VIZE JOHNA LILLYHO

Při svém prvním experimentu s LSD ve floatačním tanku jsem nejdříve vstoupil do vesmíru, který byl naprosto černý a naprosto tichý. Jeho černá prázdnota, tak jako jeho ticho, sahaly všemi směry nekonečně daleko. Byl jsem soustředěn v jediném bodě vědomí a pociťování. V tomto vesmíru nebylo doslova nic než můj střed, tedy já sám. Kolem byla do nekonečna hluboká temnota a hluboké ticho. Zkratkovitě jsem si tento prostor nazval “bodem absolutní nuly”. Stal se z něho referenční bod, do kterého jsem se mohl vrátit v případě, že by události v jiných světech dostaly příliš chaotický ráz. Tento bod, to byla moje podstata soustředěná do tohoto nekonečného vesmíru bez hvězd, bez galaxií, bez jakýchkoli bytostí, lidí nebo jiných inteligencí. Toto absolutní nic bylo mé bezpečné místo. Je to prostor, kde i při neexistenci vašeho těla nadále existuje vaše já. Během tohoto prvního tripu jsem ovšem velmi dobře pochopil v čem spočívá princip víry. Dokázal jsem se dostat do vesmírů ve všem všudy jiných, než je náš konsensuální vesmír; dostal jsem se do vesmírů v jejichž existenci jsem nutně nemusel věřit, ale které jsem si přesto dokázal představit. Šlo vlastně o pokus ověřit hypotézu, že to, čemu člověk věří, se stává pravdou. Ukázalo, že to funguje. I když jsem před každou novou cestou v realitu těchto podivných vesmírů či prostor nevěřil, definoval jsem si je jako vesmíry existující. Během LSD tripu v uzavřené vaně jsem pak tuto víru pojímal jako skutečnost. Po tripu jsem byl znovu volný a pohlížel na to, co se událo, jako na řadu zážitků vyplývajících z mé dostatečně silné víry. Byl jsem tak rozrušený, že jsem alespoň na chvíli musel vylézt z nádrže a jít se nadýchat pozemského vzduchu, pokochat se slunečním světlem, dívat se vzhůru na naše krásné modré nebe a vychutnávat skutečnost, že jsem zase člověkem této planety. Poprvé od svého dětství jsem si uvědomil, jakou má život vlastně cenu; slunce, moře, vzduch, všechno to bylo tak vzácné. I moje tělo. Pocit přívalu energie a mimořádného rozjaření pokračoval. Seděl jsem a kontemploval o zázraku života, o stvoření naší planety. Má další cesta směřovala dolů do hlubiny mého vlastního těla. Zkoumal jsem teď nejrůznější systémy vnitřních orgánů, buněčných seskupení a struktur. Putoval jsem mezi buňkami, pozoroval jejich funkce a uvědomoval si, že ve mně existuje nekonečná asambláž živoucích organismů, které ve svém součtu vytváří to, čemu říkám “já”. Putoval jsem svým mozkem, sledoval jsem neurony a jejich aktivity. Putoval jsem vlastním srdcem a pozoroval pulsace buněčných svalů. Putoval jsem svou krví a sledoval práci bílých krvinek. Putoval jsem svým zažívacím traktem a seznamoval se s bakteriemi a sliznatými buňkami na jeho stěnách. Sestoupil jsem do svých varlat a mohl zde pozorovat, jak se utváří buňky spermatu. Pak jsem se rychle přesunul do ještě menších dimenzí, dolů na kvantovou rovinu a pozoroval zde hru atomů v jejich vlastních rozsáhlých vesmírech. Zkoumal jsem tyto široširé prázdné prostory i fantastické síly obsažené v každém ze vzdálených jader. Pozoroval jsem orbitální oblaka silového pole jejich elektronů i primární částice přicházející do tohoto systému z jiných vesmírů. Bylo ohromující spatřit, jak probíhá tunelování a další fenomény na úrovni kvantové reality. Vrátil jsem se z tohoto tripu a uvědomil si, jaká spousta prázdného prostoru ve mně vlastně existuje a jak nesmírné jsou energie obsažené ve hmotě mého vlastního těla. Když jsem před svýma očima viděl rozpad atomového jádra a uvolňování fantastických radiačních energií na mikroskopické rovině, pocítil jsem hlubokou úctu k tomu, co v sobě nosím a co na těchto rovinách významů a funkcí vlastně jsem. (Ukázku z Lillyho knihy The Centre of Cyclone vybral a přeložil Blumfeld S. M.)