Šamanské léčení (2)
NETRADIČNÍ TERAPIE
Zveřejnili první část povídání o šamanském léčení. Představili jsme šamanský strom života a vysvětlili si, jak je možné, že šamani dokáží ovlivnit z odpovídající sféry vývoj čehokoli… Pak jsme zamířili do KRAJINY NAŠEHO NITRA.
KDO HLÍDÁ BRÁNU NAŠEHO NITRA?
Slíbili jsme si, že si dnes řekneme, co se odehrává od okamžiku, kdy spatříme bránu svého nitra.
Hned od začátku našeho putování je třeba hlídat rozum. Ten činí vše pro to, abychom vše vzdali a poslouchali pouze jeho skeptickému hlasu. Brána do našeho nitra může být opravdu čímkoliv, od skutečné brány po myší díru nebo oheň, do něhož později vstoupíme.
Závěr rozumu je vždy -jasný-: je to nesmysl! Odvede nás od brány a hledáme znovu. Jestliže šlo o naši skutečnou bránu, po určité chvíli ji vnitřním zrakem uvidíme znovu. Nedokážeme-li rozum plně potlačit, je druhé setkání důkazem, že jde o bránu skutečnou.
Tak, jako při každém dalším setkáním s čímkoliv pro nás důležitým, jedinou skutečnou informací je pro nás cit. Jestliže staneme před bránou, potkáme zvíře či jinou bytost. O tom, že jsou naší součástí, nás informuje pocit lásky v srdci. Lásky, která má zcela jinou barvu, než láska nám známá. Je to hluboký pocit sounáležitosti. Jestliže ho zaznamenáme, potkali jsme -to pravé-.
Teď tedy stojíme před bránou do svého nitra. Stejně jako krajina našeho nitra, kterou poznáme později, v reálném světě skutečně existuje. Není však pravidlem, že je součástí krajiny. Může být kdekoli jinde na zeměkouli, přesto vytváří celek. Představa pro náš rozum nepochopitelná, v celku intuice-rozum platná.
Před bránou se na okamžik soustředíme a pak se rozhlédneme. Po levé straně stojí strážce našeho nitra, který tam nepustí nikoho, koho nechceme – za určitých okolností ani nás. To tehdy, máme-li přílišný strach z toho, co ve svém nitru najdeme, nebo nejsme-li ochotni přijmout jeho zprávu.
V prvém případě se nám jen ukáže, případně se dozvíme, jak se v tomto světě jmenuje. Víc nám nesdělí. Chceme-li pokračovat, nezbývá nám, než navštívit jeskyni strachu a pobývat tam tak dlouho, dokud svůj strach nepochopíme. O jeskyni strachu si více řekneme někdy příště. Teď se vrátíme před bránu a řekneme si, že strážce brány do svého nitra musíte vždy nejdříve pozdravit. V této oblasti je třeba dodržovat pravidla -slušného chování-, úcty k sobě i k ostatním. Představovat se nemusíme, protože on nás zná miliony let. My se ale na jeho jméno zeptat musíme. Strážce má dvě jména, první je z toho světa. České, německé, francouzské, ruské či jiné. Občas ale jeho jméno nemůžeme zařadit do žádné nám známé škatulky, kupříkladu jméno Šulitka.
Jak jeho odpověď -uslyšíme-? Stejně, jako každou informaci naší intuice. Odpovědí je první myšlenka, která nám prolétne hlavou. Je zpočátku velmi těžké ji zachytit, protože rozum číhá u jejího vchodu. A přímo u vchodu ji označí za nesmysl. Pro mnoho z nás je opět velmi těžké jej neuposlechnout, vrátit se k ní a setrvat.
Když správné jméno zaznamenáme, poděkujeme a požádáme o jeho pravé jméno. Pravým jménem našeho strážce nitra je nejdůležitější vlastnost či emoce, kterou si v tomto životě máme zpracovat. A to je druhé, nejzávažnější úskalí. V rámci zákonitostí vývoje vše, co si do života přinášíme ke zpracování, respektive přijetí, si stavíme na stranu negace. Ještě to neznáme, je to špatné. Nejsem schopni si to připustit, protože my přece nejsme špatní. Abychom zakryli tuto vlastnost, poukazujeme na druhé a říkáme, že člověka, který tuto vlastnost má, nesnášíme. A najednou bychom s touto vlastností měli přijmout sebe? Velmi těžko.
Celé naše okolí například od nás ví, že nesnášíme člověka závistivého. A náhle stojíme před skutečností, že naší skrytou vlastností je právě závist. Úskalí, které mnozí z nás nepřekonají. Ale pokud to nepřijmeme, nebude nám brána otevřena. Můžeme se o to pokoušet znovu a znovu, nalézat tu skrytou vlastnost ve svém životě a jednoho dne budeme vpuštěni.
Jindy sice s počátečním odporem, ale přece jenom připustíme, že sdělená vlastnost je naší součástí, právě určenou k pochopení.
Poděkujeme s větší či menší dávkou pokory a požádáme o vstup do našeho nitra. Strážce se usměje, pokyne, nechá rozestoupit skálu, otevře nám bránu. Projdeme skálou, vstoupíme do ohně, protáhneme se myší dírou a před námi se rozprostře krajina našeho nitra.
STRÁŽNÉ ZVÍŘE STŘEŽÍ NAŠI AURU
Ta krajina někde existuje. Může to být místo, kde přebýváme, poušť, moře, mořské pobřeží, hory, velehory s věčným sněhem, tropické pásmo…
Nejprve se ve své krajině dobře rozhlédneme a zorientujeme. Vnímáme roční období, momentální počasí i celkový ráz krajiny. Když trošku zdomácníme, usedneme tam, kde se nám zachce. Po chvíli soustředění začneme volat své strážné zvíře, které zde od naší nepaměti žije.
Našim strážným zvířetem může být jakékoli zvíře, které na zemi existuje či existovalo. Od mravence k mamutovi.
Voláme: „Moje strážné zvíře, pojď ke mně, čekám zde na tebe!“ Volání opakujeme a čekáme, které se objeví. Může se stát, že se objeví stádo zvířat a přeběhne kolem nás. Je-li mezi nimi to naše, po chvíli se oddělí a přijde. Jinak stádo necháme přeběhnout. Nebo opodál zaznamenáme jiné zvíře, které nás jenom pozoruje.
Trpělivě voláme, dokud některé zvíře nepřijde přímo k nám a nezačne se s námi mazlit. Poznáme ho podle toho, že se v našem srdci opět objeví ona zvláštní láska a jistota. Mazlíme se s ním tak dlouho, dokud cítíme, že je potřeba. Pak se i jeho zeptáme na jméno. To má naše zvíře jen jedno. Poděkujeme a nadále ho takto oslovujeme.
Pro dnešek stačí, že jsme se potkali. Nezadáváme svému zvířeti žádné úkoly, pouze je požádáme, zdali by s námi šlo do reálu – a ono půjde, protože prozatím žádnou jinou povinnosti nemá. Projdeme s ním bránou nazpět, zamáváme strážci a své první strážné zvíře máme (mentálně) stále ve své blízkosti. Proč je to důležité?
Naše první strážné zvíře je strážcem naší fyzické aury. Dokumentuje vlastnosti, které máme v tomto životě posílit, abychom v něm obstáli. To v praxi znamená, že zachováme-li se v jakékoli situaci tak, jako ono, bude to vždy správné řešení, i když se nám bude zdát sebenesmyslnější. Důležitější je uvědomit si jeho skutečné vlastnosti, nikoli ty, které zvířatům vymysleli lidé. Když třeba potkáme tygra, neznamená to, že budeme nadále světu na odiv předvádět svoji moc, ale sílu, trpělivost a shovívavost. Zařveme jenom tehdy, je-li to nezbytně nutné v případě vážného ohrožení.
Nastudujeme vlastnosti našeho zvířete, představíme si, že jsme jím, požádáme ho o pomoc. Velmi rádo pomůže, čekalo na tuto příležitost celá léta. Pořídíme si jeho obrázek či sošku, případně, je-li je to možné, stejné zvířátko živé, aby nám mohlo neustále připomínat, že je základní součástí našeho nitra.
Mája ČERNICKÁ
Žádné komentáře:
Okomentovat