Posvátné cesty
Cesta k dospívání je určena pro děti ve věku 13 a 14 let a byla inspirována pracemi Josepha Campbella o hrdinovi, který na své cestě musí překonat strach ze smrti a použít svou moudrost, aby bezpečně došel do nového života. Děti musí přelézt po provazovém žebříku vysokou skálu, zúčastní se indiánské sauny, každé musí strávit 24 hodin bez potravy a spánku, hlídat ohniště, a psát si své dojmy do deníku. Vše končí slavností za účasti rodičů.
Cesta kultur je určena pro děti ve věku od 15 do 17 let. Mladí lidé studují různé kultury např. tak, že na kolech cestují po velkém území, navštěvují komunity, památníky, organizují vlastní akce, aby se naučily komunikovat s různými lidmi v různých podmínkách.
Cesta k vizi je určena pro vysokoškoláky. Každý ji musí podniknou samostatně. Například je nutno projít třídenním pobytem o samotě někde v divočině, včetně potní lázně. Často se jedná o symbolickou cestu Vikinga na člunu, každý účastník musí umět uvařit, vyprávět nějaký příběh, nebo umět hrát na hudební nástroj.
Ellie Roper-Aterová
Značkovači cest
Loni v létě, když mi bylo 18 let, jsem byla poradkyní pro rituál Cesta dospívání. Asi v polovině jsem řekla jiné poradkyni: "Mám ale dojem že to má být iniciační obřad pro ně, ne pro nás." Vždy jsem se považovala za zodpovědnou osobu, ale teprve poslední čtyři dny poradenství mne donutilo uvědomit si, že doposud jsem byla zodpovědná jen a jen za sebe. Poprvé v životě jsem byla zodpovědná za bezpečnost a pohodu šesti jiných lidí a to pro mne byla velmi důležitá zkušenost.
Především jsem se musela naučit žít s dalšími šesti lidmi ve velmi intimních a často stresujících situacích. Byli jsme fyzicky často velmi vyčerpáni, hodně jsme mluvili o dynamice skupiny, a učili jsme se jak pracovat jako tým v těžkých podmínkách. Hned z počátku jsme totiž zjistili, že máme-li to všechno nějak přežít, musíme si navzájem pomáhat. Byli jsme tak silní, jak silní byli naši nejslabší členové.
Jako jedna z poradkyň jsem musela zvládnout umění udržovat dobrou náladu a nenechat se zklamat tím, jak někteří pracovali. Neumím se moc dělit o prostor s jinými lidmi. Měla jsem co dělat, abych zůstala klidná. Často jsem prostě musela odejít do lesa nebo si sednout na břeh řeky, abych byla chvíli sama, nebo jsem musela prostě vstát dříve než ostatní. Když to pak bylo hodně hektické nebo když jsme procházeli nějakou krizí, už jsem nebyla tak zklamaná.
V tomto rituálu jde o to naučit se být "hrdinou". Když je ale člověk na dně, fyzicky nebo psychicky, říká si, ne, já rozhodně nejsem hrdina. Pak ale zjistí, že jaksi roste s obtížností situací. Neustále jsme si museli uvědomovat, že je jen na nás, jestli zůstaneme nebo odejdeme. Například jsme si říkala "jmenuji se Elli a jsem tu protože tu chci být." To mi pomáhalo překonávat fyzické vyčerpání. Pomáhá to, když jste 10 kilometrů od tábora v lese a jediná cesta zpátky je jít pěšky, kopec nekopec.
Důležité je taky uprostřed divoké přírody zjistit, jak je člověk zranitelný. Když se třepete zimou, jste provlhlí, hladoví a pláčete beznadějí, a pak se z toho dostanete, cítíte, že jste něco dokázali. Pak se můžete ohlédnout a víte, že vás tento rituál naučil postarat se o sebe, a dodal sebevědomí a jistotu.
Dnes vím, že v budoucnu budu potřebovat čas jen pro sebe, abych si mohla rozmyslet, co a jak dělat, a jak změnit to, co chci změnit. Když se při takovém rituálu octnete tváří v tvář strachu, bolesti, nutnosti postarat se o sebe, vrátíte se pak do běžného života s novými vědomostmi o životě. A nemyslím si, že je to dobré jen pro šesťáky a sedmáky. Je to i pro ty čtrnáctileté ale i osmnáctileté! A vlastně pro každého.
Cesta jednotlivce
Nina Davisová
Důvody, proč jsem se zúčastnila Cesty vizí, mi ani dnes nejsou jasné. Nějak jsem cítila, že bych to měla absolvovat. Šla jsem do toho s otevřenou myslí a nebylo to proto, že bych se něčeho chtěla zbavit. Byla to spíše symbolická smrt jednoho a zrození něčeho jiného.
Pokud jde o mne, byla jsem v poušti. Byl tam ale i břeh řeky a strom a tam jsem také zůstala.
V noci jsem se bála a byla kvůli hrozné bouřce pořád vzhůru. Ale mít strach je přece O.K. Zpívala jsem si písničky co jsme se naučili na výletě. Celou noc jsem vyhlížela sluníčko. Nějak jsem přesně věděla, kdy vyjde. Byl to pro mne skutečný začátek něčeho skutečně nového. Věděla jsem, že teď zase půjdu za ostatníma a že teď už budu dospělá.
Cítila jsem jakousi novou nezávislost a jistotu, že dokážu být celé tři dny sama jen se svými myšlenkami. Myslela jsem na lidi ve světě. I na lidi, kteří jsou mi blízcí a jak jsem ráda, že je mám. Naučila jsem se také být vděčná Zemi, za všechny, které mám ráda, a vůbec za všechny lidi. Není to nic nového, ale bylo to nové pro mne. Když vyšlo slunce, bylo to jako by vyšla ta silnější část mne samotné. Vím, že tahle část už napořád zůstane se mnou.
Když každý z nás takto strávil pár nocí o samotě, šli jsme pak společně několik dalších dní. Všichni jsme zjistili, kým chceme být, a další fyzické útrapy nám umožnili ledacos z toho hned použít.
Taky jsme se museli sblížit sociálně. Měli jsme množství malých rozmíšek, ale nešlo od toho utéct. Museli jsme si s tím nějak poradit. Jinak to nešlo. Cítila jsem, jak jsme postupně všichni zodpovědnější a taky otevřenější a to bylo velmi zvláštní a nešlo to snadno. Výborné bylo že na konci jsme se necítili vyčerpaní, naopak, cítili jsme, že teď dokážeme cokoliv. Říkala jsem si, že když jsem dokázala tohle, tak dokážu i cokoliv dalšího.
Teď když prožívám nepříjemné situace s lidma, protože jsou tak zahledění do sebe, říkám si, že by měli taky prožít tenhle rituál a udělat něco velmi obtížného. Že by měli občas strávit těžké situace s ostatními lidmi a opravdu se nad sebou a pozicí ve světě zamyslet. Nemyslím že by tento rituál byl jediný způsob, jak získat nadhled, ale myslím, že by každý měl občas zlomit něco, o čem si myslí, že bez toho nemůže být, a naučit se žít na novém místě s novými lidmi.
Odvaha růst
Sean Tufdeal
Tábor a lidi v něm mě změnily. Jsem zodpovědnější, protože jsem tam byl nejstarší. Bylo mi už 15, zatímco těm okolo mne jen 14 let. Kdybych třeštil nebo něco zblbnul, asi by to udělali taky, protože si mysleli, že když jsem starší, musím být schopen to vše zvládnout. Věděl jsem, že mám poslední příležitost účastnit se rituálu. Soutěžili jsme jako Vikingové, učili jsme se jejich mýty a příběhy, dokonce jsme se trochu učili norsky.
Během rituálu nám naši průvodci vyprávěli o přátelství. Jak bohové stvořili Norsko a strom světa Yggdrasil, který spojoval devět světů se starou norskou spiritualitou. Pak jsem vyšplhali na skálu a tam každý našel svůj runový kámen. Můj kámen byl kámen Odvahy. Povídali jsem si pak o tom, co to je odvaha. Že potřebuju odvahu, abych dokázal pomáhat lidem. Vždycky když někam jedu, beru si ten kámen s sebou.
Když jsme se učili vytyčovat si cíle, viděl jsem, jak se mi život otevírá před očima. Mým cílem bylo pracovat a neutéct z tábora. Vytyčoval jsem si těžší cíle, než obvykle. Než jsem se naučil přátelství, jen jsem se tak poflakoval. Teď když třeba do školy přijdou noví, zkouším s nimi promluvit, představit je ostatním a skamarádíme se. Pomáhám taky invalidům. Celý život jsem se jich bál. Rodiče mi víc věří. Loni se pořád starali, abych se nepoflakoval a nenechávali mne samotného. Teď vědí, ža vím, o čem mluvím a pomáhám jim, když mou pomoc potřebují. Můj život je jednoduchý: pracuji, dělám úkoly a pomáhám lidem. Lidé si myslí, že když jste školák, jen se tak poflakujete. Dokázal jsem jim, že já takový nejsem a že je na mne spolehnutí.
Doufám že všichni budou kamarádi. Nikdy na to nezapomenu. Teď vím, že člověk dokáže, co si stanoví. Chtěl bych aby to poznali i moje děti až vyrostu.
baraka
Žádné komentáře:
Okomentovat