Otázky a odpovědi Trungpa Rinpoče

Otázka: Byl bych rád, kdybyste mohl pohovořit trochu více o tom, jak mysl nebo proces mysli vytváří svět.Otázky a odpovědi Otázka: Nerozumím, jak pracuje sems. Odpověď: Jak již bylo řečeno, sems je ekvivalent mysli. Ale místo toho, abychom užili slovo "mysl" jako podstatné jméno, může být v pochopení nápomocné, když budeme pojímat mysl jako sloveso, podobně jako ve větě "Myslí na své záležitosti". Mysl a její objekty jsou jeden proces. Mysl pracuje pouze ve vztahu k nějakému vztažnému bodu. Jinými slovy, ve tmě nemůžeme nic vidět. Funkcí zraku je vidět něco, co není tma, objekt viditelný ve světle. Obdobně funkcí mysli je mít vztažný bod, relativní vztažný bod, který umožňuje mysli a procesu mysli přežívat. To probíhá právě teď, skutečně kdekoliv. Otázka: Byl bych rád, kdybyste mohl pohovořit trochu více o tom, jak mysl nebo proces mysli vytváří svět. Mluvíte o vytváření v tom smyslu, že když mysl se světem nepracuje, tak svět neexistuje? Cítím, že kromě toho říkáte ještě něco jiného. Odpověď: No, mysl je velice prosté vnímání - může přežívat pouze na "ostatním". Jinak vyhladoví k smrti. Otázka: Myslíte tím, že mysl může existovat pouze díky věcem, které jsou mimo ni? Odpověď: To je pravda. Ale je zde také možnost, že mysl může zajít v tomto směru příliš daleko. Mysl nemůže existovat sama o sobě, bez projekcí relativního vztažného bodu. Na druhé straně, ale mysl také nemůže existovat, když je příliš přeplněna projekcemi. Tímto způsobem také ztrácí vztažný bod. A tak mysl musí udržovat určitou rovnováhu. Na začátku mysl hledá způsob, jak svoje přežití zabezpečit. Hledá společníka, přítele, vytváří svět. Ale když začne získávat příliš - příliš mnoho kontaktů, příliš mnoho světa - odmítne ho. Vytvoří si někde malé útočiště a bojuje za něj zuby nehty, aby přežila. Někdy však mysl svoji hru prohraje. A pak mysl přestává být myslí. Začne být psychotická, zcela zešílí. Říká se, "ztratil svou mysl". Pak jsme zcela přecpáni celkovou projekcí světa. Nemůžeme dokonce pracovat na běžné logické úrovni. Taková psychóza je výsledkem jednoho ze dvou extrémů: buď přeplněnosti, nebo na druhé straně nedostatku čehokoliv, s čím by mysl mohla pracovat. A tak mysl může pouze existovat v neuróze relativního vztahování, ale ne v psychóze. Když dosáhne psychotické úrovně, pak mysl přestává pracovat jako mysl. Stává se něčím jiným, něčím jedovatým. Otázka: Jak by podle tohoto modelu mohla meditační praxe ovlivnit vztah mezi myslí a světem, s kterým bojuje? Odpověď: Smysl meditační praxe spočívá v tom, že se snažíme zachránit před psychosou. Otázka: Ale udržujeme ještě stále svět? Myslím tím, jestli v základě stále udržujeme neurotický stav? Odpověď: Nijak zvlášť nutně. Je zde zcela jiná, alternativní mysl, která nepotřebuje neurotický svět. V tuto chvíli se objevuje idea osvícení. Osvícená mysl může jít dál a dál, až za otázky relativního vztahování. Nemusí držet krok s tímto světem. Dosáhneme bodu, za kterým se již mysl nemusí o tento neurotický svět ostřit. Existuje jiná úroveň zkušenosti, kde je stále vztažný bod, ale je mnohem jasnější. V tomto případě je vztažný bod bez jakýchkoliv požadavků a nároků. Je to vztažný bod, který nepotřebuje další vztažný bod. To se nazývá nedualita. Existuje možnost vytvoření vyšší úrovně duality, která neobsahuje dualistický přístup jako takový, a ta se nazývá nedualita. Tím není řečeno, že bychom se rozpustili ve světě nebo že by se svět stal námi. Není to otázka jednotnosti, ale spíše otázka nulovosti. Otázka: Rinpoče, jaký vztah má pojetí mysli, o kterém jste hovořil, k pojetí ega a ke strategiím, které ego udržují? Odpověď: Mysl, tak jak jsem o ní hovořil, je ego. Ego může přežívat pouze ve vztahu ke vztažnému bodu, ale nikoliv samo o sobě. Ale snažím se celou věc zjednodušovat a spojovat ji přímo s meditační praxí. Protože když si budeme myslet, že meditační praxe se zabývá prací s naším egem, tak to bude vypadat jako velká věc, ale když budeme pracovat se svou myslí, tak je to pro nás skutečné a aktuální. Abychom se ráno mohli probudit, musíme vědět, že je ráno - že je venku světlo a že jsme se probudili. Tyto jednoduché věci jsou dokonalým příkladem základního ega. Ego přežívá a rozvijí se na vztažném bodu. Ano, takže sems je ego. Otázka: Mluvil jste o tom, že mysl se vztahuje pouze k vnějším věcem. Ale za co budete považovat tak zvané vlastní objekty, které bude mysl vytvářet, když bude pracovat čistě intelektuálně nebo s představami? Odpověď: Jsou vnější. Otázka: Ale nemusí zde být nic mimo. Můžeme být v tmavé kobce a můžeme si například představovat, že slyšíme symfonii a ta existuje pouze v naší mysli. Odpověď: Jistě, je to venku. Zdá se, že v tom je celý vtip. Možná, že ve skutečnosti teď se mnou nemluvíte. Možná jste v tmavé místnosti a mluvíte se svou představou, kterou o mně máte. Je možno říci, že fyzická vizuální situace není tak důležitý faktor. Každý mentální objekt, mentální obsah, je považován za vnější věc. Otázka: Co se týče techniky dýchání, je zde nějaký zvláštní důvod, proč se identifikujeme spíše s výdechem než nádechem? Odpověď: Je to otázka otevřenosti. Je třeba vytvořit určitý druh mezery, určitou oblast, kde je méně napětí. Když jednou vydechneme, tak jsme si jisti, že opět nadechneme, takže je zde prostor pro určitý druh úlevy. Není nutné zde něco pozorovat. Další věc je, že vydechování je výrazem vycházení z centralizovaného systému. Vydechování nemá nic společného s centralizováním se do svého těla, kde je obvykle všechno psychosomaticky uzavřeno. Na rozdíl od toho, když se identifikujeme s výdechem, tak se o něco dělíme, něco dáváme ven. Otázka: Když jste mluvil o představě "plochého základu", tak jste řekl něco v tom smyslu, že plochý základ zaručuje otevřenost nebo prostor, na rozdíl od toho, když má naše mysl křídla, přelétavé myšlenky nebo něco takového. Co způsobilo, že u praktikantky o samotě vznikla panika, díky které se obrátila ke knize a díky které často utíkáme pryč od tohoto pocitu zemitosti? Odpověď: Když jsou věci pro nás příliš jasně definovány, tak se objevuje plno strachu. Situace se stává nesnesitelně ostrou, přímou a přesnou, takže bychom ji raději interpretovali, než ji prostě uznali. Je to jako když řekneme někomu něco velice upřímného a přímého a zjistíme, že odpovídá, "tak ty jinými slovy říkáš, že bla, bla, bla, bla, bla". Místo aby zde byla přímá odpověď na to, co bylo řečeno, je zde sklon pokusit se udržet vlastní faleš. Zdá se, že je to i problém ostýchavosti před neuhlazeností reality. Ostýcháme se vidět vznikání forem a vznikání věcí, které existují v našem světě - s tím nikdo nechce být konfrontován. Když se tomu podíváme tváří v tvář, je to nejvyšší forma zdraví a osvícení. Zdá se, že v některých pojednáních Tibetské knihy mrtvých to je základní věc. Mluví se zde o zářivém světle, které se k nám blíží a my se mu vyhneme; jsme jím poděšeni. Pak je zde také matné, svůdné světlo, které pochází z jedné z šesti říší neurotické existence, a místo zářivého světla jsme přitahováni k němu. Dáváme přednost stínu před realitou. To je určitý druh problému, který existuje. Často je skutečnost tak drsná, urážlivá a zdrcující, že máme pocit, že kdybychom na ni pohlédli, bylo by to stejné, jako kdybychom seděli na ostří břitvy. Otázka: Mluvil jste o prožitku těla. Je mnoho technik a praktik pro pociťování těla, při kterých se pozornost zaměřuje na fyzické pocity, na napětí nebo na cokoliv, co cítíme, když se snažíme fyzické tělo pociťovat. Rád bych věděl, jaký má vztah tato praxe k práci s dechem, kterou jste popsal. Jsou tyto techniky něco jiného, nebo by mohly posílit praxi zaměřenou na dech? Odpověď: Z hlediska tohoto přístupu, náš dech je naše fyzické tělo. Je mnoho pocitů, které jsou prožívání současně s dechem - bolesti, bolestivá napětí, svědění, příjemné pocity atd. Všechny tyto pocity prožíváme současně s dechem. Dech je hlavní téma a všechno ostatní plyne s ním. Takže idea dechové techniky spočívá vtom, že jsme prostě velice přesní k tomu, co prožíváme. K těmto pocitům, jak se zároveň s dechem objevují, navazujeme vztah, aniž bychom si představovali, že vnímáme svoje tělo. Tyto zkušenosti naprosto nejsou tělesnými prožitky. To není možné. Opravdu nejsme v žádném případě v takovém stavu, abychom byli schopni prožívat svoje tělo. Tyto prožitky jsou pouze myšlenky - "cítím, že mě něco bolí". Jsou to myšlenky bolesti, myšlenky svědění a tak dál. Otázka: Říkáte tedy, že dechová technika je svým způsobem zdravější postoj, než když věřím, že "nyní cítím svoje tělo" a vytvářím tím další projekci. Odpověď: Dechová technika je prostá a přímá. Hledí přímo na to, co zde je, místo aby se snažila vytvářet nějaký výsledek. Otázka: Předtím jste říkal, že když zde sedíme, píšeme si poznámky nebo se soustředíme na řečníka a relaxujeme, tak jde o psychosomatické pojetí těla. Psychosomatický, jak já to chápu, je určitý druh představy nebo něco, co má co do činění s naší myslí, s tím, jak naše mysl ovlivňuje naše tělo. Jako psychosomatická nemoc - naše mysl má jistý vliv na naše tělo. Jaký to má vztah ke skutečnosti, že tady sedíme, relaxujeme a posloucháme řečníka? Proč jde přitom o tělo v psychosomatickém smyslu? Odpověď: Vtip je v tom, že cokoliv ve svém životě děláme, tak to neděláme opravdu prostě, ale jsme ovlivňování svou myslí. Je možné, že tělo, skutečné, opravdové tělo, je utiskované psychosomatickým spěchem mysli. Lze říci, že je zde možnost, abychom tady nyní seděli správně, ne-psychosomatickým způsobem. Ale celá situace sezení zde byla připravena a celá záležitost probíhá díky psychosomatické hybné síle. Takže to, že zde sedíme, je v základě uspořádáno psychosomatickým systémem. Kdybychom měli nějaký druh psychosomatických křečí a zvraceli bychom, pak bychom opravdu vyzvrátili nějaký materiál, který není psychosomatickým materiálem. Je to tělesný materiál, který se však projevuje psychosomatickým způsobem. Vyzvracení materiálu bylo podníceno psychosomatickým procesem. To je druh situace, ve které se nacházíme. Z tohoto hlediska je v podstatě celý náš svět psychosomatický. Celý proces života je složen z psychosomatických komplexů. Přání naslouchat učení pochází z toho, že si začínáme svoje komplexy uvědomovat. Protože jsme si začali svoje komplexy uvědomovat, rádi bychom vytvořili další komplexy, abychom se existujících komplexů zbavili. Otázka: Místo toho, abychom k tomu přistupovali přímo? Odpověď: No, to člověk není schopen nikdy udělat, dokud nemá určitý druh záblesků na úrovni osvícení. Do té doby vše, co člověk dělá, je vždy náhražka. Otázka: Takže každý druh nemoci nebo cokoliv, co na nás působí, je psychosomatické? Odpověď: Není to jenom nemoc, která je psychosomatická. Náš proces zdraví je také psychosomatický. Opravdová nemoc je zvláštní věc, jako kvasnice, které rostou na povrchu našich zad. Otázka: Rinpoče, když užíváme techniku "dotkni se a jdi" a objeví se fantazie, do jaké míry můžeme dovolit fantazii, aby se rozvinula, než ji necháme být? Odpověď: Když jednou vznikne, tak je to již "dotek". Pak ji necháme být takovou, jaká je. Pak probíhá a pak vrcholí. Nejdříve je zde vznik fantazie, pak dosáhne zralosti, pak je doba po rozkvětu, a pak zvolna mizí nebo se snaží proměnit v něco jiného. Otázka: Někdy se fantazie promění do celého emocionálního spiknutí, které se zdá být stále složitější. Odpověď: To je kopání do mrtvoly. Prostě to necháme přijít, necháme podnět nebo energii vyčerpat a pak to necháme běžet. Když jsme to okusili, tak se nedoporučuje s tím dále manipulovat. Otázka: Když mluvíte o "dotkni se a jdi", pak meditační praxe vsedě je "dotkni se". Myslíte si, že jsou také období, kdy není vhodné být bděle pozorný tímto způsobem? Měli bychom ve všedním životě bdělou pozornost nechat být? Odpověď: Myslím si, že je zde nedorozumění. "Dotkni se" a "jdi" přichází vždy současně. Podobně, jako kdekoliv je jedna, tak je i nula. Sled čísel, která začínají jednou, v sobě obsahují i nulu. Čísla nemají smysl, jestliže zde není něco takového, jako je nula. "Dotkni se" nemá význam bez "jdi". Probíhají simultánně. Tato simultánnost je bdělá pozornost, která probíhá jak během formálního sezení, tak v po meditační zkušenosti všedního života. Otázka: Předtím jste se zmínil o praktikantce, která měla pocit, když se věci staly velice jasnými a zřejmými, že sedí na ostří břitvy. Mohl byste tuto zkušenost porovnat s pocitem radosti, který se objevuje během bdělé pozornosti k životu? Odpověď: Ve skutečnosti je to stejná zkušenost. Kdekoliv je strach ze smrti, tak se objevuje i pocit života. Je to, jako když si bereme tabletu, protože kdybychom si ji nevzali, tak můžeme umřít. Tableta je spojena s hrozbou smrti, ale my si ji bereme s postojem, že nám umožní žít. Když vidíme určitý okamžik jasně, tak je to jako vzít si tabletu. Strach ze smrti a láska k životu probíhají simultánně. Otázka: Jak bdělá pozornost k životu formuje mravní chování a mravní jednání? Odpověď: V samsarickém světě jsou věci prováděny bez bdělé pozornosti. Díky tomu prospíváme a máme úspěch. Ale následkem toho téměř vše, co děláme, je poněkud nesouvislé a trhané - nějak to nejde k sobě, nezapadá to do sebe. V celém našem přístupu je něco nelogického. Můžeme být velice rozumní a dobří lidé, ale za touto fasádou jsme trochu nenormální. Po celou dobu v nás probíhá základní neurosa, která ostatním lidem vytváří bolest, ale nám současně také. Lidé jsou jí zraňováni, ale jejich reakce zraňují ještě víc. To je to, co nazýváme neurotický svět neboli samsara. Ve skutečnosti se nikdo nemá dobře. Dokonce zdánlivě dobré chvíle jsou vystavovány na odiv a skrytá frustrace z toho, že to cítíme, vytváří další touhu po požitcích. Bdělá pozornost k životu vytváří zcela rozdílný přístup, při kterém s životem zacházíme jako s něčím vzácným, což znamená v určitém smyslu bděle a pozorně. Věci jsou viděny více ve své jedinečnosti než pouze jako aspekty chybného cyklu neurózy. Vše je víc souvislé než nesouvislé. Stav naší mysli je logický a soudržný, takže se objevuje základní schopnost, co se týče toho, jak v obecném smyslu vést život. Člověk začíná být schopen číst v rukopise světa a rozumět charakteristickým vzorům světa. Je to výchozí bod, v žádném případě to není konečný stav. Je to jen počátek schopnosti vidět, jak číst rukopis světa. Otázka: Opravdu si nejsem schopen představit, jak by mohla vypadat zkušenost bez jakýchkoliv představ a projekcí. Nemohu získat pocit, že jsem ve světě takovém, jaký je, že vidím věci tak, jak se dějí a jak se objevují. Odpověď: Máte zájem na to přijít? "Myslím, že ano." No, pak je velice těžké nato přijít. Jeto velice těžké, protože to provádíme my. Je to jako když hledáme ztraceného koně. Abychom ho mohli hledat, potřebujeme na ztraceném koni jet. Na druhé straně je možné, že na ztraceném koni jedeme, ale přitom ho stále hledáme. Naše situace se podobá jednomu z těchto příkladů. Podívejte se, opravdu taková věc, jako je absolutní skutečnost, neexistuje. Kdyby byla taková věc, tak již kvůli tomu nemůže existovat. To je problém a tak jsme zpátky na začátku. Jediná věc, kterou můžeme udělat je, že praktikujeme. A to stačí. Co se týče záblesku probuzení při bdělé pozornosti k úsilí, stále mně není jasné, odkud se předpokládá, že se vracím a kam se předpokládá, že se vracím zpátky. Když jednou záblesk proběhne, tak nemusíme zjišťovat, odkud jsme přišli a uvědomovat si to. To jsem myslel, když jsem mluvil o nehledání záliby v poslovi. Také není nutné mít představu, kam jdeme. Po záblesku je naše uvědomění jako sněhová vločka uvolněná z mraků. Spočine v každém případě na zemi. Nemáme na vybranou. Otázka: Někdy se zdá, že být bděle pozorný k výdechu je příliš uvážlivé. Zdá se, že pozorovatel to provádí příliš shora, místo aby dýchání a bdělá pozornost probíhaly simultánně. Odpověď: Zde je právě použitelný přístup "dotkni se a jdi". Dotkneme se výdechu a pak popřeme dokonce i toto uvědomění. Když se pokusíme mít stále bdělou pozornost zbavenou všeho ostatního, pak začneme být velice ztuhlí a budeme muset sebe někam pořád táhnout. A tak se dotkneme dechu a jdeme s dechem. Tímto způsobem zde vznikne pocit svěžesti a změny ovzduší. Je to jako pulsování nebo jako naslouchání hudebnímu rytmu. Když se snažíme zachytit jeden úder, tak opomineme druhý, ale tímto způsobem začneme slyšet rytmus a pak také uslyšíme celou hudbu. Podobné je to s každou zkušeností. Jiný příklad je to, jak jíme. Když jíme jídlo, tak je nevychutnáváme stále, ale pocítíme chuť a pak zase za chvíli. Vždy se jen dotkneme nejvýznamnějších míst svého zájmu. Styl "dotkni se a jdi" v praxi bdělé pozornosti je vypůjčen ze základního způsobu práce mysli. Když postupujeme tímto způsobem, tak zde naprosto nemůže vzniknout problém. Otázka: Chápu trochu to, že bdělá pozornost k mysli je pohybem jednoho výstřelu. Ale když do toho vstoupí úsilí, pak se mě to již spontánní nebo simultánní nezdá. Odpověď: Úsilí se objevuje, mizí, pokračuje, a to na začátku, v průběhu a na konci. Například tento mikrofon držíte, protože chcete položit otázku. V době, kdy posloucháte odpověď, zapomínáte, že držíte mikrofon, ale původní úsilí přetrvává. Mikrofon stále držíte a nepouštíte ho. Místo toho, aby úsilí bylo stále udržováno, odehrává se v jeho průběhu mnoho pohybů dopředu a zpátky. Proto se nemusíme stále napínat a postrkovat. Jestliže to děláme, tak to není žádná praxe, žádná meditace. Celá věc se stává záležitostí velkého úsilí. Stálé proměňování a střídání vytváří meditační prostor. Když vytvoříme stoprocentní úsilí, tak všechno zadusíme. Nezbude nic než napjaté klubko svalů uprostřed bitevního pole. Což se děje v životních situacích neustále. Je to jako když se snažíme hníst těsto. Když hněteme příliš silně, tak nám žádné těsto v rukou nezbude a ruce začnou narážet do desky stolu. Můžeme hníst silně, ale musíme cítit, že smyslem hnětení je pracovat s těstem. Tím vznikne určitý kompromis, do hry vstoupí jistá inteligence. Ale bez ní samotné úsilí celou věc jen zabijí. Otázka: Když neuplatňuji krajní záměrnost a úmyslnost, tak celá moje meditační praxe se zdá být pouhou fantazií. Zdá se, že málokdy si povšimnu svého dechu. V podstatě buď sedím a sním nebo se velice uvážlivě a ztěžka pokouším navázat kontakt se svým dechem. Odpověď: No tak pokračujte v sezení. Otázka: A co bych měla dělat když sedím? Odpověď: Sedět. Otázka: To je všechno? A co práce s mým dechem? Odpověď: Pokračujte v tom a seďte. Pouze pokračujte a dělejte to.