MATRIX - realita jako past

Nespočet dospívajících, a dokonce i starších diváků je přesvědčeno, že tento snímek skrývá tajemství, která mohou rozluštit jen oni - tajemství o nabytí síly, osvícení a osvobození, a proto by bylo neuvážené tuto možnost zavrhnout bez hlubšího přezkoumání MATRIX - realita jako past Nespočet dospívajících, a dokonce i starších diváků je přesvědčeno, že tento snímek skrývá tajemství, která mohou rozluštit jen oni - tajemství o nabytí síly, osvícení a osvobození, a proto by bylo neuvážené tuto možnost zavrhnout bez hlubšího přezkoumání. Připustíme-li, že narkomani, filmoví maniaci a kyberpunkeři, nositelé nadcházejícího ducha doby, jsou schopni rozlišit obyčejný vědecko-fantastický trhák od skutečného vyjevení pravdy, pak dlužíme jim i sami sobě alespoň uvážení možnosti, že Matrix je něčím víc než pouhým filmem. Protože dnešní děti raději čtou z počítačové obrazovky; protože jim informace zprostředkují obrázky, tedy světlo; protože interpretují život, svět a všechno ostatní skrz akci, fantazii, dobrodružství, hrůzu a zvláštni efekty; a protože náboženství, vědu i starověkou mytologii považují za součást spiknutí, které nás má oklamat, přimět k tvárné poddajnosti a učinit z nás dobytek „klidný jako indické krávy" (řečeno slovy Tylera Durdena z Klubu rváčů), pak jediným zbylým místem, kde lze hledat nějaký smysl, jsou filmy a další lidová média. Před pětadvaceti lety dal punk rock mladým něco, v co mohli věřit a co mohli praktikovat; plnil stejný či podobný účel, jaký mohlo plnit náboženství, kdyby ho tatáž mládež navěky nemilosrdně nezavrhla jako „vyšlé z módy". Dnešní mladí lidé jsou s každou nanosekundou mnohem vybíravější a čerpají inspiraci a nápady, kde mohou. Film je nejvyšší formou umění a snímek jako Matrix kombinuje punkově cítění s filozofickým vhledem, mystikou kung-fu, teorií spiknutí, okultismem, hromadným ničením, obrazy a efekty psychedelického snu, paranoidním povědomím, a v neposlední řadě mesiášským poselstvím o spáse. Jako takový je dnes přinejmenším pro mladší generaci posvátnou knihou naší doby. A přesně tak se k ní hodlám chovat. To, co následuje, je její výklad. Tento film je možná mýtem o naší době. Důmyslné zhotoveným nákresem - mapou, s jejíž pomocí (budeme-li ji sledovat dostatečné pečlivě a vytrvale) bychom mohli, tak jako Thomas, odhalit úplnou pravdu o sobě samých. A v tom případě bychom byli hloupí, kdybychom se o to alespoň nepokusili. Protože - jak praví poslední velký mýtus naší doby (křesťanství) - "Pravda tě osvobodí". A o svobodu tady přece jde. Nemusíte být ani kyberpunkerem, aby vám tohle bylo jasné. Život ve snovém světě. Jake Horsley, srpen 2002 1) Realita jako past: Postmoderní fragmentace jednadvacétého století Píše se rok 2002. Tisíciletí přišlo a odešlo, zanechalo za sebou hrozbu Y2K jako další z řady nevyplněných proroctví, a konec civilizace se opět nekonal. A přesto se v oněch dvou a půl letech od tohoto obrovského „zklamání" všechno opravdu změnilo. Zkáza newyorských Dvojčat nenávratně zničila kolektivní iluzi, že některé věci přetrvají věčně a že civilizace, která se zakládá na genocidě, může uniknout odplatě za své činy. Klonování lidí se stalo o veřejnou záležitostí a zasadilo ránu pošetilé lidské domýšlivosti, že jsme jedineční a výjimeční, a zpochybnilo, či dokonce odsunulo do bezvýznamnosti kdysi klíčové téma jedinečnosti lidské duše. (Je možné duši naklonovat spolu s tělem? Prozkoumáni této ožehavé otázky se věda dosud zdržela.) A v neposlední řadě implantování mikročipů lidským bytostem (počínaje dětmi a pacienty trpícími Alzheimerovou chorobou) nakonec přineslo dlouho očekávané naplnění Knihy Zjevení. Umělá inteligence konečně úspěšně pronikla do lidského organismu. Mikročipové implantáty jsou údajné investicí do budoucnosti. Brzy je budeme mít úplně všichni. Což je samozřejmé, protože bychom v komputerizované společnosti nemohli ani existovat, kdyby nás elektronický řídící systém nedokázal díky takovému čipu rozpoznat. Tak jako nelze v supermarketu nakupovat bez skenování čárového kódu a jako nemůžete zpátky na diskotéku bez malého černého razítka na ruce, nebude nikdo moci "kupovat ani prodávat" bez svého vlastního "znamení šelmy". Vítejte do nového tisíciletí. Mikročip je zajímavý především tím, že je prvním výrobkem, jemuž dělá reklamu samotná Bible (Kniha Zjevení, kapitola 13, verš 17). Bohabojní lidé celého světa tak nakonec mají příležitost přiblížit se Antikristu. Ano přátelé žijeme v podivných časech. kdy se zdá, že ten, kdo není paranoidní, by mohl stejně dobře být mrtvý, a možná že brzo bude. Nebo to bude stejné, jako by byl. Usazení technologie na trůn všeho lidského konání, fakt, že v našem každodenním životě zaujímá ústřední a zcela nepostradatelné postavení, je v jedenadvacátém století všeobecně přijímanou skutečností. Budeme tomu říkat externalizační proces, v odkazu na světonázor, podle něhož všechno hodnotné nacházíme vně nás samých. Také se tomu, dost podivné, říká materialismus. Veškeré vnitřní, abstraktní či "duchovní" hodnoty byly v jeho důsledku odkázány do okrajové a nevýznamné pozice: jsou pouhou ozdobou či oživením, luxusem, k němuž se uchylujeme jen pro relaxaci či zábavu (podobnou funkci kdysi plnila televize, než se z ní s stala základní potřeba pro zachování našeho duševního zdraví). Materialismus začal ovládat naše životy v čase průmyslové revoluce, kdy lidé ještě stále věřili, že prostřednictvím vědy a technologie dosáhnou nové smlouvy s Bohem a království nebeské vznikne na Zemi ještě za jejich života. V době, kdy jaderná bomba spálila na popel několik stovek tisíc orientálců a televizory přemě ňovaly lidstvo v konzumní zombie věřili této iluzi už jen náboženští fanatici a fundamentalisté. Vlády se začal chápat realismus. Začalo být jasné, že technologie kvalitu života nikdy nezlepší, pouze promaže kolečka soustrojí, jež ve svém důsledku způsobí vyhynutí našeho druhu. To se však zdálo jako šikovná praktická funkce: směřujeme-li k destrukci, ať je alespoň co nejrychlejší a co nejméně bolestná. Lidstvo je neuvěřitelně naivní, zejména pokud jde o jeho vlastní lži. Kouzlo technologie se postupem času stalo tak přesvědčivým, že lidé začali znovu věřit v příchod království nebeského na Zemi (i když nyní již Bůh z této představy definitivě vymizel). Všestranné možnosti a schopnosti spojů byly tak opojné, že jsme opět nabyli přesvědčení (tak jako kdysi H. G. Wells a utopisté), že můžeme dokázat doslova cokoli. Zničíme-li tuto planetu, nevadí. Prostě se přestěhujeme na jinou. Ovládne-li společnost zločin a šílenství, také nevadí. Postavíme jen větší, lepší věznice a izolujeme gen, který to způsobuje. Pokud by se nám to nepodařilo, tak zkrátka restrukturalizujeme společnost a přeměníme ji v jedno velké vězení, postaráme se, aby všichni zločinci byli označeni a vybaveni mikročipovým implantátem, který je udrží na uzdě, a spořádaní občané budou moci dál klidně žít. A když nám bude hrozit (a zákonitě bude), že naše hýčkané plány do budoucna překazí smrt, i na to najdeme řešení! Pilulky na nesmrtelnost, transplantace orgánů, lidské klony, převod vědomí na počítačové disky. Smrt již pro lidi, kteří se stanou bohy, není hrozbou. Přírodní zákony jsou zde - tak jako všechna ostatní pravidla -, aby se porušovaly. Člověk-vědec, rozumný tvor, který se rozhodl zdokonalit všechny ty aspekty svého života, jež mu nevyhovovaly, je - řečeno slovy Mary Shelleyové - "momoderní Prométheus". A Prométheus je v jiném, temnějším mýtu, jen další jméno pro Lucifera. Nyní tedy žijeme v postmileniální, postmodemí době. Žijeme v konzumní kultuře, v níž vše, co existuje mimo nás, je tu od toho, abychom to pronásledovali, zabili, zabalili, vystavili na policích v obchodě, koupili, prodali, proměnili, zkonzumovali, svedli, nebo - je-li to nevyhnutelné - zcela zničili. Svět je jako ústřice, a je tu jen proto, abychom ji násilím otevřeli a spolkli, nejlépe jedním rychlým hltem. Jestli byla v lastuře perla se tak nikdy nedozvíme. Snad jediné v případě, začneme-li se jí dusit. Touha ovládat a řídit své životní prostředí je ze všech živočichů vlastní pouze lidem. Je to ve své podstatě touha schizofrenická, protože vychází z předpokladu, že jsme od životního prostředí nějak odděleni. Země dala vzniknout člověku a všem ostatním živým stvořením - pravděpodobně pro to měla dobré důvody -, lidé však vytvořili svět A jelikož svět, který jsme si udělali, je v rozporu s životním prostředím, muselo si lidstvo vybrat, k čemu se přikloní. Jak je zřejmé, zvolilo si svět - nejspíš z pýchy i jistého nevděku -, a podle všeho se zdá, že se rozhodlo špatně. Kdo ale jsme, abychom mohli soudit? Háček je v tom, že svět, který jsme vytvořili, nemá odpovídající obdobu v nás samých - nemá organickou podstatu ani jádro - a jako takový nás nemůže fyzicky uživit. Čím déle zůstaneme s tímto světem propojeni, tím hlouběji do něj zabředneme, tím více se vzdálíme svému přirozenému prostředí a biologické povaze, tím více s ním budeme v rozporu, tím schizofreničtější, slabší, zoufalejší a odcizenější budou naše životy. To, čemu říkáme postmodemí konzumní společnost, je tudíž psychotický snový svět, do nějž lidská duše i tělo samy sebe polapily. Stali jsme se bezděčně otroky temného, ničivého uspořádání tohoto světa. Přesně jako v Matrixu! Znovu opakuji, že hlavní chyba, podstata této vzpoury a jádro našeho zatracení či upadnutí v nemilost (pokud to tak lze nazvat) spočívá ve zvláštní schopnosti lidí promítat své touhy, naděje, obavy a přesvědčení ven, hledat smysl mimo sebe, a ne na jediném místě, kde logicky lze smysl nalézt - v nás. ukázka je z bravurní filozofické analýzy naší doby, knihy Matrix - Mýtus o naší době od Jaka Horsleye (Matrix Warrior: Being the One), přeložila Veronika Matysová. Vydalo Nakladatelství BBart převzato z osud.cz