Hledání osvícení

Tak jako koncem šedesátých let hodně lidí na západě, chtěl jsem se i já ocitnout na své náboženské pouti někde jinde. Království mé mysli ovládal zmatek a já toužil vytvořit si základ poznání, které se zřejmě příčilo možnostem, jež mi moje současná kultura nabízela. Měl jsem pocit, že "odsud" se "tam" nedostanu. Zapůsobil na mě zen-buddhismus a jeho pojetí osvícení. Že člověk může velmi klidně sedět, vyprázdnit si mysl a najednou být zasažen nesmírnou, slovy nepopsatelnou vlnou pochopení - no, to by se mi líbilo. Schytat to velké poznání a odkráčet si s pocitem "už to mám!". Vzal jsem si dovolenou z každodennosti a vydal se do Japonska, abych se správně vyzenoval. Měl jsem svůj chrám a svého učitele. Vyholil jsem si hlavu a tvář, oblékl si bezvýrazné šedé roucho novice a postavil se do řady, abych byl osvícen. Počítal jsem, že dost brzy budu dost svatý - tak asi za šest neděl, kdy mi končila platnost zpáteční letenky. Tak. Samozřejmě, že se tak stát nemělo. Z nehybného sezení jsem měl halucinace a křeče, ale osvícení nikde. Z jídla jsem dostal průjem. Od spaní na prkně mě bolelo v zádech. A mí spolumniši se mnou jednali jako se zápaďáckým cvokem a za zády se mi smáli. Byl to takový ten okamžik, kdy člověk ví dost, aby pochopil, že kromě něj o něčem všichni vědí, ale neví toho tolik, aby věděl přesně, co neví. Zato jsem věděl, že je nejvyšší čas odjet. K mému překvapení pozvání rozšířili na rozhovor s představeným chrámu. To bylo jako by si ředitel firmy přál poobědvat s poslíčkem. Vzhledem k tomu, že především pro jeho renomé jsem zvolil právě tenhle chrám, a protože s turisty jako já se málokdy stýkal, pozvání představeného pro mě bylo mimořádnou ctí. Pan Manabu Kohara, doktor ekonomických věd z Tokijské univerzity, člověk, který vyřešil všechny zenové koany, poradce kapitánů průmyslu, autor knih, ovládajíci sedm cizích jazyků, vážený, uznávaný. Jestli ten "to" neměl všechno rozmyšlené, tak už nikdo. Když mě uvedli do jeho pracovny, poklekli jsme na polštáře a úklonou si vzájemně vyjádřili respekt. On ze zdvořilosti a já z posvátné úcty. Dlouho se díval na mě i do mě. S rozvážnou opatrností přenesl váhu na jedno koleno a stejně rozvážne si zajel rukou dozadu a poškrábal se takovým způsobem a na takovém místě, jak vám maminka říkala, že před lidmi nikdy nesmíte. "Mám hemeroidy. Bolí to a svědí." Nápověda v mé hlavě na podobnou úvodní poznámku odpověd nezná. Byl jsem zticha a tvářil jsem se hloubavě. "Ty hemeroidy, víte, mám ze stresu. Dělá mi starosti, že turisti tenhle chrám, ze kterého se nedá utéct, jednou podpálí. Ničí mě, když se z podnikatelů snažím vyrazit peníze na opravy. Když se hádám se ženou a dětmi, kteří nejsou tak svatí" - usmál se - "jako já. A zoufám si nad těmi línými mladými hlupáky, kteří se dnes touží stát kněžími. Někdy si říkám, že bych si nejradši koupil domek na Havaji a až do konce života jenom hrál golf." Naklonil se na stranu a zase se poškrábal. "Takhle to bylo, víte, než jsem dosáhl "osvícení". A teď po osvícení to je to samé." Dlouhá pomlka, kdy mi mlčky dával čas, abych přemítal o jeho slovech a počínání. Vstal a pokynul mi, abych ho následoval ke vchodu do chrámu; zůstali jsme stát před starým textem, kolem kterého jsem často chodil. Řekl, že je čas, abych jel domů, kde, jak se domnívá, "jsem žíznil a hledal, kde bych se napil, a přitom stál po kolena v proudu řeky". Tak. Pak pomalu četl slova toho textu, nejdřív japonsky a pak pečlivě přeložená do angličtiny: Opravdu nemusíš nic být. A nemusíš nic dělat. Opravdu nemusíš nic mít. A nemusíš nic vědět. Opravdu se nemusíš ničím stát. Ale. Je užitečné pochopit, že oheň pálí, a že když prší, tak je hlína mokrá... "Všechno má nějaké následky. Nikdo od toho není osvobozený," řekl učitel. Mrkl na mě, otočil se a odcházel. A opatrně se škrábal v zadku.