GATO - Soumrakodlak (Vybrané povídky)

Zenový mistr Mang Gong se svým přítelem mistrem He Wolem navštívili jeden klášter. Při obědě již bylo jídlo rozděleno a všichni čekali na signál čuk-pi. Náhle He Wol vykřikl: Katz! Mang Gong objasňuje svoje KATZ! Zenový mistr Mang Gong se svým přítelem mistrem He Wolem navštívili jeden klášter. Při obědě již bylo jídlo rozděleno a všichni čekali na signál čuk-pi. Náhle He Wol vykřikl: Katz! Všichni byli zmateni a zaskočeni. Pohlédli na He Wola s údivem, ale ten bez ohledu na ostatní začal jíst. Mniši začali také jíst, ale přemýšleli, proč mistr vykřikl a co jeho výkřik znamená. Jídlo skončilo, misky byly vytřeny a zabaleny do plátna. Zazněl signál čuk-pi a všichni vstali. Vtom Mang Gong vykřikl: Katz! Opět byli všichni zmateni. Po chvilce několik mnichů poprosilo Mang Gonga o poučení. Nejprve řekl: Je mi líto, ale nemohu vám odpovědět. Ale pak řekl: Nerad otvírám ústa, ale když tak naléháte a upřímně se snažíte porozumět, poučím vás. Pak náhle vykřikl: KATZ! A odešel. mícačova cesta k poznání mícač chodil světem a tápal. Viděl to, co jiní ne, a přesto mu to bylo málo. Kam se podíval, viděl bezbřehý oceán prostoru hvězd a miliony let a sebe, sladké nic, tát v ohni, který třeba jednou zhasne. Ne, že by se budil ze sna, ale s hrůzou pozoroval, jak se měsíční paprsek plíží pokojem a připomíná mu, že se tudy bude ubírat i dávno po tom, co mícačovo tělo spolkne nebytí. mícač tušil, že ani nic tu není jen tak pro nic za nic, ale přesto nenacházel ani jediný pevný bod, ke kterému by se mohl vracet, na kterém by mohl začít znovu a znovu svoji cestu. Nenacházel ani jednu věc, kterou by si byl jist. „Mít tak jeden pevný bod, najít jen jedinou jistotu svého života, tohoto světa a věděl bych co dál,“ přemítal mícač a chodil dál jako cizinec po tomto světě. Až jednoho dne kráčel v zahradě kamenů a s hlavou zakloněnou po hvězdách. Náhle zakopl o bludný balvan poznání, upadl na zem a ostrá bolest mu projela tělem. V ten okamžik se mícač rozesmál na celý vesmír a zvolal: „Vždyť jediná jistota mého života je to, že žiju“ Marek a Sidpa Bardo Marek byl sám u přítele na chalupě a měl dlouhou chvíli. Když prohlížel knihovnu, zrak mu padl na titul Bardo Thedol. Vzal tedy tibetskou knihu mrtvých a začal ji číst. Za chvíli nevěděl, kde mu hlava stojí. Právě četl pojednání o stavu zvaném Sidpa Bardo, když jeho trpělivost přetekla: že se po několika dnech po smrti vytvoří éterické tělo schopné procházet zdmi?! Schopné objevit se podle přání na jakémkoliv místě?! Tělo pro lidské zraky neviditelné a neodrážející se v zrcadle?! Takové nesmysly! Marek už toho měl tak akorát, když zazvonil telefon. Volala Markova žena Jana, která se předčasně vrátila domů a čeká ho tam co nejdřív… Marek se podíval na hodinky. Tak akorát stihnout vlak… Za chvíli vyběhl z chaty. Kde se tady vzalo to nákladní auto? Kmitlo Markovi hlavou, když pocítil náraz. Stejně tak se mohl ptát: a kde jsem se tu vzal já? Když se Marek probral, hned si vzpomněl, proč vyběhl ven. Podíval se na hodinky. Na displeji stálo: Příliš pozdě. „Cože!“ vykřikl Marek a utíkal k nádraží. Nějaký vlak právě odjížděl ze stanice. V poslední chvíli, ba téměř zázračně do něj naskočil. Bez problémů se dostal domů. Jen když šel po schodech, stala se mu divná věc, soused mu neodpověděl na pozdrav. „Sakra, sakra, co jsem kdy zas vyved,“ přemýšlel Marek a pátral v paměti, kdy zase co vyved, že mu soused neodpovídá na pozdrav. Otevřel dveře. Okamžitě poznal, že Jana dojel. Doma však nebyla. Marek si pustil televizi. Obrazovka zůstala temná a ozvalo se: „Marek okamžitě vypne televizi, nebo přerušíme vysílání.“ Marek nevěřil… Hlas se ozval znovu: „Marku, neslyšel jsi!?“ „Cože?!“ vykřikl Marek a rychle stiskl tlačítko. „To je zvláštní, to je zvláštní, to se mi ještě nestalo,“ přemítal Marek. Vytočil číslo přesného času. Ozvalo se: „Hele Marku, jestli čekáš na gong, tak to můžeš rovnou položit.“ „Ale já potřebuju vědět kolik je hodin,“ žadonil Marek. Sluchátko odpovědělo: „Tak se podívej na hodinky.“ Marek se podíval. Na displeji bylo: Příliš příliš pozdě. Poslední šanci skýtalo Markovi rádio. Když ho zapnul, oslovil ho dobrácký hlas: „Bože, člověče, Marku, podívej, měl bys to pochopit, někdy prostě přijde doba, kdy už je příliš pozdě. A tak nás už neruš a vypni rádio.“ V tu chvíli zarachotil klíč v zámku. Markovi spadl kámen ze srdce. Rychle otevřel skříň se zrcadlem a chtěl se upravit. Když dovnitř vstoupila Jana v černém, hleděl Marek do zrcadla, ale ať se díval, jak se díval, sám sebe neviděl. mícačova cesta k poznání mícač seděl nahý na písku. Díval se, jak si oceán hraje s vlnami, jak je stálý, neměnný, a přitom pořád v pohybu. Věčný, a přesto když mícač zavřel oči, oceán zmizel. mícač se usmál. Neměl už co dodat. Každé místo bylo jeho domovem. A tak nahý mícač seděl na beztvarém písku a pozoroval věčný oceán bez jediného bodu na své hladině. A oceán mizel a objevoval se, jak mícač otvíral a zavíral oči. Nastal příliv. Vlny začaly olizovat mícačovy nohy. Písek se mu proplétal mezi prsty. A vody stoupala výš a výš. A mícač mizel pod vlnami a zase se objevoval podle toho, jakou jim oceán dával sílu. A nahý mícač hleděl na věčný oceán a seděl na beztvarém písku. A oceán se objevoval a mizel podle toho, jak mícač zavíral oči. A mícač mizel a objevoval se podle toho, jak si oceán pohrával s vlnami. A tak tam byli věčný oceán, nahý mícač, beztvarý písek nebo nahý věčný písek nebo věčný beztvarý mícač nebo beztvarý nahý oceán Hodina španělštiny Jako každý den toho léta jsme se setkali na malém náměstí. A pak jsme zamířili přes most na druhý břeh řeky. Prošli kolem Ďáblova koníčka a už spřádali další nové příběhy a scénky. V ní jsem našel posluchače a spoluautora stejně hravého a uchechtaného, jako jsem já sám. Ale vše jsem jí musel vyprávět ve španělštině, aby mi rozuměla. A ona se snažila ze všech sil, abych tento jazyk pohotově ovládal. Když jsme přecházeli most, pátrali jsme po krokodýlech v rákosí, o jejichž existenci jsme věděli jen my a několik lstivých lovců krokodýlů, kteří však toto tajemství žárlivě střežili. Bahnitý břeh mi připomněl bludičky, které lehkovážnému kolemjdoucímu mohly uchystat podobný osud jako hladový krokodýl. Snažil jsem se vyzvědět něco o španělských lesních žíňkách. Ale nedohodli jsme se, co je to močál. Přes všechnu moji snahu mi ona stále vnukala jen pohyblivé písky, zavodňovací kanály nebo zemětřesení. Nicméně osud poutníka jsem popsal dokonale. Rozesmáli jsme se. Zeptal jsem se jí: "Oyé, Mosca, co je podle tebe nejnebezpečnější monstrum na světě?" "Přece ten obrovskej chlap s jedním okem," odpověděla bez váhání. "Myslíš Kyklopa?" ověřoval jsem si. "Přesně tak, Gato." "Kyklop je moc láčovej kalousek, než aby mohl být nejnebezpečnější," řekl jsem pohrdavě. Žádala vysvětlení. "Když se blíží, třese se země, takže se můžeš schovat. A když tě chytí, můžeš mu flusnout do jediného oka a zdrhnout. A navíc o něm každej ví, že je nebezpečnej," vysvětlil jsem. Zavrhla tedy Kyklopa a zeptala se: "Gato, co je teda nejnebezpečnější monstrum na světě?" "Nevím, Mosca, ale myslím, že bychom na to mohli přijít sami." Hned jsme oby věděli, o čem bude dnešní hodina španělštiny. Došli jsme na druhý břeh, prošli pod Zasněženým stromem a lehli si v parku do stínu. "Základní vlastnost toho nejnebezpečnějšího monstra na světě je, že to o něm nikdo neví, netuší a ani by do něj nikdy neřekl nic nekalého." Pochopila a pokývala hlavou: "Musí vypadat jako dobrák, nebo koktavý prosťáček." "Prostě jako ty nebo já," upřesnil jsem. Rozchechtali jsme se. "No jo, ale co dělá se svými oběťmi?" pátrala dál. "To je ono, jen břídilové a amatéři na straně zla zabijí své oběti, čtvrtí a požírají, vysávají jim krev a jinak fyzicky likvidují," zkoušel jsem dál. "To je jasný. Když se najde mrtvola, nebo někdo zmizí, hned je z toho poprask. a dřív nebo později by se na monstrum přišlo." "Takže, co už víme: monstrum je zcela nenápadné, vypadá jak prostomyslný dobrák, a přesto nějakým způsobem zcela ničí lidi, i když je fyzicky nelikviduje." Pokradmo se podívala kolem dokola a zašeptala: "Trošku se začínám bát." Zatvářil jsem se jako prosťáček a cosi zakoktal. Po chvilce smíchu jsme se pustili do práce. "Vše, co monstrum dělá, musí být dokonale prokalkulováno a ono samo nesmí mít žádné slabé místo, jako ostatní strašidla nebo lidi." "Myslíš jako záliba v cukroví, touha po slávě či penězích, drogy, chlast a tak?" ujasňovala si. "A ženský," dodal jsem s úsměvem. Zatvářila se nevinně. Pak ještě jednou všechno zrekapitulovala a zvolala: "Joder! Co hrozného teda ta příšera dělá?" Zkoušel jsem dál: "Jedno je jisté, to nejnebezpečnější monstrum na světě potřebuje živé lidi, aby mu zcela nevědomky sloužili jako potrava." "Jak to myslíš Gato?" zeptala se. "Už v tom začínám mít jasno. To monstrum žije z energie a pozornosti, kterou mu lidé věnují. Poslouchej, Mosca. Bylo nebylo, jednoho dne se objevilo lidstvo a kráčelo cestou přírody, cestou srdce. V té stejné době se objevilo i monstrum, kterému byla dána schopnost živit se hloupostí, ochablostí a slabostí ve formě lidského vědomí a pozornosti. Monstrum záhy poznalo, že když bude mít dostatek potravy, bude moci prodlužovat svoji existenci donekonečna. Ale dokud lidé kráčeli po Cestě, potravy moc nebylo a monstrum sláblo. Tak začalo vymýšlet pasti, lákadla a pomocí šikovných triků na ně vábit lidi. Jakmile se lidé nechají svést a kráčí po cestě, jež nemá srdce, stávají se obětí monstra, vyživují ho sovu pozorností, a tím prodlužují jeho život. A protože monstrum žije od počátku věků, stačilo již ovládnout spoust věcí. Ideologie, náboženství, sdělovací prostředky. Někteří již ho uctívají jako Stvořitele. Jiní si jeho lákadla vpravují do těla ve formě narkotik nebo cigaret. Další ho přijímají v podobě peněz, slávy, sexu a tak." Rychle uhasila cigaretu a řekla: "To vypadá jako bys mluvil o lidské blbosti." Podíval jsem se na ni a rozesmál se: "Ono je to v podstatě jedno, čemu člověk naletí." "Gato, to je strašné. Myslíš, že se s tím dá něco dělat?" Pokrčil jsem rameny. "Myslíš, že někdo může to monstrum zabít?" sondovala dál. "Víš sama, že to nejnebezpečnější monstrum je bez slabých míst, že má ohromný vliv, a kdo ví, jak právě teď vypadá." Prohlédli jsme si zkoumavě jeden druhého. Inu, možné je vše... "Gato, přece musí mít nějaké slabé místo, jinak to přece nejde..." "Ale má. Je to jeho vlastní touha po životě. Mnoho mudrců v různých dobách již odhalilo jeho existenci, ale zabít ho dosud nikdo nemohl. Snad se jednoho dne narodí princ... Ale co je určitě v moci každého, je jednat tak, aby se nestal vyživovatelem a obětí monstra." "Tak už dost o příšerách, Gato," pravila rozhodně. Pak utrhla stéblo, dala si ho do pusy a řekla: "Víš co, budem současně ukusovat to stéblo, každý z jedné strany. Naschvál, jak krátký ho dokážeme udělat." Skončili jsme se rty na sobě. Podal jsem jí zbytek stébla a uvažoval, jaké pro a jaké proti by mělo, kdybych vyměnil svoji existenci zenového mnicha za život laika. Usmál jsem se a lehl si do trávy. Ona vzala další stéblo a šimrala mě s ním. Dokonale ovládala půvabné a neodbytné umění rozptylovat pozornost. Ve svém minulém životě byla krásnou tropickou vážkou s obrovskýma očima, která létala kolem meditujících mnichů a odváděla jejich pozornost. Když už její akce volaly po odvetě, vrhl jsem se na ni. Zaúpěla: "Dělej mi, co chceš, dělej mi, co chceš, jenom mě nelechtej!" Samozřejmě, že jsem ji lechtal. A pak už jsme se celou dobu jen smáli, chodili po zábradlí nad řekou a vymýšleli roztodivnosti. Když jsem se odpoledne vraceli do ulic, míjeli jsem velký výklad se zrcadly. v tom ode mne polekaně odskočila a vykřikla: "Hele, to monstrum!" Ukazovala prstem do zrcadel. Věděl jsem, že kdybych se podíval tam, kam mířil její prst, uviděl bych sám sebe. "Podívej, támhle je to nejnebezpečnější monstrum na světě!" opakovala znovu s rukou napřaženou směrem k výloze. Já však zůstal hledět na ni. Měl jsem tu nejfantastičtější a nejnebezpečnější učitelku španělštiny na světě. mícačova cesta k poznání V tu chvíli přišlo mícačovi všechno směšné Byl asi tak napůl cesty mezi nikam a všude Tak asi napůl cesty. Tak se tomu jen zasmál Takže vlastně byl a nebyl Jako každý Marek v lese Marek si s košíkem v ruce vykračoval lesem. Právě se sehnul pro takovou jakousi špičku, kterou nikdy předtím neviděl. A hned vedle další. Marek si je prohlédl, očichal a neodolal. Jednu po druhé snědl. Pak ještě chvíli plnil košík houbami, když tu... Země pod ním povolila a on padal. Měkce přistál a zjistil, že je v nějaké rozlehlé místnosti. Zády k němu seděli malí barevní mužíčci. Dívali se na jakousi obrazovku před sebou a přitom, jak se zdálo Markovi, hráli ruletu. Marek zpočátku ani nedutal, ale za chvíli se začal plížit blíž. Netrvalo mu dlouho přijít záhadě na kloub a brzy začal rozumět i hovoru. Modrý mužíček vzal svou kuličku a hodil ji do rulety. Ta se dotočila a na obrazovce se objevil muž řídící auto. "To je jasný!" zvolali mužíčci sborově. Modrý mužíček zmáčkl několik tlačítek na klávesnici před sebou. Řidič zívl, víčka se mu začala přivírat. Za chvíli bylo na obrazovce vidět, jak auto přejíždí dělicí čáru a naráží do protijedoucího náklaďáku. Mužíčci se rozhihňali. Další z nich vzal kuličku a vhodil ji do rulety. Na obrazovce se objevil mladík s injekční stříkačkou. "To je jasný!" rozlehlo se místností. Mužík cosi naklepal na klávesnici a Marek mohl pozorovat, jak koncentrace roztoku ve stříkačce roste. Jako další přišla na řadu žena myjící okna v paneláku. Za velkého jásotu ostatních mužíčků jí jeden z nich nechal uklouznout nohu a spadnout na chodník. Takové scénky se opakovaly stále dokola. Náhle se všichni postavili do pozoru. Dovnitř vešel jeden rudě zbarvený mužíček a zeptal se: "Tak co?" "Všechno podle plánu, šéfe. Plníme plán na sto pět procent. Máme o padesát kousků náskok před regionem C," přesvědčoval šéfa duhově zbarvený mužík. "A to jsme ještě nemuseli použít ani zemětřesení, pumový atentát nebo záhadnou sebevraždu!" "Dobrá, dobrá," chválil je šéf. "Jen si udělejte nějakýho fóra na noc, ať to nemusíte ráno dohánět." Pak šéf zmizel. Mužíčci ještě nějakou dobu pracovali, ale pak se zvedli a odešli. Marek vylezl ze skrýše. "Sakra, sakra, takže smrt je jen takováhle ruleta a pár tlačítek!" mumlal si pro sebe. "To musím taky zkusit." Vhodil kuličku do rulety a díval se na obrazovku. Chvíli mu trvalo, než poznal, že postava, který se objevila na obrazovce, je on sám. mícačova cesta k poznání mícač seděl a vedle tekla řeka a za chvíli ústila do moře. Ach bože, v tu chvíli i mícač byl řekou a oceán jeho domovem. A tak seděl a usmíval se, protože všechny cesty světa byly mícačovou cestou. A proč by se neusmíval, když jeho domov byl všude. Nemyslel na dobré ani na zlé. „Teď! Teď!“ vykřikl mícač a luskl prsty. „Teď je všechno dobré!“ A hned jak otevřel ústa, věděl, že Ta chvíle už minula. Nevstupovat do děje Auto rychle a bezpečně sjíždělo poslední serpentiny prašné cesty. Zastavilo u osamoceného domu na břehu moře. Uvnitř seděli dva lidé. "Vždycky jsem chtěl mít osobní řidičku," rozesmál se na ni. Přesně neodhadla, co to znamená, nebo jestli to znamená něco víc než holý obsah slov, a tak řekla trochu víc důrazněji a vyzývavěji, než chtěla: "Přesně za tři dny musím odjet." Opět se rozesmál. Hlasitě a upřímně. V její tváři se objevil výraz zmatení, překvapení a odhodlání se bránit se a bojovat. Dobře ho znal. „Každý den je tím posledním dnem před koncem světa,“ řekl. „Pche,“ odpověděla trochu víc znechuceně, než chtěla, vytáhla klíčky od motoru a vystoupila. „Chtěl jsem jenom říct, že nikdy nevím, co budu dělat příští okamžik, ale vím, jaký u toho budu nebo jaký se u toho budu snažit být.“ Podíval se na ni a pomyslel na absurdnost slov. Řeč snad kdysi uklouzla lidem, když se poprvé pokusili promluvit, a od té doby je mostem na druhý břeh, napadlo ho. Pak taky vystoupil a došel za ní na břeh moře. Tak tam stáli na tisících zrncích písku a nebe mlčelo za ně a vlny mluvily místo nich a slunce je hřálo. „Napadlo tě už někdy, že slunce je stále v úplňku?“ zeptala se. Místo odpovědi se dlouze zadíval do slunce, po chvilce přikývl a rozchechtal se. „Ó mnichové, jen tři věci na světě nejsou skryté, nýbrž zjevné všem a zářící na věky: slunce, měsíc a učení Tathagáty,“ pravil směšně slavnostním hlasem. „Učení koho?“ zeptala se. „Buddhy,“ odpověděl. A co učil?“ zeptala se znovu. „Chi,“ uchichtl se jako malé dítě. Překvapeně na něj pohlédla. Spatřila v jeho očích šibalský plamínek čehosi dětsky moudrého a jeho tvář připravenou vybuchnout smíchem. „Chi“, uchichtl se ještě jednou a oba se dali do upřímného dlouhotrvajícího smíchu. „Kdo by si to byl pomyslel,“ řekla nakonec. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a kráčel do moře. Slaná voda jim prosákla šaty a okolo bylo slyšet jen ticho vln a mořské ptáky. „A co ještě učil?“ přerušila ticho. „Abys nevstupovala do děje,“ rozesmál se a ponořil ji pod vodu. Když se její hlava vynořila, dodal: „A když už v něm jseš, tak jednej řádně.“ A znovu ji potopil. Když se opět objevila, začala po něm rozzlobeně cákat. Dal se na útěk ke břehu a volal: „Když ses ptala, musel jsem odpovědět.“ V momentě, kdy doběhli na souš, smála se i ona. Svlékli si promočené šaty a sedli si do písku. „A jak se toho dá dosáhnout?“ navázala. „Když jsi stále jako tygr připravený ke skoku, jednoho dne zjistíš, že nikdy nemusíš skočit,“ řekl a po chvilce zamyšlení dodal: „Nebo aspoň ne vícekrát než jednou.“ Tázavě na něj pohlédla. Opět se pousmál: „Protože se to stejně všechno děje samo. Protože stejně stále padáš nebo letíš.“ „Já to stejně nechápu,“ řekla po chvilce. „Tak je to vždycky. Kde je vůbec nic a člověk to tam nevidí, tak z toho udělá tu nejsložitější složitost.“ Jejich oči se střetly. On pohledem ukázal na Slunce: „Ptej se radši Slunce. Slunce je Buddha. Bez jediné otázky září každou vteřinu a dává život všemu bez rozdílu a nic za to nechce.“ Převrátila se na záda a bez jediného pohybu sledovala oblohu. Po dlouhé pauze řekla: „Nerozumím řeči slunce, měsíce, moře a větru, a přesto chci znát pravdu.“ „Jo to, jako by byly dvě pravdy. Tu první dočasnou lze sdělit slovy. A ta druhé, věčná, je to, co ti nikdy nikdo nevysvětlí, neřekne, neukáže, přesto na tebe čeká, obklopuje tě, vyplňuje tě, a můžeš ji nabírat plnými dlaněmi, ale to už pak nebudou ani ruce, které by braly, ani co by šlo brát, ani kdo by ji bral,“ pravil. Vstal a odcházel po břehu moře k útesům na obzoru. Kráčel přesně v dosahu vln. První vlna zrušila přesný tvar stop. Když přešla druhá vlna, na místě stop zbyly jen nepatrné prohlubně. Třetí vlna zahladila vše, jako by tam nikdy nikdo nešel. Když se vrátil, obloha se již šeřila. Ona byla v domě. Seděla u piana osvětleného svíčkou a hrála. Vešel dovnitř, přioblékl se, vzal si deku a vrátil se zpět na břeh. Naslouchal příboji, ptákům a její hře. Dlouho. Dlouho. Hlas piana utichl. Uslyšel její kroky mířící k němu. Posadila se na deku. Byla už noc. Spousta odstínů černé. „Co to k nám v noci přichází?“ řekla: „V noci hyne vše slabé a nemoudré. V noci jsou lidé napospas snům. Když je někdy taková tma jako teď a tady, tak mě napadá, že je kolem nás úplně jiný svět než ve dne. Třeba kdybys strašně rychle a neočekávaně rozžehl lampu, tak bys na chviličku uviděl něco úplně neznámého. Co všechno platí a existuje v noci z toho denního světla?“ Ztichla a pátrala v černém tichu. „Ale každé ráno se probudím a najdu svět takový, jaký ho znám.“ On bez hlasu ležel. Nevěděla, zda spí, a nechtěla se ptát Vstala a odešla si lehnout do domu. Ráno našla svět takový, jaký ho znala. Vyšla z domu ven na svěží letní jitro. Ovál ji mořský vzduch. On seděl u stolu, na kterém už byla připravena snídaně. „To je krásně. Vůbec se mi odsud nechce,“ řekla. „Tak tady zůstaň“ Zatvářila se vážně a zodpovědně: „Víš dobře, že pozítří musím odjet.“ „Ne,“ řekl. „Zatím jen vím, že se chystáš prohrát svou duši a tvářit se, že o tom nevíš.“ Šlehla po něm pohledem. On se na oplátku pousmál: „Samozřejmě. Ty musíš odjet, abys cvičila hru na piano. Znovu a znovu hudbu, která se k tobě vůbec nehodí a která tě zas tak moc nebaví, aby z tebe jednoho dne byla světová interpretka vážné hudby, aby pak byli všichni spokojení. Tvá vážená rodina, tvůj skvělý manažer, všichni ti dospělí a důležití lidé, kteří tvrdí, že život je vážná věc a že k němu musíš přistupovat seriózně, zodpovědně a rozumně. To znamená tak jako oni, abys podle jejich měřítek něco v životě dokázala.“ Potom ztišil hlas. Podíval se jí přímo do očí a dodal: „V dospělých lidech už není život. Pouze hrají role, které od nich očekávají jejich bližní. A pokud si nedáš pozor, staneš se jedním z nich.“ Vztekle ze sebe vyrazila: „Pokračuj! Pokračuj!“ „Proč?“ zeptal se. „Kdybys naslouchala hlasu v sobě, tak by ti to všechno dopověděl. Ale ty to stejně všechno dobře víš, jen se to bojíš říct nahlas sama sobě. Vždyť stejně víš, že i když toho všeho dosáhneš, tak že to bude k ničemu.“ „A co ty?“ vyjela: „Odjedeš si na druhý konec světa, abys hledal jakési poznání.“ „Ne. Odjedu ze sebe vyzvracet vše, co mi nešlo jedním uchem tam a druhým ven. A poznání je taky jedno z těch slov. Prostě až budu prázdný, plně pochopím řeč slunce, měsíce, stromů a hvězd.“ „Já v tom nevidím rozdíl,“ řekla nepřesvědčivě: „A proč kvůli tomu odjedeš na druhý konec světa?“ „Když chceš lyžovat, tak taky nezůstaneš na břehu moře. A navíc, nemám pocit, že bych do děje vstupoval, nebo byl mimo. Vlna mě unáší po mé cestě dál a dál a moji jedinou prací a snahou je být pro radost všemu a všem, které na své pouti potkám. Prostě si jen tak být.“ „Jasně, já vím,“ řekla ironicky: „Jsi svobodný, protože děláš to, co musíš.“ Rozesmál se: „Přesně tak.“ Pak k ní přistoupil, vzal ji za ruce a tiše pravil: „Vždyť víš, že ty jsi jediná, s kým bych mohl žít, ale jak vidíš, nejde to. Tak odejdu kamsi do hor a pouští, ne proto, že bych tě neměl rád, ale protože tě miluju víc, než jsi schopna pochopit.“ Vyškubla mu ruce a odešla do domu. Za chvíli se ozvalo piano. Samá vážná a složitá hudba. On si vzal věci na potápění a odešel do skal. Když se po poledni vrátil, stále ještě cvičila. Připravil oběd a prostřel ve stínu na terase. Když bylo vše hotovo, zavolal ji. Vstala od piana, zašla k poličce s knihami. Jednu z nich vybrala, chvíli v ní listovala, pak mu ji otevřenou podala. Byla to kniha o životě Buddhy s jeho kázáními. Kniha byla otevřena na stránce s citátem: „Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.“ „To je moc pěkný,“ řekla jedovatě. Přečetl si to, vzal tužku, celý citát škrtl a cosi napsal pod něj. Knihu jí opět podal. Ani se na to nepodívala a knihu zavřela. Pousmál se a pravil: “Představ si, že celý život musel vysvětlovat, jak se věci mají lidem, jako seš ty. A nemohl třeba hrát na piano, nebo ping-pong, nebo lyžovat, koupat se v moři, chodit do kina, tančit po jedné noze, zpívat, co ho právě napadne, hledat garfu, opravovat moskastiku, dělat asnučera a točit se na ventilátoru 2.” Rozesmála se a pomohla mu: “Poslouchat Rou Leeda, kouřit listí z triburonu a plivat dírou po vyraženém zubu.” V tu chvíli se už oba váleli smíchem po zemi. Odpoledne se vypravili potápět spolu. Vrátili se v noci. Na cestu jim svítil měsíc. “Víš, že je zítra zatmění slunce?” zeptala se. “Ne,” odpověděl. Když se ráno probudili, slunce stálo vysoko nad mořem. Vyšli na břeh a sedli si. “Stejně je zatmění Slunce divná věc,” řekla. “Je,” přitakal. Nebe rychle zšeřelo, jak docházelo k zatmění. Po chvíli byla úplná tma. Bylo slyšet jen pravidelné šumění moře a poděšený křik ptáků. Dlouho mlčky seděli v naprosté tmě. Jen cítili přítomnost toho druhého. Na obloze nebylo nikde vidět ani náznak světla, ani jediný paprsek. Vzal ji za ruku řekl: “Pojď dovnitř, vypadá to, že někdo zhasl.” Po paměti zamířili k domu. Udělala pár kroků a vyděšeně se zeptala: “Co teď?” “Čekat, až zas někdo rožne,” odpověděl. Neposlouchala ho, mluvila sama k sobě: “Co se to jen stalo!” Jak může slunce naráz přestat svítit…hvězda z helia a vodíku…” Zastavil ji a tiše pronesl: “Třeba proto, že to není hvězda z helia a vodíku, ale třeba zlatý kočár tažený koňmi, nebo bytost jako ty nebo já, a už ji dál nebavilo svítit.” Rozplakala se. Vzal ji do náruče a odnášel do domu. Chvíli trvalo než našel vchod. Pak ji položil na postel a rozžal svíčku. Vzal její hlavu do dlaní a řekl: “Když jsem přišel na svět, nikdo mi nezaručil, že slunce vyjde každý den mého života. Ani Slunce mi neřeklo: Jsem hvězda z helia a vodíku, a jsem zde proto, abych vám dennodenně navěky svítilo. Vlastně mi nikdo nic nezaručil a já to přijal. Svět pro mě nikdy nebyl poznatelným bezpečným místem bez tajemství a překvapení, kde bych si mohl říct: tyto tři dny strávím u moře a pak odjedu tam a tam. Svět pro mě nikdy nebyl místem, kde bych si ve vší vážnosti mohl něco naplánovat a skutečně věřit, že své plány uskutečním.” Pomalu přestala vzlykat a uklidnila se. Potom téměř neznatelně přikývla a zeptala se: “Co budeme dělat?” “Já mohu ve své cestě pokračovat i potmě. Za všech okolností. Cíl mého určení se nehnul ani o kousek.” Mlčela. Plynuly hodiny. Svíčka dávno zhasla. Všude kolem byla černočerná tma. V celém domě se neozval jediný zvuk. Pak pronesla do ticha: “A z mých plánů nezbylo vůbec nic.” Vstala a chvíli hledala další svíčku. Zapálila ji, sedla si k pianu a začala hrát. Hodiny a hodiny. Venku se nic nezměnilo. Jen plamen svíce připomínal Slunce. Když skončil, on spal natažený na posteli. Lehla si k němu a oba přikryla. Uběhlo snad několik dnů černého ticha, když se znovu zeptala: “Co budeme dělat?” “Nevstupovat do děje!” odpověděl s úsměvem. Rozesmála se a dodala: “Jasně, protože se to všechno stejně děje samo.” A pak dodala: “Myslela jsem, že bychom se mohli někam podívat autem” Zavrtěl hlavou: “Ne. Buď ráda, že jsme zde sami.” Opět se pousmál: “Pamatuješ si, jak si říkala, že v noci hyne vše slabé a nemoudré. Že ve tmě jsou lidé necháni napospas snům?” Mlčky přikývla. Pak se její tvář rozjasnila a řekla: “Víš co, uděláme si jako den. Rozděláme oheň v krbu. Bude spousta světla.” Rozesmál se a pomohl jí donést dříví. “Ještě papír na podpálení,” oznámila mu. Vzal z poličky knihu Buddhových kázání a podal jí ji. Trošku překvapeně se po něm podívala, vzápětí však začala trhat stránky a dávat je do krbu. U jedné se zastavila. Nad tou s Buddhovými slovy: “Netěším se ze života, netěším se ze smrti, v bdělé rozvaze čekám na svou hodinu.” Celá stránka byla škrtnutá a dole bylo napsáno: “Těším se ze života, těším se ze smrti, v bdělé rozvaze užívám každou svoji hodinu.” Přečetla si to a znovu na něj udiveně pohlédla. Pak zažehla oheň, sedla si k pianu a hrála melodie, které měli oba nejradši. On ležel na posteli a poslouchal. Když dohrála, ještě jednou přiložila do krbu a lehla si. Jak oheň dohasínal, přitulila se k němu a pošeptala: “Třeba někdo zhasl, abych se probudila.” Rozesmál se a pohladil ji. “Myslíš, že zas budou báje pravda?” zeptala se. “Copak někdy nebyly?” odpověděl. Začali se milovat. Spolu poprvé. Kdesi nad jejich hlavami se ozvalo zaržání koně. Na obloze se objevil náznak rozednívání. Když vyšli ven, po moři nebylo nikde ani památky. Stáli uprostřed hor, nedaleko od ovčácké boudy, z které se linul zvuk píšťaly a zpěv: Paprsek světla se na mě pousmál abych si uvědomil, kde jsem co ztratil a pak si vzpomenul na dávný úsměv nevěsty která zapomněla, kdy přichází noc. a v těch dávných oblacích kde jednou bude svítit slunce Tam kdesi daleko tam daleko někdo rozžal svíci Pohlédli vzhůru, až tam, kde se rozplýval dým z komínu ovčáckého domku. Vysoko na nebi spatřili zlatý kočár tažený koňmi. mícač je připraven poznat poslední vznešenou pravdu mícač seděl v hospodě na městském tržišti. Byl tam již delší dobu a snažil se neříkal ani Ano, ani Ne. Pak se zvedl a odešel na záchod. A jak tak stál u pisoárové mušle, přišel kdosi a zeptal se mícače: „Hele, vole, chceš po hubě?!“ „Ale jó, proč né,“ odpověděl mícač, a dostal...