Není co řešit

Celý život něco řešíme, přitom není co řešit. Není co řešit? To zní blbě co? Teď bych zase řešil, jestli něco zní blbě nebo ne. Ale vždyť na tom nezáleží. Nezáleží? Na čem tady záleží? Na tom jestli vydělám hodně peněz, vybuduju kariéru, nebo se budu dívat na padající podzimní listí? Co mi zůstane? Připadá mi to všechno stejné, proto jsem včera pozoroval listy unášené větrem, poslední listy dolétající k zemi, každý rok stejně, stejný koloběh, stejný kolotoč. Lidé možná rádi rozebírají stále stejné problémy, pořád dokola, celý život. Odpoledne jdu z práce domů, po lesní cestě, někdy si tak prodlužuju cestu domů, stejně tak jako si lidé cesty zkracují, jenom tak, je cítit zima - listy opadaly - jenom tak. Z práce domů, dnes jsem dělal jednu blbost za druhou, nic se mi nedařilo, samý problémy. Přemýšlím nad tím skoro celou cestu, dokud se nezastavím a mé myšlenky zůstanou stát spolu se mnou. Asi se všichni lidé rádi motají dokola a myslí si že se nemůžou zastavit, tak jako problémy, které přicházejí stále a my je stále řešíme. Není co řešit? To už tu jednou bylo... Listy opadaly, zaniknou - co kdybych teď umřel? Teď, já tu nejsem, už nikdo nevolá, nikdo nejde. Co problém? Kde je? Kam se ztratil? Cesta po které jsem ještě před malou chvilkou šel je posetá barevnými listy. Najednou není žádný problém, ani na té cestě, ani nikde jinde, starosti a mizerná nálada umřela spolu se mnou. Svět jde dál, není nikdo kdo by něco vytvářel a přemýšlel nad tím. Co chcete pořád řešit? Už tady nikdo není; stromy znovu na jaře obrostou a na podzim opadají. Když tu nebudu, svět se nepohne ani o kousek, život půjde dál, voda v řece poteče i bez nás a bez našich problémů, tak jako už tekla od nepaměti. Problémy máme v hlavě, kdybych tu teď nešel, nic bych neřešil. O čem to všechno je? O čem jsme my, tenhle prapodivný svět? Žijeme uzavřeni ve vlastních myšlenkách, které už ani nevnímáme, otupěni spíme ve vlastních světech, stále přemýšlíme o tom co jsme udělali, co jsme řekli a co jsme nestihli udělat. Stěžujeme si, obhajujeme se - za oknem padá první sníh - nadáváme. Na jaře rozkvétají stromy - a neseme si další příběhy, celý život, proč to nepustit? Všechno pustit. Nejde to? Proč? Vždyť všechno se děje samo, i bez nás. Stromy shazují listy, nepotřebují je. Díval jsem se dlouho jak poletují a pustil starosti, myšlenky na to co musím, co bych měl, co se sluší, co se ode mě očekává. Nic z toho nepotřebuju, to nejsem já a hned se mi jde lépe, tady není co řešit - ale to už jsem někde slyšel...