Jak se stát úspěšným !?

Stanislav Brázda, kapitola z knihy Jak najít toho pravého a jak si ho udržet

 

Jak se stát úspěšným !?

Stanislav Brázda, kapitola z knihy Jak najít toho pravého a jak si ho udržet

Abychom vynikli, musíme mít také magické schopnosti na vysoké úrovni, ale je k tornu ještě zapotřebí splnění dalších dvou podmínek mimo nějakého umu:

Musíme mít charisma na vysoké úrovni a musíme mít štěstí. Štěstí je zatím nedefinovatelný pojem, já štěstí vidím jako dobrou INTUICI, kterou musíme využít. Abychom štěstí nepropásli, musíme se umět naší intuicí řídit, umět jí poslouchat, a využít této intuice ve správný čas na správném místě. Proto chápu, proč se ŠTĚSTÍ znázorňuje jako „muška zlatá“. Kdo nechce, aby mu ulétla, musí jí neustále sledovat a mít intuici, kam poletí a jít jí naproti!

Štěstí je umění žít, být šťastný. Většina lidí neumí žít, „užívat život“. Je nutné žít tak, abychom při ohlédnutí zpět nikdy nelitovali toho, co jsme udělali. Maximálně si můžeme postesknout pro to, co jsme neudělali, ale i to je zbytečné.

Další základní podmínkou úspěšnosti je dělat to, v čem jsme schopni být úspěšní, což mnohdy ani nevíme, zvláště pokud je někdo nadaný všestranně. Mnoho lidí je všestranně nadaných, ale úspěšní, či slavní mohou být jen v jedné čInnosti. Další problém je v tom‘ že tu správnou činnost musíme dělat ve správném místě, ve správný čas. I když je nám dáno dispozicí či talentem být úspěšnými např. herci, jsme schopni vyniknout jen na určitém místě, státě, městě, atd. a navíc nemusíme vyniknout ve filmu, ale Jen v divadle a obráceně. Nejvhodnější místo pro práci či podnikání nemusí být totožné s místem, které je pro nás nejvhodnější pro trvalý pobyt.

Někdy k tornu, abychom byli úspěšní potřebujeme jinou osobu, jindy více osob, a to z různých sociálních vrstev. Někdy je to nepochopitelné a zdánlivě nelogické.

Co člověk, to jiný názor na to, co je to štěstí. Pro malé děti, které jsou spokojené v rodině je to vysněné autíčko či panenka, pro starší mít dokončené vzdělání v oboru, který si vysní, pro ty, kteří dokončili vzdělání zase buď pracovat na tom‘ co je baví, nebo pro některé nepracovat vůbec, pro ty, kteří jsou před důchodem, aby už byli v důchodě, ale pro všechny je jedno společné - mít se dobře, být šťastní.

Zda to štěstí najdou v tom, co se jim ze snů podaří naplnit není jednoznačné, ale myslím, že většina lidí není šťastných, protože neumí žít. Opět zde vidím paralelu se zvyků, nebo spíše zlozvyků socialismu. Pamatuji si, že mnoha lidem vyhovovalo, že nemuseli pracovat, já tím například trpěl a proto jsem (dnes už to mohu přiznat) měl jeden hlavní pracovní poměr a pět vedlejších, abych byl vytížen. Navíc tehdy nebylo možné dělat to, co člověka bavilo, takže platilo:

„Není umění dělat to, co člověka baví, ale najít zalíbení v tom, co dělá.“

 

Normální člověk má zakódováno, že pracovat potřebuje (seberealizace). Proto práci považuji za hlavní motor k životu. Protože jsme stvořeni k životu ve dvojici (70% s opačným pohlavím), tak proto další motivací k životu je životní partner, a poslední základní motivací je potomstvo. Na první pohled se zdá být vše jasné a jednoduché, ale víme, že jednoduché to není. Aby bylo možné realizovat výše uvedené tři podmínky k životu, je potřeba nejdříve vědět, jaké jsou naše možnosti, ty pak realizovat. Plno lidí své možnosti nezná a snaží se realizovat nerealizovatelné a tím ztrácí spoustu drahocenného času. Mimochodem čas považuji za nejdražší a v socialismu čas neměl žádnou cenu, což dnes neplatí a mnoho lidí si to ještě stále neuvědomuje. Mnoho lidí stále ztrácí čas v hospodách, či u televize, a podobně. Mnohdy ani neví, jak plodně využít čas a mnoho mých známých nechápe, že pracuji 15 hodin denně proto, že mne to naplňuje a baví. Pochopil jsem, proč jsem ztratil mnoho kamarádů a známých a proč se objevili jiní. Prostě jsme si přestali rozumět. Nemohu se kamarádit s někým, kdo nechápe, proč je mým koníčkem práce a proč stále pracuji, ale plody mé práce mi závidí. Za socialismu se plno lidí bálo projevit svůj názor. I dnes se setkávám s názorem, že je lepší dělat např. neschopného a chudého, i když je to naopak. To považuji za přežitek socialismu a je fakt, že snadnější, než peníze vydělat je závidět druhému. Opravdu to bude trvat asi jednu generaci, než se každý zařadí tam, kam má.

ABYCHOM MOHLI BÝT ŠŤASTNÍ, MUSÍME:

• Umět žít, což je největší umění a protože se nikde neučí, máme k realizaci tohoto urnu jen svojí intuici, vzdělání, příklad z rodiny, příklady z okolí. Velice záleží na tom, do jaké míry nás ovlivňuje OSUD a předpoklady dané genetický, podvědomí, příklady z rodiny. Dále záleží na našem životním poslání, na našem životním úkolu, jak tento úkol plníme a poměru OSUDU a toho, co bychom chtěli sami. Je možné se OSUDU bránit, pokud není zrovna nejlepší a já si nemyslím, že je nutné trpět a nechat se osudem vláčet. Možná právě ten NEPŘÍZNIVÝ OSUD je nám dán do vínku proto, abychom se naučili BOJOVAT, nebo dokonce může být naším úkolem bojovat se životem. Abychom uměli žít, musíme se umět zbavit problémů, krizí emocionálního poškození v dětství, umět začít znova. Umět začít znova je umění a jsem přesvědčen, že je možné k tomu využít vhodných period, které se opakují. Vždy po osmi letech. Dále je možné využít okamžiků např. začátku soužití s jiným člověkem, jako je svatba, pokud je tento akt proveden ve správný čas na správném místě, narození dítěte, nástup do školy vyššího stupně ve správný okamžik, přestěhování ve správný okamžik na správné místo, atd.

• Žít v místě, které je pro nás to nejlepší.

To je bez intuice obtížné zjistit, ale umí to dobří astrologové a zatím se daří i mně tato místa zjišťovat. Mohou být různá místa vhodná na práci, jiná mohou být na podnikání, jiná na trvalý domov a jiná na odpočinek, jiná na hledání životního partnera.

Jedna klientka se mě zeptala, kdy potká svého životního partnera, což jsem jí odpověděl. Po čase přišla „reklamovat“ moji radu a když jsem znovu zkoušel čas‘ vyšel ten samý, ale tehdy jsem se ve spěchu zapomněl zeptat na místo, kde ho potká. To bylo velice důležité, protože ona byla z Prahy a svého životního partnera měla potkat ve SKOTSKU a přesně jsem určil místo. Patrně jí nebylo dáno osudem, aby tak jednoduše svého životního partnera našla a když jsem tuto situaci s ní rozebral, sama podvědomě cítila, že jí to do Skotska táhne.

Jiný zajímavý příklad se stal jednomu představiteli velké automobilové firmy, který přišel se stejnou otázkou. Jemu jsem řekl, že svojí životní partnerku potká za 14 dní mezi 20.00 až 2300 a že nemusí jít OSUDU naproti, že „to“ přijde samo. On odpověděl, že za 14 dní (byla to sobota) bude jako obvykle sedět sám doma a koukat na televizi. Po kritické sobotě, v pondělí, jsem přišel do kanceláře a on již stál před kanceláří a čekal na mne s neuvěřitelnou historkou: Prý jej nečekaně jeho kamarád pozval na ples do Vysokého Mýta právě na onu sobotu, kdy jsem mu řekl, že potká svojí životní partnerku. Na ples jel a když si sedl ke stolu cca ve 20.00 hodin, upoutala jeho pozornost krásná dívka u vedlejšího stolu. Prý se jmenovala Jitka a abych mu řekl, zda je to ta pravá. Po „testu“ jsem zjistil že ano, načež řekl něco neuvěřitelného. „Ano, já jsem si to myslel, jenže jsem zpanikařil, znervózněl a nevím, kde bydlí a ani jsem si na ní nevzal kontakt, tak tady mám mapu města a zjistěte mi, kde bydlí, já jí jdu hledat“! Tak propásl svůj „okamžik“.

• Umět odpouštět!

Většina (podle mé statistiky tři čtvrtiny lidí) je emocionálně poškozeno z dětství! Je nutné jako první odpustit svým rodičům (viz, akt...), jinak se „problému“ nezbavíme (navíc máme větší šanci onemocnět, protože neřešené nahromaděné problémy se někde projeví, dříve, či později) a toto břemeno sebou vláčíme dál životem. Tím problémem může být závislost na nevědomé úrovni! Vybíráme si partnery podle vzorů z naší rodiny. Pokud máme dominantní rodiče, hledáme dominantní partnery podvědomě a stáváme se na nich dost často závislí. Je nutné si přiznat, že pokud najdeme stejný „model“ jako byl rodič, je to náhrada za tohoto rodiče. Navíc od tohoto partnera vyžadujeme víc, než od rodiče, protože chceme i to, co nám u rodiče chybělo. Proto je nutné odpustit i partnerovi, pokud jsme si jej vybrali (nebo jsme jím byli vybráni) podle špatného modelu z rodiny.

Dále je nutné odpustit všem, kteří nám ublížili, protože potom zůstane nedořešený problém už jen problémem těch, kteří nám ublížili. Samozřejmostí je požádat o odpuštění ty, kterým jsme ublížili.

- Pracovat v tom oboru či v té činnosti, ve které jsme schopni se seberealizovat.

- Žít zdravě a být zdravý.

- Mít reálné představy o životě a o partnerských vztazích.

- Mít partnerský vztah podle našich představ a možnost..

- Umět radost nejenom přijímat, ale i rozdávat.

- Umět řešit problémy.

- Umět poslouchat, nemluvit jen o sobě, neovládat konverzaci.

- Umět si přiznat realitu.

- Nemít trpký výraz ve tváři, ale usmívat se.

- Nemluvit s druhými povýšeně, neponižovat druhé a neurážet je.

- Nevyžadovat neustále souhlasné přikyvování a souhlas se vším.

- Dodržovat sliby, slovo obecně, tajemství.