kniha Bruce Sterlinga

Chaos a řád v elektronickém pohraničíTohle je odkaz na peknou knizku, kde se dozvite jak to vse zacalo... odkaz vede na jiny server [kniha] ukazka: Dvěma nejviditelnějšími Yippies byli Abbie Hoffman a Jerry Rubin. Rubin se nakonec stal wallstreetským makléřem. Hoffman, intenzívně hledaný federální policií, se sedm let ukrýval v Mexiku, Francii a Spojených státech. Na útěku pokračoval v psaní a publikování, využívaje pomoci sympatizantů z amerického anarchisticko-levičáckého undergroundu. Většinou používal falešné doklady a živil se příležitostnými zaměstnáními. Nakonec si nechal udělat plasticko u operaci obličeje a přijal úplně novou identitu jako jistý "Barry Freed". V roce 1980 se přihlásil úřadům a po usvědčení z držení kokainu strávil rok ve vězení. Jak slavné časy 60. let bledly, stávaly se Hoffmanovy názory mnohem pochmurnějšími. V roce 1989 údajně spáchal sebevraždu - za podivných a pro některé lidi dosti podezřelých okolností. Říká se, že materiály o Abbie Hoffmanovi shromážděné FBI jsou tím nejrozsáhlejším vyšetřovacím spisem, jaký kdy byl o nějakém soukromém americkém občanovi založen. (I kdyby to byla pravda, zůstává otázkou, zda FBI považovala Abbieho Hoffmana za skutečné nebezpečí - je docela dobře možné, že jeho spis byl mimořádně velký prostě proto, že Hoffman kolem sebe na každém kroku vytvářel barvité legendy.) Byl nadaným publicistou a elektronická média považoval za prostor ke hrám i k boji. Aktivně se věnoval manipulaci televizních společností i jiných naivních a senzacechtivých médií pomocí různých divokých lží, fantastických pověstí, podvodů se záměnou osob a dalších nekalostí, spolehlivě narušujících duševní rovnováhu policistů, kandidátů na prezidenta a federálních soudců. Hoffmanovou nejslavnější prací byla kniha výmluvně nazvaná Ukradni tuto knihu, ukazující mladým a chudým hippies množství postupů, jak "podojit" systém podporovaný zkostnatělými trubci. Ukradni tuto knihu, jejíž titul vyzýval čtenáře k narušení právě té distribuce, která jim k ní umožnila přístup, může být chápána jako duchovní předchůdce počítačového viru. Hoffman, stejně jako mnoho jiných moderních spiklenců, intenzívně využíval veřejné telefony pro svoji agitační činnost - ovšem místo mincí zpravidla používal laciná mosazná těsnění. Během války ve Vietnamu existoval zvláštní daňový příplatek za použití telefonu; Hofman a jeho společníci mohli tvrdit, a také tvrdili, že jejich krádeže telefonního spojení jsou aktem občanské neposlušnosti, že z principiálních důvodů odmítají přispívat na nezákonnou a nemravnou válku. Ale tato morální zástěrka byla brzy odložena. Porušování pravidel našlo ospravedlnění v hlubokém odcizení a anarchistickém pohrdání konvenčními měšťáckými hodnotami. Důvtipné způsoby šizení s lehce politickým podtextem, cosi jako "anarchie podle potřeb", se mezi Yippies staly velmi populárními, a protože šizení bylo tak užitečné, přežilo i samotné hnutí Yippies. Na počátku 70. let bylo poměrně snadné naučit se telefonovat bez placení, opatřit si elektřinu a plyn "zdarma" nebo dostat z prodejních automatů či parkoměrů peníze na drobná vydání. Pro šíření těchto znalostí byla zapotřebí organizace a pro skutečné páchání drobných krádeží drzost a dobré nervy, ale Yippies žádný z těchto předpokladů nechyběl. V květnu roku 1971 začali Abbie Hoffman a telefonní nadšenec známý pod sarkastickou přezdívkou "Al Bell" publikovat bulletin nazvaný Youth International Party Line ("Politika Mezinárodní strany mládeže"). Bulletin se zabýval uspořádáváním a propagací metod šizení, zvláště šizení telefonů, pro radost nevázaného undergroundu a na vztek všem řádným občanům. Krádež telefonního spojení jako politická taktika zaručovala příznivcům Yippies ničím nerušený přístup k dálkovým spojům bez ohledu na jejich chronický nedostatek organizace, disciplíny, peněz a dokonce i stálých adres. YIPL vycházel několik let v Greenwich Village v New Yorku. Pak "Al Bell" víceméně opustil ztenčující se řady Yippies a změnil jméno bulletinu na TAP neboli "Program technické asistence". Po skončení války ve Vietnamu ztratil americký radikální disent své ostří. Ale v té době už se "Al Bell" a další tucet kmenových přispěvatelů TAPu utrhli ze řetězu a přišli na chuť potěšení z čiré technické moci. V nových článcích nahradil politické slogany nelítostný technický žargon, pocta či parodie na originální technické dokumenty Bellu, které redaktoři TAPu podrobně studovali, bez povolení reprodukovali a extrahovali z nich užitečné informace. Elita TAPu si libovala v pyšném vlastnictví vědomostí nezbytných k překonání systému. "Al Bell" rezignoval koncem 70. let a na jeho místo nastoupil "Tom Edison"; čtenáři TAPu (celkem asi 1400 lidí) se začali zajímat o telex a o nový fenomén počítačových sítí. V roce 1983 žháři zapálili "Tomu Edisonovi" dům a ukradli jeho počítač. Pro TAP to byla smrtelná rána (ačkoli slavná značka byla vzkříšena v roce 1990 mladým počítačovým desperátem z Kentucky zvaným "Predat0r".) Jakmile telefony začaly vydělávat peníze, začali někteří lidé okrádat telefonní společnosti. Legie drobných telefonních zlodějíčků mnohonásobně převyšují počty "telefandů" ("phreaks" - slovo složené z "phone" a "freak"), kteří "studují systém" jako intelektuální výzvu. V oblasti New Yorku, který je již dlouho centrem amerického zločinu, dochází každý rok k více než 150 000 fyzických útoků proti veřejným telefonům! Při pečlivém průzkumu se ukáže, že moderní veřejný telefon je ve skutečnosti malým trezorem, jehož design byl vylepšován po celé generace, aby odolal kovovým plíškům, elektrickým šokům, kusům ledu místo mincí, páčidlům, magnetům, paklíčům i bouchacím kuličkám. Veřejné telefony musí přežít v nepřátelském, chtivém světě a moderní veřejný telefon je stejně unikátním výsledkem evoluce jako třeba kaktus