Proč vás pes neposlouchá "na slovo"?

V hodně dávných dobách žila zvířata a lidé v takové pospolitosti, že oba živočišné druhy měly - každé ve svém teritoriu - stejná práva. Dnes mají zvířata, bohužel, poměrně malou šanci na přežití, pokud jim člověk nevěnuje patřičnou péči. Stále více zvířat je nuceno sdílet s námi v našich domácnostech společný život. Vnucujeme jim své zásady i svůj způsob myšlení. Přitom se tyto "menší bratry", které považujeme za své přátelé, vůbec nesnažíme pochopit, nebereme v úvahu, že oni mají svůj vlastní jazyk, svůj specifický způsob komunikování mezi sebou i s obklopujícím je světem. $$OBR79287$$ Dnešní civilizace nás lidi zcela "zvrátila". Alespoň pokud jde o oblast otevřeného projevu svých citů. Veřejně projevovat pozitivní pocity to ještě je - do jisté míry - dovoleno, ovšem negativní emoce musí tzv. kulturní člověk ukrýt hluboce do svého nitra, neboť jinak budeme považováni za hrubce, nezdvořilce nebo sprosťáka. Proto svoji pravou tvář ukrýváme pod pěknými slovy a falešným úsměvem. Naši malí domácí přátelé, především psi, jsou v tomto směru mnohem poctivější, neboť ke komunikaci mezi sebou i s námi využívají velice dokonale rozvinutou "řeč těla". Jsou citliví na nejdrobnější gesta, změny pozice, mrknutí oka, zabarvení hlasu, na nálady apod. a v této oblasti projevů se člověk už nedokáže tak dokonale přetvařovat. Pes hovoří také ocasem Psi využívají ke komunikaci celou škálu štěkavých zvuků, vytí, vrčení a někdy i kňourání jako kočka. Mnohem výraznější než zvuk, je však u nich vyvinuta komunikace tělem. Pro nás je to slovník velice komplikovaný, ale psi nemají žádné problémy s tímto způsobem dorozumívání. Horší už je to tehdy, chtějí-li něco sdělit člověkovi. V lidech navíc panují i mnohá mylná přesvědčení pokud jde o pohyby těla našich domácích zvířat. Tak například se všeobecně předpokládá, že mávání ocasem u kocourů znamená, že je zvíře ve špatné náladě, naopak pes, že je spokojený. Ve skutečnosti malý pohyb konečku ohonu (jak u psů, tak i u koček) znamená nejistotu zvířete. Rozmáchlé mávání celého ocasu až nad hřbet zase vyjadřuje sebejistotu a varování, zvíře jakoby říkalo: "Varuji tě, dej si na mně pozor, mohu na tebe i zaútočit!" Vedle mluvy těla jsou zvířata - především ta, která žijí s námi ve společné domácnosti - schopna vnímat naše myšlenky. Tuto teorii prosazují především léčitelé zvířat, kteří umí se svými malými pacienty "hovořit" na úrovni myšlenek a představ. Správnost této teorie můžeme sami pozorovat velice často. Komunikace pomocí myšlenek a představ Téměř denně můžeme být svědky nebo i účastníky obvyklé scény. Pán je se svým pejskem na procházce. Chce se už vrátit domů, volá na svého malého kamaráda, ale ten nemá zájem a vesele si dál pobíhá. Pán je už vzteklý, neboť spěchá domů a také mu vadí, že před zraky dalších sousedů ho jeho mazlíček zcela ignoruje. Volá na něco sice milými slovy, ovšem pes velice dobře vnímá, co pán cítí, a tím spíše ho odmítne poslechnout. Jiná častá situace jsou pocity vnímané domácím zvířetem, které nasměrováváme vůči další osobě. Stane se, že zvoní zvonek, pán se svým psem jde otevřít a za dveřmi stojí nesympatická tchýně, která bez ohlášení přišla na návštěvu, přesněji řečeno na kontrolu. Muž by ji nejraději uškrtil a v myšlenkách k ní vysílá ta nejhorší slova. Ve skutečnosti říká, jaká to milá návštěva a zve "milou maminku" dále. Ve chvíli, kdy žena překročí práh bytu, jinak mírumilovný pejsek, jí skočí na nohu a zakousne se do lýtka. Naštěstí přes kalhoty, takže to odnesla jen natržená látka. Zeť se v první chvíli vyděsí a ihned se oboří na psa, kterému začne spílat, jak že se to chová k tak milé návštěvě. Pes ale velice dobře vnímá skryté myšlenky svého pána, které zní nějak tak: "Hodný pejsek, dobře jsi udělal, že jsi tu čarodějnici vystrašil, snad už k nám nebude tak často chodit!" Je možné, že pán i svým tělem dal najevo pocity, které se ho zmocnily, jakmile na prahu dveří uviděl nesympatickou tchýni. Ale více pravděpodobná je skutečnost, že ono domácí zvíře velice dokonale vnímalo myšlenky a pocity svého pána, když vlastně jeho slovům vůbec nerozumělo. A tyto lidské pohnutky byly pro něho jasným pokynem, jak se má zachovat vůči vetřelci - nežádoucí návštěvě. Zachoval se přesně podle přání svého pána. Máme-li doma nějakého zvířecího miláčka, měli bychom si dávat pozor na své myšlenky, nejen v kontaktu s dalšími osobami, návštěvou, ale i ve vztahu k rozličným událostem či věcem. Pes či kočka nás dobře "slyší" a je-li to zvíře oddané, také vždy poslechne! Kdo je tu šéfem?! Myšlení našich zvířecích domácích mazlíčků je poněkud jiné než naše lidské. Pejsek nebo kočička může silně přilnout a podřídit se i k tomu členu domácnosti, který mu neprokazuje žádné materiální služby - nestará se o jeho žrádlo, nechodí s ním na procházky. A přitom "hloupé zvíře" svého "chlebodárce" vůbec nerespektuje, naopak je oddáno úplně někomu jinému v daném rodinném kruhu, někomu, kdo si to z našeho pohledu vůbec nezaslouží. Jak tedy zdomácnělé zvíře uvažuje? Chceme-li si právě teď pořídit nějakého toho zvířecího přítele, měli bychom rozlišovat mezi jednotlivými rasami a znát jejich typický charakter. Nejde jen o to, jak se nám pes na pohled líbí, ale k jakému účelu bylo to které plemeno vyšlechtěno. Některé rasy byly po celé věky vedeny k tomu, aby byly silné, a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Takový pes pak má tendenci projevovat svoji nadřazenost a není ochoten se jen tak někomu podřídit a poslouchat ho. Při výběru psa z větší nabídky bychom také neměli okamžitě přijat toho, který k nám přiběhne jako první. Můžeme se sice domnívat, že to bude ta nejlepší volba, neboť zvíře si nás samo - díky svému dokonalému instinktu - vybralo. Je to možné, ovšem ono si vás vybralo proto, aby to vyhovovalo především jemu. Například tehdy, pokud již předem dokázalo vycítit, že jste ten typ, se kterým bude moci on, pán Pes, manipulovat. A v tomto případě ani nezáleží na tom, zda je to německý vlčák nebo malý pinč. Tímto způsobem si totiž kupujete šéfa, jenž vás bude po mnoho let "řídit". Neuděláme dobře ani tehdy, když si do domácího prostředí vybereme pejska na první pohled slabého, který se dostává k misce až mezi posledními. Psychicky slabý pes, kterému v "lidském stádu" dáme určitá privilegia, začne pak prožívat drama. On totiž ví, že s vymoženostmi souvisí i povinnosti, které on není ochoten převzít na sebe, ale které přijat musí, neboť tak mu káže jeho instinkt. Pes, který má ze všeho strach, potřebuje silného pána - vůdce, na kterého se může plně spolehnout. Pak je naše zvířátko šťastné a spokojené. Jestliže takového pána nemá, cítí se ztracené, je neurotické a začne i útočit. V podstatě tak činí už předem z obav a ze strachu. Takové počínání pak není dost dobře možné ovládat. Hned od počátku, když si pořídíme malé štěně, je potřeba dát mu jasně na vědomí "kdo je tady pánem". Nedělá se to fyzickým násilím ani křikem, postačí důslednost a přesně stanovené požadavky. A co je důležité - slova a myšlenky musí být vždy v souladu! Lidé psychicky silní mohou svého psa i rozmazlovat a on je bude vždy poslouchat, ostatní musí být alespoň velice důslední. Připravila V. Tamchynová Zdroj: časopis MEDIUM č. 11/2003 $$OBR79291$$