Bdělá pozornost k úsilí Trungpa Rinpoče

Další základ bdělé pozornosti je bdělá pozornost k úsilí. Pojem úsilí je poněkud problematický. Úsilí se zdá být v rozporu s pocitem bytí, který vyplývá z bdělé pozornosti k tělu. Postrkování jakéhokoliv druhu nemá zřejmě místo ani v technice bdělé pozornosti k životu - dotkni se a jdi. Bdělá pozornost k úsilí Další základ bdělé pozornosti je bdělá pozornost k úsilí. Pojem úsilí je poněkud problematický. Úsilí se zdá být v rozporu s pocitem bytí, který vyplývá z bdělé pozornosti k tělu. Postrkování jakéhokoliv druhu nemá zřejmě místo ani v technice bdělé pozornosti k životu - dotkni se a jdi. Zdá se, že v každém případě uvážlivé a těžkopádné úsilí ohrožuje otevřenou přesnost bdělé pozornosti. Přesto nemůžeme očekávat, že by se správná bdělá pozornost rozvinula bez úsilí z naší strany. Úsilí je nutné, ale abychom se propracovali k pojetí správného úsilí, musíme předně uvážit, co tímto úsilím míníme. Jeden druh úsilí je orientovaný čistě na dosažení výsledku. Je zde pocit boje a strkání, vzbuzený představou cíle. Takové úsilí nabere rychlost a začne probíhat svým vlastním tempem. Toto úsilí je podobné běhu silničního běžce. Jiný druh úsilí je plný pocitu nesmírné významnosti. Schází zde pocit povznesení a pracovní inspirace a místo toho je zde pocit povinnosti. Pomalu a jistě se lopotíme, zkoušíme se prokousat svými závazky tak, jako se červ prohlodává stromem. Ani vjednom z těchto druhů úsilí není pocit otevřenosti a přesnosti. Tradiční buddhistické přirovnání pro správné úsilí je chůze slona nebo želvy. Slon nebo želva se pohybují jistě, nezadržitelně a s velkou důstojností. Stejně jako červ nejsou vzrušeni. Ale červ jen požírá, cokoliv se dostane před jeho kusadla, a prokouše se skrz. Kanál, kterým prochází jeho břicho, je jeho celým prostorem. Želva nebo slon mají naopak panoramatický pohled na území, kterým procházejí. Ačkoliv jejich postup je vážný a pomalý, díky schopnosti přehlédnout celé pole kolem sebe, je v tomto pohybu přítomen určitý druh hravosti a inteligence. Když se meditací snažíme vyvolat takovou inspiraci, díky které zapomínáme na svoji bolest a provádíme pak svoji praxi s pocitem uspokojení z neustálé realizace, pak je to praxe zcela nezralá. Na druhé straně příliš mnoho zachmuřenosti a velký pocit povinnosti vytvářejí neživotný, úzkoprsý pohled a zatuchlé psychologické prostředí. Buddha učil, že pravé úsilí je vážné, ale ne zase příliš vážné. Využívá přirozeného běhu našich instinktů k tomu, aby naše toulavá mysl byla přiváděna stále zpět, k bdělé pozornosti dechu. Důležité v procesu přivádění zpět je to, že není zapotřebí nějak uvážlivě připravovat návrat, není zapotřebí ovládnout svoji pozornost a pak ji přitáhnout zpět k dýchání, jako když táhneme vzpírající se dítě, aby nedělalo něco ošklivého. Princip nespočívá v tom, že mysl přitáhneme zpět k nějakému zvláštnímu objektu, ale v tom, že ji vrátíme zpátky ze světa snů do reality. Dýcháme a sedíme. To je to, co děláme, a měli bychom to dělat úplně, cele a s celým srdcem. Existuje určitá technika nebo trik, který je velice účinný a velice užitečný a to nejen při meditaci v sedě, ale také v denním životě, při meditaci v činnosti. Návrat zpět se děje pomocí toho, co můžeme nazvat "abstraktní pozorovatel". Tento pozorovatel je prosté a jednoduché vědomí sebe, bez dalšího účelu a cíle. Když se setkáme s čímkoliv, tak první záblesk, který proběhne, je prostý pocit duality, oddělenosti. Na tomto základě začneme hodnotit, vybírat a třídit, dělat rozhodnutí a vykonávat svoji vůli. Abstraktní pozorovatel je právě tímto základním pocitem oddělenosti, pouhým poznáním, že jsme tady, dříve než se vyvine všechno ostatní. Místo abychom toto vědomí sebe odsoudili jako dualistické, využijeme tohoto sklonu v našem psychologickém systému k vytvoření základu bdělé pozornosti k úsilí. Prožijeme náhlý záblesk uvědomění, že pozorovatel je tady. V tu chvíli si nepomyslíme "musím se vrátit zpět k dýchání" nebo "musím se dostat z těchto myšlenek". Není třeba pěstovat uvážlivý a logický pohyb mysli, kterým sami sobě opakujeme záměr meditace v sedě. Je zde prostě náhlý a obecný pocit, že se něco děje zde a nyní a my jsme vtaženi zpět. Prudce a bezprostředně, bez pojmenování a bez použití jakéhokoliv druhu konceptu prožijeme rychlý záblesk změny ladění. A v tom je podstata bdělé pozornosti k úsilí. Jeden z důvodů, proč naše běžné úsilí se stává tak nudným a stagnujícím, spočívá v tom, že máme sklon vše verbalizovat. Podvědomě skutečně verbalizujeme - "musím jít a nějak pomoci, protože je půl jedné..." nebo "to je pro mě dobrá věc, je třeba, abych tuto povinnost splnil". Každý druh povinnosti, který máme, je vždy verbalizován, ačkoliv vytváření konceptů v mysli je tak rychlé, že verbalizaci nemusíme ani postřehnout. Avšak obsahy verbalizace jsou jasně pociťovány. Tato verbalizace váže úsilí do pevného vztahového rámce, čímž se úsilí stává únavným a otravným. Na rozdíl od toho se při abstraktním úsilí, o kterém hovoříme, zableskne ve zlomku vteřiny, bez jakéhokoliv jména nebo představy s tím spojené. Je to prosté trhnutí, náhlá změna kurzu, bez udání místa určení. Zbytek úsilí je jako pochod želvy, jde krok za krokem, pomalu a pozoruje situaci kolem sebe. Toto abstraktní sebe uvědomování bychom mohli nazvat skokem, trhnutím, náhlým připomenutím, nebo, chcete-li, údivem. Někdy by mohlo být pociťováno jako panika, nepodmíněná panika, protože dochází k prudké změně kurzu - něco k nám přijde a úplně změní náš celý kurz. Jestliže pracujeme s tímto náhlým trhnutím a činíme tak bez úsilí, ale usilovně, pak úsilí začne existovat samo o sobě. Stojí tak říkajíc na vlastních nohou a nepotřebuje další úsilí, které by je muselo spouštět. Kdyby tomu tak bylo a úsilí by bylo uvážlivě vytvářeno, bylo by to proti celkovému duchu meditace. Proto když se tento náhlý okamžik bdělé pozornosti dostaví, vtip tkví v tom, abychom se ho nesnažili udržet. Neměli bychom na něm lpět nebo se ho snažit rozvíjet. Nenacházejme zálibu v poslovi, pěstujme pouze připomínku. Vraťme se k meditaci, vraťme se k poselství. Tento druh úsilí je nesmírně důležitý. Náhlý záblesk je klíč k celé buddhistické meditaci, od úrovně základní bdělé pozornosti až k nejvyšší úrovni tantry. A tak bdělá pozornost k úsilí může být rozhodně považována za nejdůležitější stránku praxe bdělé pozornosti. Bdělá pozornost k tělu vytváří základní situaci, přivádí meditaci do psychosomatických poměrů našeho života. Bdělá pozornost k životu činí meditační praxi osobní a intimní. Bdělá pozornost k úsilí však dělá meditaci účinnou a fungující. Spojuje základy bdělé pozornosti s cestou, s duchovní poutí. Je jako kolo vozu, které vytváří kontakt mezi vozem a cestou, nebo je jako veslo lodě. Přivádí praxi do současné situace, uvádí ji do pohybu, rozvijí a oživuje ji. Ovšem i zde je problém. Bdělá pozornost k úsilí nemůže být propracována na základě nějaké úvahy, ale na druhé straně nestačí pouze doufat, že přijde záblesk a my jím budeme upozorněni. Nemůžeme to všechno nechat na "této věci", aby to pro nás udělala. Musíme vytvořit nějaký druh všeobecného poplašného systému, jinými slovy, musíme připravit celkovou atmosféru. Musí zde být zázemí naší disciplíny, které určuje celkové ladění naší praxe vsedě. Na této úrovni je úsilí také důležité, a to úsilí ve smyslu nenacházet nejmenší zálibu v jakékoliv formě zábavy. Musíme se něčeho vzdát. Pokud se nemůžeme vzdát svých výhrad k tomu, abychom mohli brát svou praxi vážně, pak je prakticky nemožné, aby se v nás objevil tento druh bezprostředního úsilí. A tak je nesmírně důležité mít úctu k praxi, pocit, že ji oceňujeme a současně ochotu tvrdě pracovat. Když už jednou pociťujeme závazek, že budeme mít vztah k věcem takovým, jaké skutečně jsou, tak to otevírá cestu k záblesku, který nám připomíná toto, toto, toto. Jaké "toto?" - to již není důležité. Prostě toto, jež spouští zcela nový stav vědomí, který nás přivádí automaticky zpět k bdělé pozornosti, k dechu nebo obecnému pocitu bytí. Pracujeme tvrdě, abychom nesklouzli k zábavě, i když v určitém smyslu můžeme nacházet zálibu ve velmi nudné situaci meditační praxe vsedě. Můžeme plně ocenit to, že neplýtváme zdroji dostupné zábavy. Protože se již nudíme, nemáme nic, od čeho bychom odbíhali, a cítíme se proto úplně bezpečně, s dobrými základy. Tento základní pocit ocenění je další aspekt základu, který umožňuje, aby se spontánní záblesk připomenutí objevoval snadněji. Říká se, že je to podobné, jako když se zamilujeme. Jestliže někoho jakýmkoliv způsobem milujeme, tak jsme celým svým postojem otevřeni této osobě, a proto v nás náhle projede záblesk, ne díky jménu této osoby nebo diky představě, jak tato osoba vypadá - to jsou až následné myšlenky. Projede námi abstraktní záblesk, že náš milenec je "to". Záblesk "toho" se objeví v naší mysli první. Pak teprve můžeme nad ním uvažovat, propracovávat ho a radovat se ze svých denních snů o něm. Ale to všechno se odehrává až pak. Záblesk je první. Otevřenost přináší vždy tento druh výsledků. Jiné tradiční přirovnání, které se používá, je o lovci. Když jde lovec lovit, nemusí pomýšlet ne jelena, medvěda, horskou kozu nebo jiné určité zvíře, ale hledá "to". Když jde a uslyší nějaký zvuk, vnímá nějakou jemnou možnost, nemusí myslet na to nebo ono zvíře, které chce najít, ale prostě se dostaví pocit "toho". Každý člověk, v jakémkoliv druhu plného zaujetí, v situaci lovce, milence nebo na úrovni meditační, má tento druh otevřenosti, který způsobuje náhlé záblesky, téměř kouzelné pocity "toho", beze jména, bez konceptu, bez myšlenky. Je to moment úsilí, koncentrovaného úsilí, a uvědomění ho následuje. Když tuto náhlou zkušenost neuznáme, uvědomění přichází velmi pomalu a opět se usadí v zemité realitě prostého, přítomného bytí.