Bdělá pozornost k tělu Trungpa Rinpoče

Prvním základem bdělé pozornosti je bdělá pozornost k tělu. Praxe bdělé pozornosti k tělu je spojena s potřebou bytostného pocitu, pocitu zemitosti. Bdělá pozornost k tělu Prvním základem bdělé pozornosti je bdělá pozornost k tělu. Praxe bdělé pozornosti k tělu je spojena s potřebou bytostného pocitu, pocitu zemitosti. Zpočátku spočívá problém v tom, co chápeme jako "tělo". Máme tělo. Sedíme na židli nebo na zemi, jíme, nosíme šaty. Ale tělo, s kterým jsme ve vztahu, když provádíme tyto aktivity, zůstává otázkou. Existuje tedy nepodmíněné tělo, mimo všechny koncepce, nebo je tělo stanoveno koncepcemi? Tradičně je tělo, které máme, označováno jako "mysl-tělo", neboli psychosomatické tělo. Je to tělo, které je široce založeno na projekcích a konceptech o těle. Toto mysl-tělo je v protikladu s pocitem těla osvícené osoby, které může být nazváno "tělo-tělo". Je jednoduché a přímočaré. Je zde přímý vztah se zemí. Avšak co se týče nás, my přímý vztah se zemí nemáme. Máme určitý vztah se svým tělem, ale ten je velmi nejistý a chybný. Kmitáme dopředu a zpátky mezi tělem a něčím jiným - fantaziemi a představami. A zdá se, že toto je naše základní situace. I když je psychosomatické tělo utvářeno projekcemi těla, může být dosti pevné i v termínech těchto projekcí. Máme různá očekávání, týkající se existence těla, proto ho musíme vyživovat, užívat, omývat. To, co způsobuje, že jsme součástí tohoto psychosomatického těla, je právě pocit bytí. Například v tuto chvíli cítíte, že sedíte na zemi. Máte pocit bytí, vyjádřený v termínech našeho těla spočívajícího na zemi. Vaše hýždě spočívají na zemi, a proto můžete natáhnout nohy a trochu se opřít dozadu, abyste měli ve svém těle méně napětí. Získáte pocit uvolnění, zcela jiný, než kdybyste stáli a zatěžovali nohy, prsty nebo kdybyste dokonce stáli na rukou. Pozice, kterou nyní zaujímáte, je na rozdíl od těchto pozic velmi příjemná a ve skutečnosti je jedna z nejpříjemnějších, jaké si člověk vůbec může představit. A tak, když zaujmeme tuto pozici, můžeme se uvolnit a naslouchat něčemu jinému než požadavkům svého těla. V tomto sedu se cítíme celkem dobře usazeni, ale kdyby země byla například vlhká, neseděli bychom již zdaleka tak dobře. Začali bychom se vrtět jako pták na větvi. A to už je zcela jiná situace. Když jsme intenzivně zaujati očekáváním nějaké události, jsme rozrušeni z nějakého setkání, které má proběhnout (např. čekáme na pohovor ohledně zaměstnání), ve skutečnosti nesedíme na židli, ale posedáváme na ní. K posedávání dochází, když je na nás něco požadováno a svoje tělo pak vnímáme méně, ale o to více pociťujeme svoje napětí a nervozitu. S tím je spojen velmi odlišný pocit těla a bytí na rozdíl od prostého sezení, tak, jak ho provádíme nyní. Teď sedíme na zemi a jsme tak dobře usazeni, že jsme schopni z tohoto sedu obracet pozornost jinam, zapínat magnetofon a dokonce začít psát poznámky. Nepovažujeme to za provádění dvou věcí najednou, ale díky tomu, že jsme dobře usazeni, můžeme se věnovat ostatním vjemům, poslouchání, dívání se atd. Tělesná situace je ustálená a to umožňuje obrátit pozornost k něčemu jinému. Ale tento proces našeho sedění není ve skutečnosti příliš záležitostí těla per se, které sedí na zemi, ale daleko víc je to záležitost našeho psychosomatického těla, které sedí na zemi. Sezení na zemi nám dává nějakým způsobem určitou představu - například všichni hledíme jedním směrem k řečníkovi, jsme pod střechou stanu, jsme upoutáni světlem, které je na pódiu - vše toto vytváří určitý typ účasti, což je stav našeho psychosomatického těla. Jsme částečně zaujati sezením per se, ale současně nejsme. To vše dělá naše mysl, náš koncept. Naše mysl tvaruje situaci v souladu s naším tělem. Naše mysl sedí na zemi, dělá poznámky, naše mysl nosí brýle. Naše mysl má takový nebo onaký účes, takové nebo onaké šaty. Každý si vytváří svůj portrét. Tělo existuje, proto probíhá aktivita mysli, která utváří svět podle tělesné situace, ale povětšinou mimo kontakt s ní. To je psychosomatický proces. Bdělá pozornost k tělu vnáší tuto vše pronikající aktivitu, při které mysl napodobuje tělo, do meditační praxe. Meditační praxe musí počítat s myslí, která se plynule ztvárňuje do postojů podobných tělu. V důsledku toho byla od dob Buddhy doporučována a praktikována meditace v sedě a ukázala se být nejlepší cestou, jak s touto situací zacházet. Základní technika, která meditaci v sedě provází, je práce s dechem. Identifikujeme se s dechem, zvláště s výdechem. Nádech je jen přestávka, mezera, prostor. Během nádechu jen čekáme. Takže vydechujeme, pak rozpouštíme a pak je mezera. Vydechnutí... rozpuštění... mezera. Tak může neustále probíhat otevírání a rozvíjení. Bdělá pozornost hraje v této technice velmi důležitou roli. Bdělá pozornost tomto případě znamená, že když sedíme a meditujeme, tak skutečně sedíme. Naše psychosomatické (myšlenkové) tělo skutečně sedí. Vnímáme zemi, tělo, dech a teplotu. Nesnažíme se nějak zvlášť pozorovat a stopovat, co a jak probíhá, nesnažíme se vytvářet nějakou formu situace sezení a dělat z toho nějakou zvláštní aktivitu, kterou provádíme. Pouze sedíme. Pozvolna začínáme cítit, že se objevuje určitý pocit zemitosti a přitom to není nějaký zvláštní produkt uvažování, jeto spíše síla skutečnosti, že jsme tady. Tak sedíme, sedíme a dýcháme, sedíme a dýcháme. Někdy myslíme, ale jsou to sedavé myšlenky, naše psychosomatické tělo sedí, a tak naše myšlenky mají plochý vyrovnaný základ. Pokračujeme v sezení dál a dál a pak získáme nějakým způsobem pocit, že jsme něco udělali. Je to jedna z nejdůležitějších charakteristik bdělé pozornosti. Cítíme, že něco skutečně děláme. V tomto případě cítíme, že se zúčastňujeme nějakého zvláštního pokusu nebo projektu, který má plochý, vyrovnaný základ. Není kulovitý ani nemá křídla, ale psychosomaticky má opravdu plochý základ. Tato bdělá pozornost k tělu je spojena se zemí. Je to otevřenost, která má základnu, základ. Kvalita rozšiřujícího se vědomí vzniká skrze bdělou pozornost k tělu. Pocit bytí je zakotven, a proto se bytost může otevřít. Pokračovat v této bdělé pozornosti vyžaduje velkou dávku důvěry. Začínající praktikant pravděpodobně nebude schopen prostě spočinout, ale bude cítit potřebu změny. Vzpomínám na jednu žákyni, která právě skončila praxi o samotě a vyprávěla mi, jak seděla, cítila tělo, cítila se být blízko země, ale pak náhle pomyslela, že by měla dělat něco jiného. A vyprávěla mně dál, jak jí ta správná kniha prostě skočila do klína a ona začala číst. V tom případě zde již pevný základ nebyl, mysli začala narůstat malá křídla. Bdělá pozornost k tělu je více spojena s pokusem zůstat člověkem, než stát se zvířetem, mouchou nebo éterickou bytostí. Prostě to znamená zůstat lidskou bytostí, obyčejnou lidskou bytostí. Základní, výchozí bod k tomu je právě hutnost a zemitost. Když sedíme, tak skutečně sedíme. Dokonce i naše poletující myšlenky mohou sedět na svém vlastním zadku. Nejsou zde žádné zvláštní problémy. Máme pocit hutnosti, zemitosti a současně i pocit bytí. Bez tohoto určitého základu bdělé pozornosti by zbytek naší meditační praxe mohl být ve vzduchu, mohl by se komíhat dopředu i dozadu, zkoušet to, i ono. Mohli bychom neustále kráčet po špičkách, po povrchu kosmu a ve skutečnosti bychom nevkročili nikam. Mohli bychom se stát věčnými stopaři. A tak touto první technikou vytváříme jistý pevný základ. Při bdělé pozornosti k tělu se vytváří pocit, že nacházíme určitou domácí půdu.