Seberealizace a společnost

Arne: V individualistickém a utilitárním myšlení Západu znamená termín sebevyjádření spíše realizaci ega. Přitom zkoumání sebe sama bohužel není nějaké prokopávání se do nitra, ale pěstování jakéhosi kultu “já”. Já jsem na sebe pyšný, já bych rád tohle... Máte pak jistou pověst a image jako člověka, který nepotřebuje druhé. Existují horolezci, kteří slézají vysoké hory jen pro slávu a reklamu, často na úkor druhých. A pak zůstávají osamělí. Jak jednou jeden řekl: “Budu ten nejbohatší na hřbitově.”Vydáno dne (28.11.1997) / rubrika MG-BARAKA Arne Naess a Helena Horberg-Hodgeová Jedním z klíčovým aspektů filosofie Arne Naesse je termín seberealizace. Pochopení tohoto termínu je základem pro pochopení kontextu hlubinné ekologie. Co to je seberealizace? Arne: Je to realizace toho hlubšího a širšího v nás. Je to identifikace a pochopení něčeho ze mne v jiných. Umění být šťastný, když jsou šťastní druzí, být smutný, když jsou oni smutní. Dokázat se identifikovat, tedy vědět, že jim člověk pomůže tak jako by pomohl sám sobě, nejen s matkou, otcem a sourozenci, ale i s přáteli, sousedy, zemí a dokonce i lidstvem. A ani tam to nekončí. Může se identifikovat s domácím zvířetem, rostlinami, celou přírodou. Identifikace pak pomůže nalézt identitu. Termín tedy zahrnuje osobní i společenskou seberealizaci. Helena: V tomto smyslu mně velmi pomáhá buddhistická filosofie. Ta učí, že “já” nemá hranice, že nejsme oddělené nebo izolované bytosti, že vše ve vesmíru existuje v nějakých vztazích. Vše je živé. Buddhismus není nihilistická filosofie, ale zdůrazňuje propojenost všeho. Mnozí západní filosofové uvažují o nezápadních kulturách jako o myšlenkových systémech, které postrádají individualismus, jenž je nezbytný pro další pokrok a dosažení vyšší úrovně vědomí člověka. Buddhismem se řídící společnosti ale dosáhly velmi vysoké úrovně vědomí a přece si zachovaly hluboký smysl pro vzájemnost a propojenost, která umožňuje jejich členům více se realizovat. Arne: Hlubinná ekologie je často považována za něco, do podkopává hodnoty individualismu, ale to je nedorozumění. Neustále v ní hovoříme o každé jednotlivém bytí. Zdůrazňujeme větší celky a nadhled, ale nikdy jsme nepřestali zdůrazňovat i jednotlivé části celků, od konkrétních vztahů mezi tím a oním živým tvorem a jejich rolí v celkovém schématu. Helena: To se také vztahuje k dynamickým vztahům mezi jednotou a rozdílností (unity - diversity). V dnešní masově orientované společnosti mladí lidé vyrůstají, aniž by mohli naplnit své individuální aspirace a předpoklady. Tragédií moderního věku je to, že ve jménu individualismu potlačujeme možnosti člověka, aby plně rozvinul své neopakovatelné vlastnosti. Tato společenská nejistota pramení z nedostatku spojení s ostatními. To pak vytváří emoční nestabilitu a strach být sám sebou. Arne: V individualistickém a utilitárním myšlení Západu znamená termín sebevyjádření spíše realizaci ega. Přitom zkoumání sebe sama bohužel není nějaké prokopávání se do nitra, ale pěstování jakéhosi kultu “já”. Já jsem na sebe pyšný, já bych rád tohle... Máte pak jistou pověst a image jako člověka, který nepotřebuje druhé. Existují horolezci, kteří slézají vysoké hory jen pro slávu a reklamu, často na úkor druhých. A pak zůstávají osamělí. Jak jednou jeden řekl: “Budu ten nejbohatší na hřbitově.” A jestli se dá se koncept seberealizace uplatnit i na jiných bytostech? Na východě vídávám prasata, která volně pobíhají po vesnicích - realizují své přirozené zájmy. Na Západě jsou jejich možnosti drasticky omezeny v stísněných prostorech velkofarem.Termín seberealizace platí pro všechny živé bytosti. Samozřejmě např. pokud se týče hmyzu záleží na vás, jak s tím termínem budete zacházet. Je to jen slovo, ale zcela jistě je snadno použitelné pro lidi a kolem nich se vyskytující zvířata, a třeba kytky. Vídám květiny, které jsou nepečovány a nezalévány - něco není realizováno. Co se týče nezbytných podmínek pro seberealizaci, zcela jistě dosáhnete větší seberealizace v komunitě, která se bude řídit zásadami hlubinné ekologie. Mám rád slovo komunita, líbí se mi více než slovo společnost. Společnost je spíše obecný a konceptuální termín který není tak jednoznačný, protože nemusí zahrnovat vztahy a ekologii a životní styl. V Norsku máme spoustu velmi silných komunit. Mají svou identitu, vzájemné vztahy jsou tam velmi důležité, komunita má konkrétní poslání a smysl. Helena: V Ladaku, který byl donedávna cele řízen životem v malých komunitách, zodpovědných za a závislý své okolí a zdrojích a ne na milosti někoho z města, se lidí cítili silní a v bezpečí. Dnes jsou hodnoty venkovského života zpochybňovány, a lidé ztrácejí sebeúctu a jistotu. Přestávají být tolerantní. Arne: Další důležitou podmínkou pro seberealizaci je nutnost snadného přístupu dětí k přírodě. Aby měly možnost lézt na stromy, hrát si na louce, u potůčku, aby tam měly možnost navázat hluboký vztah k přírodě. To je v hlubinné ekologie nesmírně důležité. Vyrostou-li lidé blízko k přírodě, budou také blíž onomu nesmírnému pocitu štěstí, které je pak základem pro seberealizaci. Je nesmysl domnívat se, že dojdeme přímo a rychle do nějaké utopie s miliony malých komunit a centrální vlády nebudou existovat. Jsem realista. Nelze se samozřejmě obejít ani bez možností a autority vlády. Musí tu být někdo, kdo bude podporovat kulturu, vědu, umění atd. Například centrální vláda USA svými opatřeními přispěla k omezení záboru půdy na Aljašce. Jsem optimista, pokud jde o 22. století, ale mám obavy o 21. století. Svět se stále více nesmyslně stará o globální ekonomiku a obchod. To co můžeme dělat, je snažit se narušovat monopolistické snahy nadnárodních korporací individuálně a místně a snažit se vybudovat funkční malé nezávislé komunity. Ale pokud jde o politickou a hospodářskou moc, pro nejbližší budoucnost moc naděje nevidím. Musíme nicméně chránit to, co zbylo z vesnické a místní kultury. Měli bychom podporovat kontakty malých komunit, například skupinky z Norska dnes mohou pomáhat konkrétním vesnicím v Africe.Čím víc nás ale bude, tím to bude těžší. Lidé asi nebudou moci utéci z měst, protože prostě nebude dost prostoru pro všechny, ale města budou muset být více obyvatelná. Musíme mít možnost mít tam stromy, zahrádky, protože bez nich je seberealizace velmi obtížná. Helena: Spotřeba obyvatele města je dnes mnohonásobně větší než obyvatele vesnice. Měli bychom tedy také iniciovat obnovu venkovského stylu života a život malých měst a míst. Znepokojuje mne například oznámení čínské vlády, že plánuje přemístění 400 milionů lidí do měst. Nehlásám eliminaci velkých měst. Jde tu o optimální velikost a únosnost vzhledem k přírodě a zdrojům. Optimální a maximální velikost takového města, pokud se týče schopností recyklace, neznečišťování přírody atd. je kolem 500 000 obyvatel. Jaké vedou cesty k dosažení seberealizace? Co je k tomu potřeba? Arne: Jedním faktorem je vzdělání. V Norsku probíhá dlouhodobé hnutí, ve kterém povzbuzujeme lidi, aby zůstali tam, kde žijí, a využili možností, které jim jejich místo skýtá. Děti se již od první třídy učí vnímat rozdíly mezi lokálním a globálním a výsledné možnosti. Když vyjdou školu, buď zůstanou, nebo jdou studovat. Hlubinná ekologie je na venkově snazší, protože lidé živí poblíž přírody, denně vidí hory, řeky, les. Venkov poskytuje řadu možností k obživě. Drobné pěstování a chov, trochu lovu, trochu rybaření, spousta lidí píše a tvoří. S dnešními technologickými možnosti spojů bude život na venkově stále příjemnější. V Kalifornii pro umělce, spisovatele a hudebníky platilo, že když je dobrý, musí do New Yorku. Jenže tam se naprostá většina těchto lidí ztratila. Ztratili příležitost být velkými rybami v malém rybníku. Helena: A není to jen rozmar lidí. Většinou jsou k útěku do měst nuceni ekonomickými tlaky. Výchova i vzdělání lidi tlačí k přílišné specializaci. Budeme muset začít vychovávat své děti bez těchto tlaků. Mám obavu z plánu čínské vlády přesídlit do měst 400 miliónů vesničanů. Diverzifikace místních ekonomik bude muset souznít s místními možnostmi. Ekonomická různorodost bude přispívat biodiverzitě. Jsou místa, kde se zatím pěstují jen brambory, ale kde by se dařilo i jiným plodinám. Industriální éra nám vnutila bezohledné a destruktivní monokultury. Jak optimalizovat seberealizaci? Arne: Jedním důležitým faktorem je vzdělání a výchova. V Norsku existuje hnutí, které podporuje lidi, aby zůstávali tam, kde jsou, a naučili se získat ze svého prostředí maximum. Učíme děti od 6 let věku co je to lokální a co globální. Když jim je 18, mohou si vybrat: dokáží žít jak v původní, malé komunitě, tak uplatnit se ve městě. Je pochopitelné, že žít ekologičtěji je snadnější na venkově. Člověk je blíž horám, stromům, řece, a může dělat nejrůznější malé věci - trochu farmařit, trochu rybařit, trochu psát články. V tomto smyslu skýtá život na venkově více možnosti, jak se realizovat, než život ve městě. Znával jsem výborné umělce v malých komunitách výjimečné, kterým říkali, jsi dobrý, tak to musíš do New Yorku, a oni se v New Yorku ztratili. Přestali tvořit. Diverzita, různorodost, by měla být základem a všeobecně platnou normou na všech úrovních. Ať už je to biodiverzita, kulturní a ekonomická různorodost. Protože pokud bychom podlehli dojmu, že existuje jedna jediná ekopravda, mohli bychom skončit u ekofašismu. Seberealizace je možná jen díky multiplicitě, pluralitě, diverzitě. Neexistuje ani jediná definice seberealizace. Každý si musí najít svůj smysl tohoto slova. Budeme-li k sobě pozorní a citliví, nalezneme správné otázky a dojdeme k hlubinné ekologii. S její pomocí dojdeme k seberealizaci. Ale to vše je jen teorie. Seberealizace dosáhneme jen praxí. Tak, jako má každý z nás své tělo, máme každý možnost uskutečnit své poslání. Seberealizovat se.