ŽIVOT V MODRÉ ÉŘE
díl druhý
(zpracoval Miroslav Šturc) XML:NAMESPACE PREFIX = O />
EPOCHY ZEMSKÉHO VÝVOJE
Na stvoření světa je nutno hledět, jako na hotovou napsanou knihu. Bůh stvořil svět celý kompletní v sedmi „dnech“ , jak píše Bible. Svět je skutečně hotov, jako napsaná kniha a my se nyní pohybujeme na stránce 2000. Stránka 2600 je však již také napsána, i stránka 100000. Až skončí tato Manvantara, bude Boží tvořící výron vtažen zpět do Boha a nastane nový tvořící výron. Samozřejmě opět bude stvořen celý dokonalý svět.
Tvorba světa byla provedena během sedmi kosmických dnů, proto se každý den kosmu nazývá dle vůdčích činitelů. Mezi každými dny byla praláycká noc.:
1. První kosmický den je den Otcův, čili kosmos Otce nebo taky Starý Saturn
2. Druhý kosmický den je den Matčin, čili kosmos Matky nebo taky Staré Slunce
3. Třetí kosmický den je den Ducha svatého, čili kosmos Ducha Svatého nebo taky Starý Měsíc
4. Čtvrtý kosmický den je den Kristův, čili kosmos Země nebo taky dnešní Země
5. Pátý komický den je den Panny, čili kosmos Panny nebo Nový Jupiter
6. Šestý kosmický den je den Blíženců, čili kosmos Blíženců
7. Sedmý kosmický den je den Nového Vulkánu, čili Kosmovulkán na rozdíl od vesmírného Vulkánu
Zde je vidět, že svět od kosmu Panny je již stvořen, avšak lidstvo ještě nedošlo na tuto stránku ve své knize vývoje. Celý náš vývoj Bůh již provedl bez ohledu na naše „obavy“ z budoucnosti. Je velké hermetické tajemství o tom, že čas neexistuje a proto lidstvo se vyvíjelo, vyvíjí a je vyvinuto, bez ohledu na čas bylo je a bude!! Proto, když píšu o vývoji, myslím tím listování po jednotlivých stránkách knihy lidského vývoje. Toto hledisko nebude již v dalších dílech zdůrazňováno.
Země má sedm epoch :
1. Epocha Polární
2. Epocha Hyperborejská
3. Epocha Lemurská – Černokožci jsou zbytkem lidstva této doby
4. Epocha Atlantská – Číňané, Japonci a rudokožci jsou zbytkem této doby
5. Epocha Arijská – dnešní epocha
6. Epocha Sedmi Pečetí – následující epocha
7. Epocha Sedmi Pozounů – poslední epocha
Od doby Atlantské se lidstvo vyvíjelo ve fyzických tělech v těchto rasách:
1. Rmoahalové
2. Tlavatliové
3. Toltékové
4. Pratuánci
5. Prasemité – z níž vznikla Arijská kultura
6. Akadové – rudokožci Indiáni
7. Mongolové
Dnešní Arijská kultura má taktéž sedm svých kultur:
1. Staroindická
2. Staropersko-chaldejská
3. Asyrsko-babylonsko-egyptská
4. Latinsko-řecká
5. Anglosasko-germánská
6. Slovanská – počíná zlomením šesté pečeti apokalyptické TGM ve Filadelfii v roce 1948
7. Vlažných – v této kultuře jsou spojeny všechny prvky ztvrdlých ras arijských
Umístění jednotlivých ras v čase :
1. Atlantská kultura začala z páté epoše Lemurské
2. Arijská kultura vyšla v páté epochy Atlantské - Prasemitské
3. Kultura Sedmi Pečetí vyjde z šesté kultury Arijské – Slovanské. Tato kultura bude žít v éterickém těle, do kterého bude v průběhu let 2300-3400 vtažena esence těla fyzického
4. Z lidstva Sedmi Pečetí bude v době Sedmi Pečetí vytvořen „hlouček“ nejzralejších lidí, kteří budou zasvěceni k cestě Ohněm Svaté Trojice. Nazývají se podle zjevení Sv. Jana „Zapečetění“. Z těchto vyjde základ budhicko-astrálního lidstva doby Sedmi Pozounů.
Zemské éry doprovázely tři barvy:
1. Zlatožlutá éra v kosmu Svatého Ducha – zde patří epochy Polární, Hyperborejská, Lemurská, Atlantská pouze z těchto částí – Staroindická, Staropersko-chaldejská, Asyrsko-babylonsko-egyptská, Latinsko-řecká do zrození Ježíše Krista
2. Zelená éra v kosmu Krista – zde patří Latinsko-řecká do doby Golgoty, Anglosasko-germánská, Slovanská filadelfická všebratrská, Vlažných a celá doba Sedmi Pečetí. Do této doby musí být všichni lidé prostoupeni impulsem Krista a stát se duchovními Slovany /stánkem Slova/. Lidstvo bude na konci doby Sedmi Pečetí rozděleno na lidstvo Kristovo a lidstvo Otcovo a bude se vyvíjet částečně odděleně. Cesta Kristova není ukončena kosmem Kristovým, ale bude působit až do Nového Vulkána.
3. Modrá éra Otcova - začala sestupem božského Trojplamene v den Svaté Trojice dne 12.6.1927. Cesta Otcova začíná ve Slovanské kultuře Filadelfické, pokračuje kulturou Vlažných kdy bude ukončen cyklus Arijský a lidstvo rozděleno na „dobré a zlé“. „Dobré“ lidstvo bude v epoše Sedmi Pečetí rozděleno na tři skupiny:
1. na lidstvo schopné evoluce impulsem Kristovým
2. na zasvěcence cesty Kristovy, jejichž jména jsou zapsána v knize Beránka Božího
3. na zasvěcence cesty Otcovy – Zapečetěné Pečetí Boha Otce, kteří ve fyzickém životě prošli zasvěcením Zodiakálním a stávají se dětmi Orákula Panny a předvojem kosmu Panny. Procházejí érou Sedmi Pečetí ve jménu Kristově a Otcově a žijí v záři Modré éry.
Modrá éra vyvrcholí v době Sedmi Pozounů, kdy budou zasvěcenci Země vědomě prožívat spojení v Bohem. Budou schopni Logogeneze a budou sledovat spojení sil celé sluneční soustavy se silami novokosmického Slunce kosmu Panny. Tím bude zahájeno působení sil Nového Vulkána.
Při vývoji lidstva nesmíme zapomínat na neustálé působení ostatních vesmírů na náš. Z vesmíru geometrických obrazců jsou nyní předávány lidem duchovní implantáty. Tvar duchovního implantátu je závislý na stupni duchovního vývoje jedince a postupuje v řadě kruh, spirála, pyramida, merkaba, kužel, trojúhelník, elipsa, kruh půlený, čtverec, pětiúhelník a konči n-úhelníkem lichým nebo sudým. Implantát je darem Boha a zvyšuje jemnohmotné vibrace.
Působení vesmíru holomických duší /astrálu/ se budu věnovat později.
POSTUPNÝ VÝVOJ ČTYŘMONÁDY, DVOJMONÁDY A JEDNOPOHLAVNÍHO ČLOVĚKA.
I. Kosmos starého Měsíce
V předcházejícím kosmu 3.dne kosmického tvoření, který se nazývá dnem Svatého Ducha, neboli Starým Měsícem, rozdělily se lidské monády na 4 lidská těla. V době vyvrcholení staroměsíční kultury máme zde jednotlivé samostatné lidské monády, které jsou úplně bezpohlavní. Duchové Pohybu jim vlili astrální tělo a duchové Formy jim dali nižší lidské já. Každá monáda má své nižší já lidské.
V této době staroměsíčního vývoje každá monáda lidská prožívala samostatný astrální život pudového měsíčního lidství. Na počátku této samostatnosti, vzniklé přijetím nižšího já lidského, nebyl velký rozdíl mezi monádami. Rozdíly se vyvinuly až v dalším životě staroměsíčního vývoje. Když z Měsíce vystoupilo Slunce, počalo svítit zevně na Starý Měsíc. Jedna polovina Starého Měsíce byla osvětlena Sluncem a druhá byla ve stínu.
Část staroměsíčních pudových lidí se obracela ke Slunci a nevyhledávala stín. Tato část lidstva přijímala inspirace sluneční hierarchie a nebyla ve vlivu abnormálních bytostí Měsíce tou měrou, jako druhá část lidstva, kterou pronikly zvířecí skupinné duše.
Tyto skupinné zvířecí duše jsou abnormální duchové Pohybu. Duchové pohybu vnukli staroměsíčním lidem živé pudy, touhy a žádosti po jejich splnění. I když toto prožívání nemůžeme v žádném případě porovnávat s dnešním astrálním životem lidské animality.
Ale prakořen dnešní astrality tkví právě ve staroměsíčním vývoji v sympatiích k bytostem Slunce nebo abnormálním bytostem Měsíce. Lidé, kteří se spojovali s abnormálními duchy, žili ve stínu a vyhledávali barvou černou, byli “černými”. Lidé, kteří milovali Světlo Slunce byli “bílými”. Zde nastal poprvé individuální vývoj po stránce animálního lidství nižší přirozenosti lidské.
Bytosti, které žily ve stínu, v temnotě, měly astrální těla zatemněná pudovou astralitou. Byly černé i navenek. Bytosti věrné Slunci, měly mocněji vyvinutá éterická těla nežli astrální, byly bílé a zářily.
Všechny bytosti však měly pouze snivé vědomí měsíční, ačkoliv již měly určitou svobodu vůle. Mohly si vybírat co jim bylo milé, stín nebo světlo. Samozřejmě nebyly bytosti jen bílé či černé, jednou toužily po světle jindy po stínu, proto byly šedé, světlošedé a temně šedé. Byly rozděleny na skupiny, které se potřebovaly vtělit v době Polární a Hyperborejské, aby se zdokonalily. Ty čistě bílé a černé se vtělily naposled, až na Zemi nastaly nové poměry v době Lemurské. Takto rozdělené lidstvo čekalo na své vtělení na konci tohoto období a prodělávalo na Zemi epochu Atlantskou a pak Arijskou.
EPOCHA POLÁRNÍ
V Polární době Země opakovala v nové formě poměry prvého dne tvoření, dne kosmu Otcova, čili Starého Saturnu. Tehdy bylo pouze jediné nebeské těleso Starý Saturn. V něm bylo vše, co dnes tvoří celou naší sluneční soustavu: Slunce, Měsíc, Zemi i všechny oběžnice.
V Polární epoše se proto taky tvořil nový zemský celek z těchto sil: Starého Saturna, Slunce, které bylo dvakrát reinkarnováno, Starého Měsíce a naší Země. Tyto čtyři síly byly spojeny v celek a z něho povstala naše planetární soustava. Byla vytvořena v souvislosti se silami čtyřduše lidské, ve které působili čtyři Cherubíni: Orel, Býk, Lev a Člověk. Protože šlo o čtvrtý kosmický stav, stav Země, a o čtyřduši světa, vznikla v Polární epoše lidská čtyřmonáda.
Bytosti, které to potřebovaly se vtělovaly ve čtyřmonádě, která se skládala z jednotného pevného těla, ve kterém působí 4 nižší duchovní lidská já. která úplně neprožila vývoj třetího dne kosmického, dne Svatého Ducha, čili Starého Měsíce, a potřebovala se na Zemi vyhranit a doplnit evolučně.
Každá lidská zemská čtyřmonáda se skládala ze čtyř nižších duševních lidských já, v nichž působily síly:
1. dvou žen, dvou fyzických blíženek
2. a dvou mužů, dvou fyzických blíženců. Ale žádná z těchto bytostí si neuvědomovala tyto
vztahy
Nezapomínejme, že tyto bytosti byly bezpohlavní, pouze u nich převládal princip ženský či mužský. Aby “černým” byla poskytnuta možnost nového zdokonalení a vývoje a aby nepokračovali ve vývoji pudové astrality jako na Starém Měsíci, byli “černí” přiřazeni k “bílým” nebo “světlešedí” k “tmavošedým”.
EPOCHA HYPERBOREJSKÁ
Ke konci epochy Hyperborejské oddělilo se Slunce od Země a na Zemi nastaly nové poměry, platné pro dobu Lemurskou. Hierarchie Slunce působila nyní zevně na zemské těleso. Proto vztah mezi duševními nižšími já lidské čtyřmonády se začínal uvolňovat a původní čtyřmonáda a rozdělila na dvojmonády.
V této době se nevtělovala ještě nejdokonalejší individua, pouze ta, kterým chyběly některé síly staroměsíčního vývoje. V době Hyperborejské bylo pozemskému lidstvu vlito tělo éterické, vzdušné.
EPOCHA LEMURSKÁ
Počátkem epochy Lemurské bylo člověku Země vlito tělo atrální. Země se oddělila od planetárních sil Starého Měsíce a tím vznikly poměry pro vývoj hermafroditního člověka Země, protože pohlavní síly kotví v astrálním těle. Lidé žili ve dvojmonádách mužské a ženské, které vyvíjely první náznaky rozplozovacích orgánů. Po oddělení staroměsíčních sil od Země nastala doba, kdy se mohli vtělovat fyzičtí blíženci ve dvojmonádách a kdy mohli z duchovním světů se vtělovat ty nejzralejší bytosti.
1. Byly zde bytosti. které měly více vyvinuté tělo éterické, část bílou. Tyto zůstaly věrny slunečním mocnostem. “Bílé” byly uchráněny vlivu abnormálních bytostí Měsíce a Marsu.
2. Druhé bytosti měly mohutnější tělo atrální, neboť se mnohem častěji ze svobodné vůle svého temného lidského pudového lidství spojovaly s abnormálními bytostmi Měsíce a Marsu, s duchy Pohybu, se skupinnými dušemi zvířat.
Jelikož některá astrální lidská těla byla zakalena žárem chtíčů, plynoucím ze spojení s abnormálními duchy Pohybu, nastala nutnost, aby byly ve dvojmonádách Lemurie spojeny vždy dvě ženy, bílá a temná, a dva muži, bílý a temný.
Na konci Lemurské epochy došlo k odtržení sil Měsíce od Země. Tak zde bylo zevně svítící Slunce a zevně svítící Měsíc. Tím začínal vliv Měsíce působit na tvorbu pohlavních orgánů nejprve hermafroidních, čím se připravovaly síly pro jednopohlavního člověka V. kultury Atlantské, kultury Prasemitské.
Tak jako v jednom fyzickém těle mužském žili duchovně dva fyzičtí blíženci bílý a černý Adam, tak žily spolu dvě Evy, bílá a černá. Dominantním principem bílé Evy je duchovní slovo, Eva je prostoupena duchovním Panenstvím hvězdného ženství a teplem Božské Lásky. Je osvícena Duchem Svatým, neprožívá astrální lásku, nýbrž pociťuje stále budhické Láskysplynutí s Bohem. Dominantním principem černé Evy je astralita, Eva je ovládána nižším já a její pudová astrální oblast má nadvládu nad mentální činností duše rozumové a nad city duchovní Lásky.
Chtíče mají vládu nad budhickou Láskou duchovní.
Staroatlantský člověk měl mocně vyvinuté sebezachovací pudy. Každý člověk měl své vlastní nižší já, a jak Adam, tak Eva se během 3.dne kosmického vyvíjeli samostatně a byli přikloněni buď ke Slunci či Měsíci. Bílý Adam a Eva zůstali až do konce vývoje kosmu Ducha Svatého věrni slunečním mocnostem.
Tyto poměry probíhaly pak dále kulturami epochy Atlantské, v níž až do doby Prasemitské stále žily na zemi lidské dvojmonády fyzicko-blíženecké. Dalším vývojem se stále vyvíjely k vědomí pohlavnosti, takže nakonec, jak už jsem předeslal, vznikly mužská a ženská dvojmonáda, ve kterých byli blíženci nebo blíženky. Po výstupu měsíčních sil ze Země se však stále více uvolňoval vztah blíženců staré Lemurie a Atlantidy a připravovalo se roztržení dvojmonády na jednopohlavní fyzické bytosti V. kultury Atlantské, kultury Prasemitské.
konec II. dílu
Použitá literatura bude uvedena na konci poledního dílu.
Žádné komentáře:
Okomentovat