Přímo do srdce zenu
Ve své praxi se musíme naučit neuvíznout v žádné pozici. Jakmile se to stane, ztrácíme objektivitu a akceschopnost. Začneme být bezmocní a nepoužitelní. Podívejte se, v jakém zmatku tone svět, a to vše právě kvůli této nepružnosti. Kdyby se každý na naší planetě dokázal dívat na věci objektivně a ze všech stran, nebylo by žádného důvodu k válkám. Neměli bychom proč být pro nebo proti nějaké skupině lidí. Mohli bychom žít v harmonii a míru. Někdy se může navenek zdát, že se celková situace lepší, jenomže ani pak nemáme mír a nejsme v harmonii, protože vedeme války sami v sobě. Například bychom si rádi dali s chutí spoustu jídla a pořádně se nacpali, ale sami se bráníme: "To bych neměl," a tak vzniká rozpor. Nebo bychom rádi něco nebo někoho vlastnili a hned nato si říkáme: "Takhle bych se k tomu neměl stavět," a už je tu konflikt. Jak můžeme přinést světu mír, když v naší vlastní mysli neustále zuří boj?
Praxe nás učí překročit postoj pro nebo proti, dostat se za hranice libosti a nelibosti. Ale jak opravdu překročit podvojnosti, které naše mysl neustále vytváří? Odpověď přirozeně zní - sezením v zazenu. Co je opravdový zazen? Vzdát se připoutanosti k tělu a mysli. Jaké mysli? Rozlišující, dualistické mysli. Pusť ji! Proč na ní tolik lpíme? Protože nám poskytuje zdání identity. "Tohle se mi líbí, a tohle ne. Jsem pro toto, a proti tomuto." Díky svým postojům víme, kdo jsme.
"Já jsem demokrat." "Já zase socialista." "Já jsem umělkyně." "A já myslitel." "Já jsem sportovec." "Jsem citlivý a drsný, opravdový chlap, i když zranitelný - jsem dobrý, jasný, čistý." Kým jsme bez těchto škatulek? Když se skutečně odpoutáme od všech pro a proti, kým jsme? Zahoď všechny záliby a odpor, myšlenky na kariéru a pozici. Kdo zůstane? "Bože, já nevím... nejsem nikým a ničím."
Takto to pociťujeme, ale není to tak. Když to vše skutečně odložíme, staneme se vším. V tu chvíli jsme totožni se všemi věcmi, s květinou, stromem i hvězdou na obloze.
Žádné komentáře:
Okomentovat