GARY SNYDER
VOLÁNÍ DIVOČINY
“Divoký a svobodný”. Otřepaná americká fráze, která pomalu ale jistě ztrácí svůj obsah. Kdo si ještě představí všechna ta obrovská stáda koní běžících prérií, hejna divokých kanadských husí táhnoucích po obloze? Zní to dnes spíš jako reklama na Harley-Davidson. Obě slova – svoboda a divokost – se dnes stávají jakousi konzumní bublinou, reklamním sloganem. Jaký je však původní význam slov “wild” (divoký, nezkrotný) a “free” (svobodný, volný jako pták)?
Pokud chce být člověk opravdu svobodný, musí přistoupit na základní podmínky svobody, které jsou bolestivé. Svobodu provází nestálost a proměnlivost, otevřenost všemu. Člověk musí být za takovouto nestálost a věčnou změnu vděčný. Stěžovat si na nejistotu, na nestálost a změny znamená stěžovat si na svobodu. V neměnném vesmíru by žádná svoboda neexistovala. Svoboda je divokostí. Svět, příroda musí být z dlouhodobého pohledu nezbytně divoké, neboť divočina jakožto proces i podstata přírody, je “organizovanou nestálostí”. Čínské slovo pro přírodu, znamená “celý-já” (kompletní-já). Divoký zi-ran (nebo v japonštině shizen) se v čínštině řekne taoisté přicházejí s myšlenkou, že ye (japonsky ya) a ve své podstatě znamená otevřená příroda. První dokonalá moudrost by mohla mít původ právě v nespoutané divokosti, v životě v otevřené přírodě.
Thoreau říká: “Probuďte ve mně divokost a žádná civilizace nepřežije”. Dnes se je ovšem těžší představit si civilizaci, jež by divokost přežila. Právě o to se musíme snažit. Divokost neznamená jenom “uchování světa”, divokost to je svět sám. Západní, ale i východní civilizace dlouho sváděly boj – možno jej nazvat válkou – s divokou přírodou. Ani dnešní rozvojové státy se nedokázaly vyvarovat válečného tažení proti divočině a s obvzláštní hloupostí ničí nejenom jednotlivé žijící tvory, ale celé druhy, celé vzájemně propojené pozemské živočišné sítě (ekosystémy). To, co potřebujeme, je kultura, která by dokázala tvořivě žít v souladu s divočinou. S divokostí. V tomto směru musíme začít od sebe.
Součástí základní lidské zkušenosti byl odedávna život v kultuře divočiny. Příroda není místem, kam se chodí na návštěvu, je to domov – i v takovém teritoriu jsou nutně místa, které známe lépe a jiná, která známe méně. Kultury spjaté s divočinou žily na základě lekcí, které jim udělovala ekonomická podstata života a smrti. Co si však pod slovem divoký představujeme my a co je nám dnes podstatou přírody? Víme, že slova jsou jen symboly, někdy dočasné, které se průběhem doby a vývojem mění.
Slovo nature – příroda, pochází z latinského natura znamenajícího “zrození, povahu, přirozený běh věcí”. Slovo wild – divoký, se podobá šedé lišce, která pobíhá lesem, mizí v křivinách, občas je na dohled a občas není. Staroanglické wyld souvisí se staronorským villr a starogermánským wilthijaz, což znamená tichý, divoký, ale snad i lesní (wald). Když se o zvířatech řekne, že jsou divoká, znamená to, že jsou nezkrotná, nepodajná, nedomestifikovaná; když se totéž řekne o rostlinách, znamená to, že jsou nepěstěné; když o zemi, znamená to, že je neobydlená a neobdělávaná; když o společenstvech, znamená to, že jsou necivilizované, nemají vládu, jejich systém je primitivní; když o jedincích, znamená to, že jsou vzpurní a nespoutaní; když o chování, znamená to, že je nekultivované, neotesané a spontánní. Naše slovníky divokost většinou definují negací. Ale podívejme se na věc opačně, z hlediska svobody.
Divoká zvířata jsou svobodní tvorové, závislí jen sami na sobě a žijící v přirozených systémech. Divoké rostliny mají samorožmnozovací a sebeudržující schopnost a rostou v souladu s vrozenými vlastnostmi. Divoká země je místem, kde je neporušená původní vegetace i fauna žijící ve vzájemné rovnováze. Tvářnost země je výsledkem ne-člověčích sil. Divoká společenstva fungují na základě řádu, který vznikl z vnitřní potřeby a udržují se silou solidarity a zvyku nikoli legislativou. Společnost a jejich hospodářský systém je v těsné a únosné vazbě na místní ekosystém. Divocí jedinci jsou “hrdí a svobodní” lidé, nezastrašení, soběstační a nezávislí. Divoké chování je způsob, jak se bránit nelítostnému útlaku, omezování či vykořisťování. Je nekonvenční a ve své svobodě obdivuhodné.
Většina významů slova divoký v naší druhé řadě se velmi přibližuje definici staročínského termínu Tao, neboli Cestě velké přirozenosti. Je to něco, co uniká analýze, je mimo jakékoli kategorie, je sebeorganizující, hravé, překvapující, pomíjivé, nezávislé, nehmatatelné, dokonale uspořádané, ucelené, spontánní, svobodně se projevující, paličaté a přitom naprosto prosté. Zároveň není vzdálené buddhistické Dharmě v jejím původním významu věčného koloběhu utváření a ustalování.
Divočina je prostor těžko dostupný a nebezpečný, kde jste závislí na vlastních schopnostech přežití, kde jste strůjcem vlastního osudu a nemůžete počítat s ničí pomocí. Jsou to i “pusté” prostory moří nebo vzduchu. Jsou to hory. Divočina může být i místem hojnosti, “divočinou slakdostí”, jak říká John Milton. Miltonova interpretace slova divočina zachycuje skutečnost, že divoké systémy “nabízí” bohatství zásob a energie. To je ta neuvěřitelná plodnost moří, prérií, pralesů. Na druhé straně však divočina stvořila chaos a eros, říši tabu, kam není radno vstupovat: velké neznámo, domov všeho extatického a démonického.
Divočina je místem, kde se plně a svobodně projevuje divoký a přirozený potenciál, rozmanitost živých i neživých forem vyvíjejících se podle vlastního řádu – spontánně. Ekologie hovoří o “divokých systémech”. Aby ekosystém mohl fungovat, nesmí v něm chybět žádná jeho součást, žádný jeho účastník. V takovémto případě tedy divočina znamená totéž, co celistvost, plnost. Lidské bytosti z takovéto celistvosti (já-všechno) vzešly. Cožpak je možné uvahy o znovuoživení naší přítomnosti v celku, přihlášku ke členství ve Sdružení všech bytostí, považovat za zpátečnictví?
Lidé, kteří se přesunuli do měst a od středověku vyrůstali za jejich hradbami, měli pramalou možnost poznat, jak divoký systém funguje. Poměštělá mytologie a její hlavní ideové opěrné pilíře, nejprve křesťanství a později osvícená věda, upřely přírodnímu světu nejprve duši, pak vědomí a nakonec i jakýkoli cit. Přímá zkušenost s přírodou se ztratila, zůstala jen mechanistická představa o tom, “jak to funguje”. Symbolem objevování nových krajin a nových zdrojů se stal konquistador. Tito profesinonální dobyvatelé financovaní aristokracií či obchodními společnostmi pronikají do řídce osídlených oblastí, kde žijí pouze lidé divočiny – “divoši”. Za konquistadorem kráčí kněz. Mečem a křížem se prodírají divočinou. Krev a oheň. Někteří, jako Nuňo Guzmán zešíleli a stali se z nich sadisté. Během dvou století bylo násilnou smrtí vyhubeno několik milionů indiánů. Po nich přišli na řadu bizoni, jeleni. Konquistadoři jsou dosud mezi námi.
Ideje takových západních myslitelů jako byl Descartes, Newton nebo Hobes představovaly hluboké odmítnutí organického světa. Místo toho sestavili model vesmíru jakožto sterilního mechanismu s ekonomikou “produkce”. Když slyšeli slovo “chaos” (divočina, spontánní řád), dostávali tito mechanikové hysterické záchvaty jako jejich předchůdci při zaslechnutí slova “čarodějnice”, na než pořádali hony. Představa, že svět je ostrý jako nůž je rozhodně netěšila – chtěli přírodu zbavit ostří. Snad se snažili divoký svět učinit pro lidi bezpečnější. Bláznivé fušování vědců, inženýrů a právníků západní kultury, kterým se rozhodli zasáhnout do procesů života a smrti, přivedlo celou planetu postupně až na pokraj zkázy. Dnešní americkou divočinu reprezentují místa, která jsou buďto formálně, nebo skutečně nepřístupná širší veřejnosti. Přírodní rezervce a Národní parky. Dnes jde o chráněné relikvie, poslední místečka země ponechaná ve stavu, v jakém je znalo původní obyvatelstvo – poslední místečka, kde si příroda může naplno zavýt, rozbujet se, zašumět si, zatřpytit se. Dnes jsou to 2 % Spojených států. Přesto, divokost není omezena jenom na pouhá 2 % země. Šíří se a je všude: nevykořenitelné populace hub, mechů, plísní, kvasinek. Veverky na balkónech, srnci přebíhající dálnici, holubi v parcích, pavouci v koutech. Vzpomínám si na cvrčky, žijící ve skříňce na barvy na ropném tankeru Sappa Creek, na kterém jsem se kdysi dávno, jako pucflek ve strojovně, plavil Pacifikem. Všechny ty houževnaté trávy, stonky, keře a kmeny na prázdných parkovištích a železnicích.
Civilizace je propustná a divočina je schopna jí znovu zabydlet. Divočina se může umenšit, ale divokost, ta se jen tak neztratí. I naše těla jsou dosud divoká: bezděčné trhnutí hlavou, rychlý instinktivní pohyb ruky, závrať při pohledu ze strázu, srdce až v krku ve chvílích ohrožení, lapání po dechu, upřený pohled. Tělo nepotřebuje zásahy vědomého intelektu, aby mohlo dýchat, aby srdce mohlo být. Prožitek a vnímání světa nepřichází zvnějšku, ale zevnitř. V naší mysli a představivosti je mnohem víc podnětů než stačíme zachytit a sledovat. Spousta pocitů vzniká naprosto spontánně. Hlubiny duše (naše nevědomí) jsou naší vnitřní divočinou. Hluboko v nás je šelma, která přechází z jednoho snu do druhého. Vědomé já, naše vykonstruované ego, zabírá jenom malé teritorium divokého vnitřního světa. Ego jen sedí u brány a sleduje, co přichází dovnitř a ven – občas se pokusí o výpad, aby pro sebe získalo větší teritorium – zbytek si však žije svým vlastním skrytým životem v hlubinách divokého nevědomí. Jakobychom v sobě měli divokou lišku, která se před námi obezřetně skrývá. Říkáme, že duše žije v tělu, ale je tomu spíše naopak: tělo žije v duši. A obojí zůstává divoké.
Svět je ostrý jako nůž, říká se na severozápadním pobřeží. Svět divoké přírody kterým nevedou vyšlapané nebo dokonce vyasfaltované cesty předčí univerzitu. Ti, kteří v přírodě žili delší dobu, bývají přísnými, ale poutavými učiteli. Mít vzdělání, to kdysi znamenalo znát písně, přísloví, příběhy, pořekadla, legendy, mýty (a odborné názvosloví), které patří k ekologickému společenství tvorů, rostlin – všeho toho ne-člověčího, co lidské společenstvo obklopuje a provází na jeho cestě. Iniciace vždy probíhala v divoké přírodě. **Divočina je prvotní chrám.**
Všichni jsme schopni pozoruhodných proměn. V mýtech a příbězích se zvíře proměňuje v člověka, člověk ve zvíře, zvíře v jiné zvíře – možná je spousta dalších proměn. Všechny hovoří o tom, že jsme vzájemně spjati, že jsme v příbuzenském vztahu, že naše nejhlubší podstata – život – je stejná. Podstata i při takovýchto proměnách zůstává čistá a neměnná. To je to, čemu eskymáci říkají inua, což často překládáme jako “duch”, co však spíše znamená “základní přirozenost” toho kterého tvora. To je to, co zůstává neměnné bez ohledu na tvář či proměnu toho kterého tvora. Ikony zvířat, jak je tito eskymáci. Inupiaqové z Beringova moře tvoří, mají drobné lidské tváře skryté buďto někde pod peřím, zašité do kůže, vyžezané do zad či do hrudí – někdy dokonce skryté ve svých zvířecích očích. Eskymáci tak chtějí ukázat krásu rozličnosti tvorů, z nichž každý v sobě skrývá lidskou podobu. Nejde o žádný antropocentrismus – je to způsob, jak ukázat, že každý tvor má ducha a inteligenci, jež je stejně vytříbená jako naše. A stejně tak se v našich očích a pod naší kůží skrývá archetypální divočina.
Hinduistická a buddhistická ikonografie náš zvířecí původ zaznamenává na obrazech svých Bohů, Buddhů a boddhisattvů. Například bodhisattva Mandžušri jede na lvu, bodhisattva Samantabhadra na slonu, Sarasvatí na pávu, Šiva je ve společnosti hada a býka. Někteří mají drobná zvířata ve vlasech nebo zasazena v korunách. Tato ekumenická spirituální ekologie naznačuje, že i zvířata mají duševno. Zda jejich vědomí je či není identické s lidským, je jiná otázka. Proč by se ostatní tvorové měli posuzovat jenom podle úzkých měřítek daných povahou lidského vědomí? “Kdo lidem řekl, že “duše” znamená myšlenky, doměnky, představy a pojmy? Duše znamená stromy, kůly v plotě, cihly a trávu,” říká svým krásně úsečným stylem, filosof a zakladatel japonské zenové školy Soto.
Abychom v sobě mohli zrušit rozdíl mezi civilizovaným člověkem a “divochem”, musíme se odhodlat k celistvosti. Člověk asi musí dosáhnout takového bodu, že skutečně přijde o všechno. Zajímavý je příběh proměny jednoho z konquistadorů, Alvara Nuňeze. Opuštěný a hladový člověk, stojící ve floridských bažinách, který zkoumá tupé ostří svého meče a svůj rozedraný plášť. Nuňez prošel takřka nahý během osmi let Texasem a Novým Mexikem až se nakonec stal člověkem Nového světa. Vrátil se ke starým přirozeným zvykům. Už nikdy nebyl jako dřív, jeho srdce se stalo citlivější, našel zalíbení v samostatnosti a prostotě. Dokonce u sebe zjistil schopnost léčit. Je to stále v nás, dříme to v nás jako měkké jádro ve tvrdé skořápce. Čeká to na oheň nebo na povodeň, která ho opět probudí k životu.
Každý, kdo prožil nějakou hodně divokou zkušenost, bolestivou a nebezpečnou, z ní vyjde proměněn. I praktikování jogínské prostoty nebo klášterní disciplíny může být pro někoho pokusem, jak dosáhnout ničeho. (I o tom hovoří Lao’C, odcházející do divočiny severních hor, nebo Buddha, hledající prázdnotu. Tibeťané říkají, že zkušenost prázdnoty plodí soucit.) Mnozí z nás se něčemu podobnému naučili při každodenním pěším překonávání sněžných plání, skalnatých srázů, průsmyků, horských bystřin a lesů v údolích – “s úsilím překonat sebe”. Chození divočinou je velké dobrodružství, je nejlepší meditací, je cvičením otevřenosti srdce – je dokonalým projevem ducha a pokory. Etiketa divokého světa nevyžaduje pouze otevřenost vůči ostatním tvorům, ekologickou velkomyslnost, ale také notný smysl pro humor, který dokáže tolerovat nepohodlí a vrtochy přírody. Samozřejmě vyžaduje prostotu a zdrženlivost, schopnost zebezapření. Vyžaduje odvahu čelit neznámému, schopnost žít v proměnách, v chaosu spontánního světa, umění bloudit, ztrácet se a znovu nacházet. Vyžaduje intuici, která se musí projevit sama od sebe. Znalost stopování a dobrou orientaci. Umění číst z pohybu mraků a z hladiny moře.
Lekce svobody, které nám uděluje divočina, nám umožní vzdát se víry, že jsme tu na věčnost, a skončit s nekonečnými a malichernými boji. V divočině se všichni můžeme považovat za sobě rovnocenné druhy, kteří všichni chodí a spí na téže zemi a pod touž oblohou. Myslím, že život zaslíbený skromnosti, prostotě, jisté smělosti, humoru, vděčnosti, velkorysé práci a hře a hlavně spoustě chození, nás přibližuje světu a jeho celistvosti. Po té, co jsme prošli divočinou, seznámili se s duchem místa, pozdravili všechny rostliny, zvířata a ptáky, přebrodili potoky a přelezli hřebeny hor a vrátili se zpátky domů, měli bychom vyprávět poutavý příběh naší cesty. A když se zase objeví nějaký svátek, můžeme se pokusit vyvolat některé duchy, hrát hudbu a tančit, hrát role mužů a žen, kteří slaví, že patří mezi živé, kteří dovádí a divočí. A to je také poslední význam slova “divoký” a “svobodný” – esoterický význam, ten nejhlubší a nejostýchavější zároveň. Ti, kdo na něj nejsou připraveni, se k němu musí dopracovat. Proto vás prosím, k nezasvěceným o něm nemluvte.
(Výběr z překladu L.Snížka)
nic moc
OdpovědětVymazat