Energie Země Vlastimil Marek

Ve shonu všednodenních starostí zapomínáme, jaký je ta naše planeta zázrak. Možná si tak ještě vzpomeneme, jak je velká, jak rotuje kolem své šikmé osy a jak obíhá kolem Slunce, ale jen málokdo ví, přestože se o tom dočteme v každé dětské encyklopedii, že kromě vlivu Měsíce na zemské oceány je zde vliv slunečního víru ionizovaného plynu, že naši magnetosféru ovlivňují i vzdálené hvězdy a kosmické záření. $$OBR84908$$

 

Energie Země

Existují mnohá tajemství Země, která současná věda ještě neodhalila. Neexistuje například teorie, která by vysvětlila gravitaci nebo magnetické pole Země. Je-li naše planeta gigantickým magnetem, jaký je zdroj onoho magnetismu?

Ve shonu všednodenních starostí zapomínáme, jaký je ta naše planeta zázrak. Možná si tak ještě vzpomeneme, jak je velká, jak rotuje kolem své šikmé osy a jak obíhá kolem Slunce, ale jen málokdo ví, přestože se o tom dočteme v každé dětské encyklopedii, že kromě vlivu Měsíce na zemské oceány je zde vliv slunečního víru ionizovaného plynu, že naši magnetosféru ovlivňují i vzdálené hvězdy a kosmické záření.

Čím více věda odhalila, tím více tajemství zároveň objevuje. Možná je čas začít chápat neustálé vědecké odhalování dalších a dalších zjištění o zázracích života a vesmíru, ať už jde o dokonalou harmonii newtonovské fyziky, mystické kvality světa částic nebo nepředstavitelné prostorové a časové galaktické vzdálenosti, jako odvíjení zjevení Ducha. Jakkoli se můžeme přít o význam tohoto slova, máme na mysli to, že vše, co vnímáme a zažíváme na fyzické úrovni, je manifestací jemnější a neviditelné energetické úrovně. Někdy tuto dynamickou, smysly nepostižitelnou existenci přece jen dokážeme pomocí přístrojů registrovat, např. jako roentgenovy paprsky, gama záření nebo kosmické záření. Dá se uvažovat o tom, že právě tyto vyšší frekvence jsou životadárným principem. Jinak řečeno, Duch se manifestuje jako Život různými Formami.

Studium elektromagnetismu a vlnové podstaty (např. světla) nám poskytlo novou terminologii, takže rozeznáváme např. vysoké a nízké frekvence. Mohli bychom tedy říci, že veškerý Život je manifestací vysokých frekvencí, které se vyjadřují svými nízkofrekvenčními stavy. Tak se na Zemi objevil, jako důsledek působení slunečního záření, organický život.

Energie, které se vyskytují nad a pod povrchem Země, tak můžeme chápat v podobných souvislostech: hmota země je jen forma (nízkofrekvenční stav) jemnějších a vyšších frekvencí elektromagnetické podstaty. Co když tak, jako je lidské tělo manifestací vnitřní dynamické a multidimenziální duše, tedy jakési tendence k harmonii, tak i geologická podstata Země je také jen prostředkem manifestace jemnějšího, dynamičtějšího a električtějšího vnitřního puzení k harmonii a vybalancování všech vnějších i vnitřních vlivů?

Leylines

Proudy energií, které křižují pod povrchem Země, se dají přirovnat k akupunkturní síti meridiánů a bodů na těle člověka. Jsou základní strukturou energetického těla planety. Některé jsou dlouhé jen několik kilometrů, jiné jsou dlouhé tisíce kilometrů. Některé jsou neuvěřitelně, ale ne nepřirozeně rovné. Liší se svou šířkou i intenzitou. Snad pomůže představa tvaru přesýpacích hodin, kdy se nejužší část kryje s povrchem Země, a jakéhosi dvojitého víru, který dodává a předává energii dovnitř i ven z povrchu Země.

Energie, které jsou takto předávány, jsou nejrůznější kvality. Některé korespondují s lidskou zkušeností pocitů, emocí, mentality, ducha. Naši předkové (proutkaři, mistři feng šui, ale i šamané a středověcí stavitelé) dokázali tyto energie a jejich proudy registrovat. Číňané již 4000 let hovoří o “dračích žilách” a nikdy v takových místech nestavěli domy. Staří Římané a gotičtí stavitelé své znalosti těchto anomálií aplikovali na své stavby. Značná část pohádek a mýtů obsahuje zprávy o kamenech, jejich síle a moci, a energii určitých míst atd. Původní středověké názvosloví bylo ovlivněno terminologií různých kultur, takže se zónám říkalo “dráždivé pruhy, iritační pruhy, zářivé pruhy, zemní záření, geopatické dráždění” aj. Od minulého století se provádí výzkum v Anglii, kde se jim říká “leylines” a kde má dlouhou nepřerušenou tradici také proutkařství (dowsing). Od roku 1927 “pátrači po zónách” dokonce vydávají svůj časopis (Ley Hunter´s Manual). Od 30. let 20. století se zkoumají sídelní místa v Německu, Francii, po 2. světové válce začaly výzkumy v Polsku a SSSR. Dnes věda hovoří o “tektonických poruchách nebo jiných geologických nehomogenitách” a postupně začíná různé anomálie měřit. Geopatogenní zóny i geomagnetická situace jsou módou a jejich vliv např. na výskyt zhoubného bujení a jiných alergií a patologických potíží u lidí i zvířat, na výrobní procesy i chátrání stavebních konstrukcí či dopravní nehodovost je již prokázáno.

Je známo, že např. včely, jejichž úl je nad geopatogenní zónou, vynášejí daleko více, a mravenci si v lese svá kopcovitá obydlí staví s oblibou přímo nad křížením zón. Zatímco kočky negativní zóny, jak se označují zóny člověku dlouhodobě nepříznivé, vyhledávají, psi se jim vyhýbají. Kdysi si podle toho, kde si pes v domě “ustlal”, hospodáři umísťovali svou postel. Negativní zóny vyhovují také dubu, bříze, olši a lípě, pozitivní spíše smrku, meruňce. Senzibilové zjistili, že pozitivně “vyzařují” například i kojenci a děti tak do deseti let, ale i psi a “dobré” obrazy. Dokáží detekovat jak vodu, tak zóny na dálku (stačí jim jen nákres bytu či místa).

Proutkaři

Objektivní, tedy vědou uznávaný přístroj, kterým bychom tyto zóny a energetické proudy mohli měřit, zatím neexistuje. Veškeré naše znalosti jsou založeny na biologických reakcích člověka, proutkaře.

Proutkař dokáže detekovat nejen vodu, zóny negativní i pozitivní (tedy lidskému organismu nepříznivé nebo naopak příznivé), podzemní prostory, elektrické kabely, ale také “nehomogenity” na lidském těle, záření stromů, kamenů, skal – svědčí to o tom, že nám schopnost cítit prostor a reagovat i na smysly nepostižitelné energie byla vrozena (jako některým zvířatům).

Proutkaři a senzibilové rozeznávají geopatogenní a pozitivní zóny (geozóny), jejich křížení a tzv. gejzíry. Dále uvádějí, že samotné proudy energií mohou vířivě a spirálovitě rotovat. Intenzita vyzařování zón se mění v průběhu času, nejvyšších hodnot dosahuje mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ráno, nejnižších hodnot mezi devátou a jedenáctou dopoledne, a mění se i v průběhu měsíce (souvisí zřejmě s fázemi Měsíce). Z některých statistických šetření vyplývá, že “negativní” (rozuměj člověku nepříznivé) zóny pokrývají asi 38% a pozitivní zóny 32% zemského povrchu. Nejčastějším modelátorem negativních zón je podzemní podpovrchová proudící voda (asi 70% podílu).

Angličtí “lovci energetických linií” se již od roku 1977 v rámci dlouhodobého projektu Dragon systematicky pokouší měřit různá posvátná místa a zvláště megalitické kameny, okolo nich jsou zjištěny vždy zvýšené hodnoty magnetického pole. Při měření tzv. Královského kamene (ve Warwickshire) zjistili nejen významné změny geomagnetického pole, včetně několikrát větších hodnot v proutkařem označených spirálách a prudkých změn hodnot několikrát do roka, ale při měření ultrazvukem se zjistilo, že kámen občas při úsvitu “pulzuje” ve dvouvteřinových intervalech a několikrát do roka (při úplňku a jednou při novoluní) dokonce pulzoval až 3 hodiny. V lednu 1987 kámen najednou z pásu asi uprostřed vydal hodinu a půl po východu slunce signál 37 Hz a o půlnoci ho zopakoval. Této skupině tří kamenů se odedávna říkalo “šeptající rytíři”.

Členové české Nadace pro studium a výzkum hraničních jevů podobně v době slunovratu v červnu 1994 měřili menhir u Klobouk poblíž Slaného. Tento 3,5 metrů vysoký kámen, “kamenný pastýř”, stojící na původním místě, prý měl kdysi kolem sebe stádo menších kamenných “oveček”. Pomocí přesných cesiových magnetometrů bylo zjištěno, že kámen nejen že vytváří zápornou magnetickou anomálii (je svým magnetickým polem otočen proti poli zemskému), ale při východu slunce se tato anomálie nevysvětlitelně posunula o jeden metr na východ. Všem účastníkům měření se zdálo, jakoby kámen tepal. Nezávisle na sobě všichni určili stejný rytmus – 56 tepů za minutu. Negativní pocity některých byly vysvětleny nepravidelným srdečním tepem. Že by se jejich srdce snažila napodobit pomalejší tep kamene?

Zóny, pruhy, dračí žíly nejsou jediné energetické linie detekovatelné na povrchu země. Němec dr. E. Hartman a Švýcar dr. Manfred Curry objevili dva druhy mřížových sítí pásmových zón, které jsou dnes podle nich pojmenovány (HA a CU zóny).

Ing. Rumler se zónami a tzv. biopolem zabývá dlouhá léta a tvrdí, že toto záření není totožné s elektromagnetickým polem, má výrazné optické vlastnosti (lze ho lomit ve štěrbině, odrážet zrcadlem) a velmi dobře ho charakterizuje taoistická teorie jinu a jangu. Zjistil také, že “září” převážně tvary, nikoliv materiál – proto zdrojem záření je i dutina v zemské kůře, která na základě své geometrie má svůj rezonanční kmitočet. Voda toto záření výrazně pohlcuje – např. námraza na listech stromů se velmi podobá Kirlianově fotografii listů.

Pozitivní zóny

Lidé jsou velmi dynamická a energetická stvoření. Naše pocity, emoce, nálady i myšlenky obsahují jistý energetický náboj a ovlivňujeme jimi jak sebe a své blízké, tak své prostředí a okolí. V jistém smyslu se dnes v přirozeném prostředí země chováme jako sloni v porcelánu. Naše ignorance, strach, pýcha a lakota způsobily, že jsme čím dál víc slepí a hluší, necitliví nejen sami k sobě, ale i k signálům prostředí. Přesto ale ona základní schopnost naší mysli vnímat i jinak, než pomocí omezených smyslů, přetrvává. Jsme, ať už vědomě či nevědomě, schopni registrovat a posléze reagovat na signály země. Instinktivně nebo vědomě spolupracujeme se sítí energetických proudů a záření.

Příklad negativní: vždy, když někde v místě konání semináře vkročí do místnosti první lidé, neomylně zamíří a usadí se právě na negativní zóně. Proč? Neklidní a uspěchaní, bažící po neustálem vzrušení, vychováni negativistickou společností nám rušivá negativní zóna chybí, jako droga. Pozitivní řešení? Klidně jděte, intuitivně si sedněte, ale pak se zvedněte a sedněte si o dva metry jinam.

Pozitivní zóny lidé vyhledávali od nepaměti. Na takovýchto místech docházelo k mystickým zážitkům. Od pohanských dob (kněžiště chrámu sv. Víta je přesně tam, kde bývalo praslovanské obětiště) lidé využívali vlastností takovýchto míst pro své rituály, slavnosti, modlitby. Lidé na takovýchto místech pořádali své rituály, anebo účinky vyzařování zemských energií zesilovali stavěním kamenů (a později meditačních míst, kapliček a posléze i kostelů). Můžete si vyzkoušet, že prakticky každý významější kostel byl postaven na místě původně pohanských obětišť a v místě kněžiště se nalézá silná pozitivní zóna. (A kostel, který nestojí na zóně, chátrá a nikdy nedosáhl zamýšleného významu. Např. v souvislosti s kostelem Panny vítězné Marie v Klimentské ul. v Praze, který je stranově “špatně” nasměrován a nestojí na pozitivní zóně, lze spekulovat, že jeho “přežití” umožnila přítomnost tzv. Pražského Jezulátka).

Oblast anglického Glastonbury, s památným vrcholkem Tor (a slunovratově orientovanou věží), pramenem posvátné vody (Chalice) a především ruinami opatství je místem asi nejsilnější pozitivní zóny, kterou jsem kdy zažil. Na některých místech bylo vyzařování přímo fyzicky cítit – to se jim to modlilo a kontemplovalo, říkal jsem si. Změřil jsem si i megalitické kameny (Dartmoor) – jejich řady přesně sledovaly průběh “leyline”, zóny. Pozitivní zóny jsou na Karlově mostě, na Vyšehradě, samozřejmě na Řípu atd. atd. Tvary a pevnost bizarních skal např. Broumovských vrchů jsou způsobeny křížením zón a hojným výskytem pozitivních vírů.

Když se v roce 1925 zadívala sochařka se zájmem o folklór a mytologii Katherine Maltwoodová na mapu Anglie, něco ji napadlo. Právě četla knihu o Grálu a s překvapením zjistila, že mnohá jména z historie nalezla i na mapě. Tužkou si ona místa postupně pospojovala, když tu najednou v liniích, které se obtáčely kolem toku místní řeky, objevila schematický náčrt lva. Kousek vedle se jí zase objevila postava nějakého obra. Přítel astrolog v postavách poznal schematické znázornění Lva a Blíženců. Maltwoodová se dala do výzkumu a postupně objevila tzv. Glastonburský zodiak – jen Vodnáře symbolizovala postava páva a hobubice symbolizovala Váhy. Nedaleko pak vyvstala z mapy i krajiny postava psa, strážce celého zodiaku, který ve skutečnosti měřil v průměru přes 16 kilometrů. Linie byly vyznačeny říčkami, kopci a starodávnými ploty. Mnohá další jména a místní názvy korespondovaly s tou kterou částí zodiaku. Archeologové profesionálové zůstali skeptičtí, ale od té doby našli podobní nadšenci podobné přírodní zodiaky i na dalších místech Anglie.

Jsou tyto zodiaky něčím víc než produktem kolektivní imaginace? Formovali naši předkové krajinu podle zásad feng šui nebo intuitivně tak, že se i v krajině odrážela harmonie nebes? Jsou tyto zodiaky jen topografickými básněmi, kterým dává identitu krajina? V astrologii dávných časů jistě sehrály svou roli, ať byly vymyšlené a vytvořené lidmi, nebo ne. Hledání v krajině nebo uvnitř v nás samotných nás zcela jistě učí vyladit se na jinou škálu stupnice. Všude kolem vysílají nejen rozhlasové a televizní stanice, ale také stromy, kopce, zóny, prameny, posvátná místa – jen je umět vyladit.

Jak se dá i dnes těchto míst využít? Všechna poutní místa jsou “pozitivní”. První lidé byli ovlivněni místem, ale pak sami, svými rituály, klidem mysli a působením svých energií, ovlivňovali místo. Čím víc jich bylo a čím déle takové místo navštěvovali (ne náhodou tam donedávna např. byly poutní kostely a kolem dokola křížové cesty, aby se lidé pomalou chůzí ve směru hodinových ručiček za zpěvu náboženských písní “vyladili” na kopec, místo, vibraci), tím působivější a snazší bylo napojit se (při rituálním zpěvu stejných písní ve stejné roční době na stejném místě, kde generace jiných předtím) na vibrace, které v mnoha případech poskytovaly “zjevení” propojení s větším celkem, vyšší hierarchií.

Na poutních (ale i jiných, dnes zapomenutých “pozitivních”) místech se dá velmi dobře meditovat, modlit se, pořádat rituály, celonoční duchovní pobyty. Pobyt člověka uprostřed víru vysokofrekvenčních energií, které pravděpodobně synchronizují předtím nepropojené části jeho mozku a umožňují zažívat mystické zkušenosti, otevírá další programy v programech programů naší mysli. Učí vnímat, vidět a zažívat svět kolem nás jinak, hlubinněji. Umožňuje pochopit vzájemnou propojenost všeho. Učí ekologické a duchovní radosti a optimismu – protože svět a život je radost.

Nabízí se další úvaha – co asi zažívá člověk, který se na takovém místě dokázal vyladit a napojit na zemské i kosmické energie, vzájemně vylaďované milióny let? Zažívá pocity propojenosti s vesmírem, nebo přítomnost “božské podstaty”, chcete-li, nebo, v jazyce indických a jiných duchovních učitelů – bezpodmínečný, všepronikající cit, kterému my lidé říkáme Láska.

Obnovme poutě

Organizujme pobyty na posvátných místech. V tomto smyslu se 24. srpna 1996 již podruhé uskutečnila “noční meditace” na Řípu. Agnihotra, koncert na tibetské mísy, zpěv manter, vyladění na pozitivní zóny. Desítky lidí si intuitivně osahávaly posvátné místo jinak, než doposud. Ne jako turisté, ale jako poutníci. Přesně tak jsme to zkusili již v roce 1993. Tenkrát bylo hezky, a tak jsme na vrcholu naší nejposvátnější hory strávili meditační hodinu po půlnoci, a někteří tam dokonce i přespali.

Podobně jsme předloni pravidelně “čistili” Karlův most. V době (pražského) východu slunce jsme pomalou, meditační chůzí šli od Malé Strany (schodů na Kampu, kde je jedna pozitivní zóna) směrem ke Starému Městu, až k druhé pozitivní zóně, která protíná most v šíři asi 5 metrů asi 30 metrů před věží. Trvalo to asi 45 minut, a bylo velmi zajímavé a poučné se pomalu, co krok to nádech, co krok to výdech, soustředěně “dávat do pořádku” a tím také dávat do pořádku Karlův most, poutní místo našich předků. Lidé, cyklisté, psi i holubi ustupovali před neviditelným, ale citelným štítem pozitivní a harmonizované energie několika nadšenců. Jednou nás obtěžoval bodře naladěný opilec, který na mostě zůstal od předchozí noci. Nechápal, o co jde. Vždycky přeběhl před nás a snažil se navázat hovor. My ale mlčeli a dělali na 100%, co jsme dělat měli: meditačně kráčeli dál a dál. Opilec to zkoušel cizími řečmi, ale my nic. Nakonec zůstal vzadu, pak se ale radostně rozeběhl, předběhl nás, otočil se a vítězoslavně zakřičel: “Už to mám! Vy v něco věříte, že?!”

Doba je zralá, vážení. Přátelé keltské či indiánské tradice, fandové středověkých posvátných geometrií a další nadšenci začínají chápat a cítit, že prostor, ve kterém žijeme, je součástí našich životů a ovlivňuje nás daleko víc, než si zatím dokážeme uvědomit a že jsme za něj zodpovědni. Naučme se “hledat” vodu. Pracovat s pendlem, virgulí, proutkem, vlaštovkou. Pojďme společně změnit způsob, jak v prostoru žijeme, a změníme prostor i sebe. Vždyť Praha (a spousta dalších “posvátných” míst v republice) je prostor, ve kterém je na co navazovat, s čím rezonovat.