Setkání s Castanedou

O snech a čarodějích O snech a čarodějích Michael Brennan Kdysi jsem rád a hodně snil. Kdyľ mi bylo 13 let, míval jsem časté "vědomé" sny a pocit, ľe jsem mimo své tělo. Právě kdyľ jsem měl sklouznout do spánku, kdyľ bylo mé tělo dokonale uvolněné, najednou jsem pocítil zvláątní stav bdělosti a nějak jsem věděl, ľe bude snadné opustit tělo. Následující tři roky jsem usínal, jen abych se "probudil" a proľíval nádherná barevná dobrodruľství. Vnímal jsem to vąe velmi jasně a s neustálou zvědavostí, co jeątě přijde. Experimentoval jsem se svými smysly a občas jsem zkouąel sny měnit. Nikdy jsem neuvaľoval o tom, jestli to bylo reálné nebo jestli to byly jen projekce mé mysli. Kdyľ mi bylo ąestnáct let, zúčastnil jsem se dokonce průkopnického výzkumu lucidního snění v laboratoři Stephena LaBerga (viz MANA, zima 1996, str. 18). Přestoľe to vąe bylo hodně vzruąující a prokázala se spousta věcí, nikdo mi neodpověděl na otázku, jak to, ľe jsem schopen být zároveň ve svém těle a zároveň někde jinde. Moje zvláątní citlivost mi sice obohatilo kaľdodenní ľivot, ale také způsobila narůstající řadu problémů a konfliktů. To, co mne učili ve ąkole a v kostele neodpovídalo tomu, co jsem zaľíval. Od svých sedmnácti let jsem se podezíral, ľe je se mnou něco v nepořádku. Chytil jsem se party a daląích patnáct let jsem proľil vąe, co se proľívá, kdyľ člověk bere drogy, ľije na ulici a ve vězení. Mé sny mne opustily, přiąly výčitky a noční můry. Pomalu jsem se zabíjel. Před sedmi lety jsem si vyměnil jehlu s kamarádem, který jiľ zemřel na AIDS. Najednou jsem se zklidnil a uvědomil si, ľe nemám co ztratit. Vyhlídka brzké smrti mi nabídla ąanci ke znovunalezení toho, co jsem kdysi ztratil: krásy a tajemství světa a ľivota. Právě v té době jsem byl coby novinář pozván na seminář do Oaklandu. Bylo to o čarodějnických metodách, jak je učil Carlos Castaneda a jeho přátelé, vąichni ľáci ąamanského čaroděje dona Juana Matuse. Podle Castanedy ąamané a zřeci starého Mexika zaľívali ve svých snech roząířené stavy vědomí. Naučili se pak těchto stavů vyuľívat i v bdělém stavu a objevili metody, jak se do nich dostat. Daląích dvacet sedm generací pak byly tyto znalosti tajně předávány - aľ k donu Juanovi Matusovi. Castaneda a jeho kolegové jsou jakýmisi současnými adepty tohoto prastarého ąamanského umění. Castaneda je nazývá, podle architektonického termínu pro vyrovnání sil k dosaľení rovnováhy, tensegrita. Castanedovi kritici ale tvrdí, ľe vąe, včetně osoby dona Juana, si vymyslel sám Castaneda, Podle nich začal Castanedův mýtus ne ve světě Toltéků, ale v létě 1961, kdy tehdy třiceti sedmiletý student antropologie university v Los Angeles odeąel do pouątě Sonora, aby napsal svou disertační práci. Tam prý si, pod horoucím sluncem, Castaneda vąe vymyslel. Přes literární slávu a příznivé hodnocení mnoha vědců a antropologů jsou skeptici zmateni časovými neshodami v knihách o donu Juanovi, a také tím, ľe nikdo nikdy dona Juana neviděl. Před ąesti lety ale dvě ľeny, Florinda Donner-Grauová a Taiąa Abelarová, vydaly knihy, ve které obě popisovaly své zkuąenosti s donem Juanem - ukázalo se totiľ, ľe obě ľeny jsou také ľačkami dona Juana. Daląí ľačka, Carol Tiggsová, byla zmíněna v knize Art of dreaming (Castaneda popisuje jejich společné snění). Tiggsová pak "zmizela" z tohoto světa a objevila se záhadně o deset let později. To způsobilo, ľe se Castaneda nepohodl se svými kolegyněmi. Tiggsová pak navrhla radikálně odliąný postup jejich práce - poprvé prezentovat učení dona Juana veřejně a dát tak i daląích hledačům moľnost jít jeho cestou. Prý také proto, protoľe jsou posledními v dlouhé řadě ąamanů, jejichľ učení musí přeľít. Jako mnoho ostatních čtenářů, i já jsem byl Castanedovými knihami uchvácen, samozřejmě také kvůli svému snění z mládí. Jako novinář jsem ale zachovával skeptický odstup. Teď ale z mlhy mýtů vystoupily ľivé osoby. Rozhodl jsem se, ľe si je poslechnu. ©est ľen, atleticky vypadajících a nakrátko ostříhaných instruktorek, které si říkají "energetické stopařky" stojí na zvýąených panelech, oblečeny ve volných tmavých oblecích pro bojová umění. Pohybují se uvolněně a sebejistě. Jsou tu, aby se tři sta účastníků semináře v Oaklandu něco naučilo. Dva dny ukazují sloľité a propracované série pohybů, kterým Castaneda říká "průchody čarodějů" (sorcery passes). Pohyby se příznačně jmenují např. Rozlousknutí oříąku energie, ©lápnutí na kořen energie, Protřepání hroudy energie. Léta jsem cvičil jógu a tak občas nalézám určité podobnosti. Mnohé pohyby mají jakoby základ v bojových uměních, připomínají mi aikido nebo karate. Mnohé cviky jsou ale naprosto původní. Mezi účastníky semináře jsou lékaři, učitelé, inľenýři, umělci, biologové, Francouzi, ©panělé, Rusové, Němci, Američané. Se spoustou z nich jsem mluvil a mé pochyby se pomalu rozpouątěly. Muľ, který říkal, ľe ąest let cvičí karate, označil pohyby tensegrity za neobyčejně účinné. Prý jsou navíc tak sloľité, promyąlené a vzájemně se doplňující, ľe by si je nikdo nemohl jen tak vymyslet. Mario, indián kmene Tarahumara, který ľije v Los Angeles, vyprávěl o tom, ľe se s několika mexickými přáteli jiľ dlouhou dobu scházejí a diskutují nad Castanedovými knihami, a teď, kdyľ je moľnost zkusit něco v praxi, nezaváhal. Kdyľ pak vyprávěl o tom, jak pracuje se sny, ľasl jsem, jak moc se to podobalo tomu, co jsem proľíval v mládí. V průběhu týdenního semináře jsme slyąeli postupně tři ľáky dona Juana. První hovořila Florinda Donner-Grauová: "Don Juan se svým čtyřem ľákům představil ve čtyřech odliąných podobách. Pro Castanedu měl přísnou krásu čaroděje. Pro Taiąu Abelarovou byl záhadným, ale přívětivým dědečkem. Mně vtrhl do ľivota a celý mi ho převrátil. Pro Carol Tiggsovou byl něľnou otcovskou postavou schopnou hlubokého citu." Dál pak vyprávěla, ľe ve světě čarodějů mají ľeny zvláątní postavení díky schopnosti vcítit se do ľenské podstaty přírody. Pomocí své dělohy jsou schopny napojit se na vesmírnou energii a vyuľívat ji např, k přeměně. Zároveň se ale tyto ľeny musejí potýkat se zvýąeným zájmem o sociálním ľivot. Jinak řečeno, jsou od malička vychovávány, aby byly posluąné loutky, a jen díky velké snaze mohou tomuto osudu uniknout. "Don Juan se mě jednou zeptal", vyprávěla Florinda, "jestli chci zůstat celý ľivot pitomou kundou...Víte, já byla vychovaná velmi přísně a nikdy v ľivotě v mé přítomnosti nikdo, zvláątě muľ, tohle slovo nepouľil. Byla jsem ąokovaná a cítila jsem se zraněná." Na konci své řeči mluvila Florinda o smrti. "Smrt je náą nejlepąí přítel a rádce. Máte-li pochybnosti o směru svého ľivota, poraďte se se svou smrtí. Ta nikdy nelľe." Taiąa Abelarová je energická a elegantní ľena. Hovořila o teleportaci těla. Vyprávěla tak podivné příběhy, ľe jsem si říkal, ľe buď nehorázně lľe, nebo zeąílela. Jenľe vąe v jejím chování bylo normální, klidné, sebejisté. Nakonec jsem, nerad, musel uznat, ľe asi vypráví o něčem, co skutečně zaľila. Carol Tiggsová vyprávěla o snech, a o umění snít, o tom, ľe je nagualská ľena. Na otázku, jak je to s Castanedovým zdravím, odpověděla: "Náą bratr Carlos tu s námi nemůľe být, protoľe právě bojuje s infekcí. Nevíme přesně s jakou. Čaroděj se nemůľe léčit jako jiní lidé, musí spoléhat na své metody." Mé pochyby o Castanedovi zůstaly. Za nějako dobu se mi ale vyplnil novinářský sen a já měl s Castanedou udělat rozhovor. Shrňme to: vedl jsem ľivot plný zmatků, nic velkého jsem nenapsal, sotva jsem dodělal maturitu, nevěděl jsem nic z antropologie - měl bych tedy být velice nervózní. Místo toho jsem ale cítil jakýsi hlubinný pocit jistoty. Je-li Castaneda podvodník, nic neztratím. Pokud to ale je následník dlouhé řady Toltéckých ąamanů, pak budu mít moľnost opět se dotknout magie ľivota. Byl jsem plný očekávání a přesto jistý sám sebou. Vąe opsalo kruh. Není co ztratit, naopak, vzhůru do neznáma! Vzhlédl jsem od čtyř stran hustě popsaných připravenými otázkami a venku zahlédl tři osoby, jak na mě mávají. Jedna z nich byla ta, která rozhovor sjednala. Ta mne představila daląí ľeně, kterou jsem znal jiľ ze semináře, a pak malému muľi, který stál za ní. To byl Carlos Castaneda. Lehkost posledních dnů nezmizela, a tak jsem se s ním pozdravil jakoby nic, se směsí respektu, náklonnosti a profesionální skepse. Pohyboval se lehce a soustředěně. Sedli jsme si ke stolu. Listoval jsem svými poznámkami a občas ho pozoroval. Věděl jsem, ľe se snad narodil v Peru a ľe je mu něco přes sedmdesát let. Vypadal mladąí. Opálený, vlasy sůl a pepř, tvář plnou ostrých linií. Připomínal mi klasické ąpanělské rysy. Oči ostře zářící, ve tváři výraz přátelství a hravosti. Cítil jsem se jako mezi přáteli. Daląí tři hodiny jsem sem tam kladl otázky, ale větąinu času jsem jen poslouchal a zapisoval si. "Tohle je učení, které nikdy nekončí," říkal v jednom okamľiku Castaneda. "Existují techniky, ty ale musí být umocněny silným úmyslem a správnými vnitřními postoji. A k těm se kaľdý musí dostat sám. I pro mne je to otázka jejich kaľdodenního obnovování." Hovor o disciplíně mne dovedl k otázce o tom, ľe Castaneda kdysi sám prohlásil, ľe nechat kouření byl revoluční čin. "Vy nekouříte, ľe ne?" vyzvídal přátelsky, s trochou zvědavosti. "Jen velmi příleľitostně," odpověděl jsem, "teď tu s sebou nic nemám." "Já jsem začal kouřit kdyľ mi bylo osm let," začal vyprávět. "Chtěl jsem vypadat jako ti velcí argentinątí hoąi. Měl jste je vidět: byli to ti nejostřejąí hoąi na světě." A v malé pantomimické vloľce předvedl pomalý pohyb ruky s pomyslným cigárem, zamhouřené oči hledící do dálky a neviditelný obláček vyfouknutého kouře. "Jednou mi don Juan řekl, abych přestal kouřit. Odpověděl jsem mu, ľe mi kouření chutná a ľe přestanu, aľ budu cítit, ľe to dokáľu. Občas jsem to totiľ dokonce i zkusil, ale marně. A i dnes, po vąech těch letech, se občas přistihnu, jak mi ruka zajede do kapsy v touze najít balíček cigaret. Zbavit se tak hlubokých stereotypů je těľké, ale ne nemoľné," uzavřel. "Musíte do toho prostě skočit..." Konec věty se ztratil v jeho přízvuku, ale nechal jsem to být a poslouchal dál, jak popisuje svou přítelkyni, která umírala v nemocnici (já jsem do té doby neřekl o své nemoci a svých problémech nic). "Měl jsem tu ľenu moc rád," vyprávěl. "Byla to má velice dobrá kamarádka. Zeptal jsem se tedy dona Juana, co bych pro ni mohl udělat. Poradil mi něco a já jsem jí to převyprávěl. Měla vlastníma rukama tu nemoc v představě vyndat ze svého těla a odhodit, s co nejhlubąím záměrem a soustředěním, tak často, jak to jen dokáľe. Odpověděla, ľe je tak slabá, ľe nezvedne ruku. Tak to dělej nohou, křičel jsem zoufale. Pouľij srdce, mysli. Dostaň to ze sebe! Jenľe ona uľ neměla energii to udělat." A bez přeruąení začal vyprávět o své nedávné nemoci, kterou popsal jako silnou virovou infekci. Vzpomněl jsem si na svou nemoc a přestal jsem si dělat poznámky, abych ho viděl. Vyprávěl, jak se rozhodl odmítnout lékařskou pomoc. To, ľe přede mnou seděl a zářil energií, byl důkaz, ľe mu to vyąlo. "Četl jsem knihu bývalé ľeny Carla Sagana, " pokračoval. "Popsala svou teorii o virové podstatě těla. Prý jsme plni virů. Prý ľijeme ve vesmíru plném dravců a nejnebezpečnějąí jsou viry." "Jsme smrtelní a vąichni jednou zemřeme," dodal, a to uľ toho na mne bylo přílią. Přiąel jsem sem sice jako novinář, ale ve skutečnosti jsem doufal, ľe se mi s jeho pomocí podaří vyléčit si srdce, neľ umřu. Zdálo se mi, ľe uľ nemám moc času, a tak jsem ho přeruąil. "Měl bych jednu osobní otázku," začal jsem. "Prosím," odpověděl laskavým tónem a gestem. "Ptejte se na cokoliv." "No," řekl jsem, "nesnáąím melodramata. A tak řeknu jen, ľe mám zdravotní problémy. Moľná to tak nevypadá, ale jeątě pár ąlehů a..." luskl jsem prsty a naznačil sypající se prach. Bylo to ode mne velmi neprofesionální, ale naivně jsem si myslel, ľe to on začal, on to vąechno způsobil svými knihami a tvrzeními, ľe jsme schopni ľít svět plný čar a kouzel. Cítil jsem potlačený hněv a touhu a zlobu, kterou jsem v sobě celé ty roky nosil. Castaneda začal vyprávět deląí příběh o příteli alkoholikovi. Pozoroval mne zpoza přivřených víček, jakoby se díval do sluníčka. Oči mu zářily jako dva obsidiány, ale nebylo v tom nic hypnotizujícího nebo násilného. "Já bych vyskočil rovnýma nohama ..." Zase jsem dobře nerozuměl konci věty. Muselo to na mně být vidět, protoľe to zopakoval: "Vyskočil bych z dráľky," řekl. "Pohnul se jinam. Vyměnil desku." Mé pubertální deníky bývaly plné takových metafor. Vyskočit z dráľky znamenalo změnit ľivotní styl, nespadnout znovu do starých problémů. Tehdy jsem měl tři zlozvyky, které mne nejvíc trápily - ą»oural jsem se v nose, nezvládal jsem svůj temperament, a ten nejhorąí, neustále jsem se v mysli ve svých problémech vrtal, místo abych je prostě nechal být. Je mi třicet ąest let a dokázal jsem trochu zkrotit jen svůj temperament. Stále mám tendenci vrtat se v nose a stále jsem schopen donekonečna se obírat tím, co se stalo: omlouvat své činy a postoje, bránit je, rozebírat stále dokola. Navíc jsem k nim v posledních asi sedmi letech, od chvíle, kdy jsem si vyměnil jehlu s přítelem, který měl AIDS, přidal zlozvyk "umírat". Kupodivu jsem zatím jeątě neumřel. Něco tvrdohlavého uvnitř mne stále chránilo. Nějaký dobrý duch nebo co. A stejný duch se objevil, kdyľ jsem tak poslouchal Castanedu a jeho radu. Moľná umřu uľ dnes večer. Moľná ne. V kaľdém případě ale umřu. Ale v čase, který mi zbývá, bych se mohl pokusit vyměnit dráľku svého ľivota. Vyskočit z ní. To jsem věděl uľ tehdy, kdyľ jsem snil. Castaneda se jako dokonalý ąaman dotkl něčeho ve mně, co to uľ dávno vědělo, a obnovil to v mém srdci. Co z dona Juana Matuse, mytického čaroděje, to bylo? Sedí tu přede mnou i teď, plný triků a příběhů plných moudrosti, bláznovství a pravdy? Nevím a nedokáľu říct. Tři hodiny uplynuly a Castaneda dal najevo, ľe uľ chce skončit tím, ľe si shrnul rukávy své koąile. Jeątě byl čas na poslední a nejdůleľitějąí novinářskou otázku, ale něco ve mně uľ nechtělo. A pak bylo ticho opět přeruąeno jeho klidným hlasem, který zněl, jakoby je vyslovoval muľ, který zná a zvládá velká tajemství. "Kdybych já chtěl poloľit donu Juanovi poslední otázku, zeptal bych se, jak to udělal, ľe se ve mně dotkl mé duąe, a ľe mé srdce kaľdým svým úderem ví, co dělat?" "Kaľdým úderem srdce," zopakoval tiąe, a jeho slova jako cár mlhy zůstala viset ve vzduchu. A pak se té zaąeptané věty dotkl čas a ona zmizela v tajemnu, které nás obklopuje. Michael Brennan je novinář, který píąe do časopisů (Newsweek, Outside, Boston Globe). ®ije v Portlandu, ve státě Oregon. Z časopisu Sun (září 1997)