Sám jsem strávil rok pod Medvídkovým čarovným uměním a z něco z metod, jimiž dosahoval těchto obdivuhodných výsledků, jsem stačil pochytit. Ostatním, jež Medvídek nikdy neučil, to muselo připadat jako hotová kouzla.
Nebyl zvlášť zábavný učitel. Nepředstavoval zásobárnu smíchu a nebyl to ani žádný supervědátor. Jenže Medvídek věděl, jak pochválit děti, věděl, jak je povzbudit, jak jim dát najevo svůj zájem. Medvídek nám rozdával pochvalné kartičky za píli, další kartičky za dobrou práci, odměňoval nás zlatými hvězdičkami a razítky. Dokázal si na nás udělat čas. Nehodnotil výkony jen známkami, ale pod naše písemné práce psal vlastní "slohy", ve kterých nám oznámil, co jsme udělali dobře a v čem bychom se měli vylepšit.
Mnohé z dětí, jež strávily rok s Medvídkem, poprvé v životě okusily, co je to chvála. Medvídek nás okouzlil úplně všechny - dokonce i ty nejdivočejší a nejnevychovanější uličníky.
Pamatuji si, jak můj bratr Christopher prohlašoval, že pokud ho někdy zařadí do Medvídkovy třídy, v žádném případě se nebude šprtat. Přesvědčoval nás : "nesmysl, že bych někdy dolízal za Medvídkem !" Jaký už je osud. Christopher nakonec skončil jako Medvídkův žák. Zanedlouho trávil každý večer nad učením rovných šest hodin a na konci roku měl nastřádáno nejvíce pochvalných kartiček ze všech žáků v celé historii školy.
Medvídkovy výsledky představovaly nepřetržité potvrzování pravdy o síle pochvaly. Dosahoval nejlepších výsledků, protože mu na žácích záleželo - měl je upřímně rád - a vždycky v nich dokázal najít něco dobrého.
Zdroj: Jak vycházet s lidmi, Andrew Matthews, nakladatelství Holding Medium
Žádné komentáře:
Okomentovat