírá - zejména, má-li čisté svědomí. Proto ani ze smrti nemějte žádný strach. Nemějte vůbec žádný strach, nikdy a z ničeho, a budete šťastni. Abyste toho dosáhli, snažte se vždy poznávati a plniti zákony Boží, zachovejte si klid a mír v nitru svém a nakonec to nejdůležitější - dávejte se denně pod ochranu Pána s absolutní vírou, že tuto silnou ochranu budete mít. Pak se vás nikdy nedotkne ani stín pocitu, který by se podobal strachu. Budete-li cele vpraveni do Vůle Boží, pak budete také spokojeni se vším, co z Vůle Nejvyšší vás potká, a proto nebude ani možné, abyste se museli něčeho strachovat, bát se věcí, které mají teprve přijít. Bůh ve Své veliké Lásce a Dokonalosti, moudrostí svých Zákonů vše tak dobře řídí, že záleží jen na nás, zda budeme účastni požehnání v těchto Zákonech obsažených. Jen malomyslní a malověrní otravují si zbytečně svůj život nesmyslným strachem, a před tím nechť poznání velikosti Boží vás ochrání! P.K.B. www.ao-institut.cz Český institut - Příspěvky dopisovatelů 8/2007