Setkání s Lamou Yešem

Potkal jsem ho poprvé v roce 1972. Bylo příjemné říjnové ráno a já jsem už několik měsíců studoval meditaci v Tibetské knihovně v DharamsaleSetkání s Lamou Yešem Glenn Mullin V buddhismu se používá k vyjádření výjimečné krásy, zázraku a kouzel symbolu modrého lotosu. Modrý lotos se v přírodě i ve své symbolické podobě vyskytuje velmi zřídka, a vždy je znamením osvícené činnosti, důležitého mezníku v lidské historii, kdy se objeví výjimečná duchovní osobnost a co dokáže lidstvo inspirovat k vysvobození z opakujících se stereotypů existence směrem k novým horizontům lidské zkušenosti. Když po Zemi kráčel lama Yeše, na mnoha místech rozkvetly modré lotosy. Potkal jsem ho poprvé v roce 1972. Bylo příjemné říjnové ráno a já jsem už několik měsíců studoval meditaci v Tibetské knihovně v Dharamsale. Povídalo se, že ve městě je nějaký velký lama z Nepálu, a že Kyabdžej Tridžang Rinpoče, Dalajlamův mladší učitel, ho pozval, aby promluvil ke studentům ze Západu. Asi padesát se nás shromáždilo v učebně a čekali jsme lamův příchod. Dveře se otevřely a my spatřili malého, elfu podobného človíčka se širokým, trochu šibalským úsměvem a očima zářícíma jako hvězdy. Napsal jsem, že byl malý, ale trvalo mi léta, než jsem se, pokud šlo o jeho fyzickou výšku, rozhodl. Jednu chvíli se zdál neuvěřitelně křehký a jemný, a jindy vyplnil celé dveře. Měl jsem pocit, že se upřeně dívá jen na mne, ale později jsem zjistil, že podobný dojem měl každý z účastníků přednášky. Po chvíli se lama pohnul. Zdálo se ale, že vůbec nehýbe nohama, jak plynulá byla jeho chůze. Jakoby klouzal po podlaze a přemístil se od dveří ke stupínku. Sedl si, podíval se na nás, a začal zpívat Minu mantru. Zvuk, který z něho vycházel, slovy popsat nedokážu. Jako by každé jednotlivé slovo byla exploze, mořská vlna, která mi explodovala v uších. Tělo se mi začalo třást tak, že mě napadlo, jestli nezačalo právě zemětřesení. Nemyslím to metaforicky, Dharamsala leží v pásmu, kde jsou zemětřesení dost častá a už jsem to několikrát zažil. Bylo to teď tak silné, že jsem se musel rukama opřít o zem, abych se zklidnil. Klid, říkal jsem si, tady trvá zemětřesení jen několik vteřin. Jenže v tomto případě to pokračovalo. Lama seděl a zpíval mantru, jakoby se nechumelilo. Chtělo se mi vyskočit a křičet o pomoc, nebo vyzvat všechny, aby opustili místnost. V tom můj pohled padl na vodu v umyvadle, která by se měla chvět, ale hladina se ani nepohnula. Podíval jsem se zpátky na lamu Yešeho. Díval se na mne a oči mu zářily jak slunce ze vzdálenosti tisíce vesmírů. Aha, došlo mi, tak tohle je to, o čem mluvil Tsongkapa, když říkal, že pro některé lidi může být setkání s guruem otřesné. Později jsme se dověděli, že lama Yeše přišel do města, aby dostal posvěcení Šesti jóg Naropy od Kjabdžeje Tridžanga Rinpočeho, mladšího učitele Dalajlamy a také nejvyššího představitele této Naropovy duchovní linie. Lama Yeše ale se svým mladým tulku lamou Zopou Rinpočem vedli měsíční meditační kurz v Kopanu v Nepálu pro několik set zápaďanů. Proto původně do Dharmasaly nepřijel, jakmile to ale Kyabdžej Rinpoče zjistil, okamžitě poslal lamovi Yešemu telegram, že toto posvěcení (transmission) bude poslední, které bude uděleno. Lama Yeše se po obdržení telegramu všem účastníkům (šestý den kur zu) omluvil a spěchal do Dharamsaly. O dva a půl měsíce později jsem opustil Dharamsalu, abych navštívil některá buddhistická posvátná místa. Chtěl jsem se nejdříve zastavit na místě Buddhova osvícení (Budha Gaya). Než jsem vyrazil, požádal jsem svého učitele filosofie Geše Ngawanga Dargeyho o radu, co bych měl na takovém místě vykonat. Dostal jsem radu, abych navštívil kázání Dalajlamova staršího učitele, Kjabdžey Ling Rinpočeho, a požádal o radu jeho. A tak jsem krátce poté, co jsem dorazil do Budha Gaye, navštívil hlavní chrám a požádal o slyšení u Kjabdžey Rinpočeho. Druhý den jsem vstoupil do místnosti, tradičně se třikrát poklonil a zopakoval svou otázku. Kyabdžey Rinpoče zatřepal svou krabicí, hodil několikrát věštecké kostky a pak mi řekl: “Za několik dnů budu dávat iniciaci mandaly Yamantaka. Pokud si myslíš, že dokážeš denně zazpívat pár manter, přijď.” Tehdy jsem o tantře moc nevěděl, ale možnost dostat iniciaci od učitele Dalajlamy byla výjimečnou příležitostí. Obřad samozřejmě nikdo nepřekládal, a tak nás pět zápaďanů vypadalo mezi ostatními účastníky iniciace spíše jak pět ospalých psů. Večer prvního dne nás instruovali, že si máme zapamatovat své sny, že to je pro další průběh obřadu velmi důležité. Do té doby jsem o mandale Yamantaka nevěděl prakticky nic, a nikdy jsem ani neviděl její obrázek, ale od okamžiku, kdy jsem usnul, až do ranního probuzení jsem měl řadu nejživějších duchovních snových lekcí, jaké jsem prožil, a v řadě z nich se vyskytoval lama Yeše. V prvním snu jsem v místnosti četl knihu. Z počátku byla má mysl velmi zamlžená, ale už když jsem dočítal první kapitolu, mé vědomí prodělalo neobyčejnou proměnu. Byl jsem si svého vědomí stále víc vědom, a v jednom okamžiku se celý vesmír jakoby scvrknul do světelné koule. Najednou jsem byl sám v místnosti plné světla a s úžasem hleděl na slova v knize. Každá další věta mne naplnila vlnou extáze, jakoby každá buňka mého těla byla peříčkem světla a škádlivě mne hladila nahoru dolů. Radost byla tak silná, že jsem to nevydržel a začal jsem se válet po podlaze, sem tam, s knihou pevně v rukou na prsou. Noc se zdála být staletí dlouhá a já jsem se pročítal stále hlouběji do textu knihy. Znovu a znovu miliardy Yamantaků, jako vločky sněhu vrhané větrem, proudily do mého těla a naplňovaly mne rozkoší. Někdy k ránu jsem měl knihu téměř přečtenou. Radost a prožívaná rozkoš byla tak intenzívní, že se zdálo, že existuji jen jako malinká částečka, jediný impuls, a pak do mne vlétly další miliardy vloček světla. Jediná možnost srovnání by asi byla popsat to jako kdyby mi uvnitř těla vybuchla atomová bomba rozkoše a požehnání. Mé tělo se roztáhlo do celého vesmíru. Bylo to, jako bych ve snu dosáhl osvícení. Napadlo mne, že ještě neznám autora té knížky. Přestože mi ještě několik stránek zbývalo dočíst, vrátil jsem se k titulní straně a tam stálo: “Napsal lama Tubten Yeše.” Ráno jsem se probudil a sen se postupně vypařil. Přesto jsem měl ale živý pocit, jako by se něco hluboce uvnitř mé duše změnilo. V průběhu dvanácti let, které jsem strávil v Dharamsale, jsem potkal lamu mnohokrát. Obvykle přicházel do města dvakrát do roka: jednou na jaře, aby se zúčastnil obvyklého Dalajlamova Losar učení a iniciací, a podruhé na podzim, aby se účastnil období meditací. Vždy se setkal s Dalajlamou a jeho dvěma učiteli. Od roku 1970 pořádá Dalajlama jednou ročně v Dharamsale veřejnou přednášku a jednu menší, exkluzívnější, pro starší mnichy, tulku a gešhe, aby pak s nimi mohl o některých delikátnostech nauky diskutovat. Jednou přednášel o komentáři Tsongkapy k Herukově Čakrasamvara tantře. Při výkladu jedné pasáže se dokonce docela zastavil a požádal mnichy o jejich komentář. Ale žádný z asi dvanácti komentářů ho nezaujal. Po půlhodině Dalajlama luskl prsty a řekl, “No, máme zde představené obou tantrických škol, ale zdá se, že nikdo není schopen tuto pasáž objasnit.” Nabídl zúčastněným jako řešení vysvětlení Bakula Rinpočeho, ale všichni cítili, že to není ono. A tak se pokračovalo v čtení. Lama Yeše nebyl představeným a proto neseděl v předních řadách. Nicméně mávl na Dalajlamu, a když dostal slovo, řekl: “Myslím, že to je jen gramatická chyba.” “Kde ta chyba je?” zeptal se Dalajlama, a když se mu nedostalo odpovědi, řekl: “Když nevíte, kde ta chyba je, neříkejte, že to je chyba.” A vrátil se ke čtení. Tara Tulku ale o pár chvil později zamával a řekl, že souhlasí s lamou Yešem. A začal vysvětlovat, že v jedné větě místo částice ni, umístěné mezi hlavní a vedlejší sloveso, patří mi. Mi znamená zápor, a tak by smysl věty byl úplně opačný. Dalajlama vybuchl ve smích a pak řekl: “Dnes tento jógín z Nepálu zahanbil naše největší učence.” Uvádím tuto příhodu proto, abych naznačil, že ač byl lama Yeše uznávaný jako meditátor a mystik, i ve znalosti spisů patřil k těm nejlepším. Každé mé osobní setkání s lamou Yešem bylo magické a inspirující. Vzpomínám na ně dodnes na každé, jakoby se odehrálo před chvílí. Každé pro mne bylo duchovní lekcí. Nejvýrazněji se ale projevoval v mých snech. Jeden z nejživějších snů se mi zdál na počátku studia Yamantaky. Ve snu jsem seděl na meditačním polštáři a náhle jsem uslyšel podivný zvuk. Ohlédl jsem se a v rohu seděl lama. Měl na sobě svou žlutou róbu a soustředěně na mne hleděl. Vešla tmavě oděná mniška a oba se začali hladit. Byl jsem šokován, protože oba byli vysvěcenými mnichy a tedy přísahali celibát. Lama se na mne znovu ostře podíval, jeho oči zářily jako zvětšovací sklíčka. Pak, aniž by se ohlédl, posadil si mnišku do velmi sexuální pozice. Nespustil ze mne svůj pohled, ale jeho tvář se začala proměňovat. Byla stále víc a víc podobná soucitné a hrůzné tváři Yamantaky. Mniška se proměnila podobným způsobem. Oba dva hlasitě vzdychali a smáli se. Pak lama pomalu a vědomě zakryl svou tvář rukama, přičemž si dvěma prsty vyňal jednu oční bulvu. Prázdný oční důlek jiskřil světlem a na zem dopadlo pár kapek krve. Druhé oko na mne stále upřeně hledělo. Pak lama natáhl ruku a podal mi své oko. Bylo horké a rozpustilo se mi do dlaně. Vzbudil jsem se zalit potem. Ve dlani jsem měl velký puchýř. Velké bytosti, říká se, žijí tak dlouho, dokud je dychtivost a energie jejich studentů dostatečně silná. Když opadne, takoví učitelé opustí své hmotné tělo, aby svým žákům ukázali, jak pomíjivé jsou všechny věci, a aby je inspirovali k dalším předáním učení z generace na generaci. Když lama Yeše opouštěl své tělo, byla to zcela jistě kombinace obou případů. Evropská tantrická centra se mezi sebou začala přít a některá se dokonce začala mezi sebou soudit o majetek. Bylo to zlé znamení, a ve spiscích se o podobných věcem píše jako o “supovi ve voliéře pávů”. Právě v té době jsem se vyskytoval v Londýně. Lidé blízcí lamovi se zdáli být velmi nešťastní, neexistoval ale způsob, jak věci zastavit. Gešey Rabten, lamův guru od dětství, byl jedním australským mnichem požádán, aby ve věci Yešeovy nemoci zkusil věštit. Gešey odpověděl: “Jestliže přežije Nový rok, bude žít dalších dvanáct let.” A doporučil praktikovat některé rituály a modlitby, aby se umenšily problémy a rozhojnily zásluhy a dobré skutky. Australan se o tom ale bohužel zmínil samotnému lamovi Yešemu, a ten mu zakázal rituály provozovat. Krátce před Novým rokem pak zemřel. Později o tom Australan vyprávěl lamovi Zopovi a ten se slzami v očích řekl: “Měls o tom říct mně, a ne lamovi.” I ty nejčernější mraky ale přinášejí naději: stíní slunce a nesou déšť. Byl jsem v Dharamsale o dva a půl roku později, když byl přiveden malý španělský chlapec, který byl potvrzen jako reinkarnace lamy Yešeho. Bylo mu asi tak čtrnáct měsíců a právě se učil chodit. Když ho přivedli do domu, kde jsem před deseti lety zažil Kjabdžeje Rinpočeho a lamu Yešeho diskutovat nad spisky, chlapec se najednou spontánně rozběhl a poklonil se místu, kde obvykle Kjabždey Rinpoče sedával. Podobně když vcházeli do chrámové místnosti v Tušitě, kde lama Yeše mnohokrát poskytoval audienci, chlapec bez váhání šel k oltáři a vzal si sošku, která byla oblíbenou soškou lamy Yešeho. Pokračoval pak v procesí a dotýkal se hlav všech, kteří přišli, jakoby jim uděloval požehnání, stejně jako uděloval požehnání lama Yeše. Tibeťané tradičně ukončují vyprávění o velkých mistrech rčením, že následky a zásluhy velkých bodhisattvů jsou nezměřitelné a že pokusit se o jejich vyjmenování slovy by bylo jako srovnávat kapku rosy na stéblu trávy s oceánem. Tak by to zcela jistě bylo i v případě života lamy Yešeho. Klidně bych o něm mohl napsat knihu o tisíci stranách. Pocházel z chudých vrstev, nikdy nebyl prohlášen za tulku, převtělence, stal se ale učitelem tulků. Dokončil svá studia, ale dal přednost tichému životu a meditaci v horách před prestižní funkcí. Nezaujímal žádné vyšší místo v tibetské hierarchii, stal se ale mahasiddhou v zahradě siddhů. Jeho život byl příkladem čistoty, svobody, schopností a vznešenosti, vyplývajících z učení Buddhy, a také velkou inspirací nám všem ostatním.