Bdělá pozornost k životu Trungpa Rinpoče

Používání bdělé pozornosti musí být přesné. Jestliže na své praxi ulpíváme, dochází k základní stagnaci. Proto si při používání techniky bdělé pozornosti musíme být vědomi své základní tendence ulpívat, přežívat. Bdělá pozornost k životu Používání bdělé pozornosti musí být přesné. Jestliže na své praxi ulpíváme, dochází k základní stagnaci. Proto si při používání techniky bdělé pozornosti musíme být vědomi své základní tendence ulpívat, přežívat. Dochází k tomu v druhém základu bdělé pozornosti, což je bdělá pozornost k přežití, k životu. Protože se zabýváme tímto sklonem v souvislosti s meditací, setkáváme se s ním ve formě ulpívání na meditačním stavu. Zakoušíme meditační stav a v tu chvíli je možné se ho dotknout, avšak ve stejnou chvíli, kdy jej zakoušíme, se již také rozplývá. Pracovat s tímto procesem znamená rozvíjet pocit, že vědomí necháme volně běžet, ale současně s ním udržujeme kontakt. Toto je základní technika druhého základu bdělé pozornosti, která může být vyjádřena slovy "dotkni se a jdi". Jsme přítomni, bděle pozorní a pak to necháme volně běžet. Existuje obecné nedorozumění, které spočívá v předpokladu, že meditační stav má být chycen a pak pěstován a rozvíjen. To je vsak rozhodně špatný přístup. Jestliže se snažíme meditací svoji mysl ochočit a ovládnout ji tím, že se držíme v meditačním stavu, jasným výsledkem bude krok zpět na naší cestě, ztráta svěžesti a spontánnosti. Když se bez oddechu snažíme držet mysl po celou dobu, pak toto udržování našeho vědomí se stane domácí dřinou. Bude to stejné, jako když se bolestně prokousáváme domácími pracemi. Vše bude podmalováno pocitem podráždění a meditační praxe se stane zmatená. Rozvine se v nás vztah lásky a nenávisti k naší praxi. Náš koncept praxe se bude zdát dobrý, ale současně požadavek, který na nás tento tuhý koncept klade, bude příliš bolestný. A tak technika bdělé pozornosti k životu je založena a vyjádřena slovy "dotkni se a jdi". Uvědomění nebo objekt uvědomění je utvořen a my na něj zaměříme svoji pozornost, ale pak, téměř ve stejnou chvíli ji zrušíme a necháme běžet. K tomu je zapotřebí pocit důvěry, že nemusíme bezpečně svoji mysl vlastnit, že se můžeme na její dění spontánně naladit. Bdělá pozornost k životu se nevztahuje pouze k ulpívajícím tendencím v meditačním stavu, ale je dokonce ještě důležitější na drsné úrovni úzkosti o přežití, která se v nás projevuje neustále, vteřinu za vteřinou, minutu za minutou. Dýcháme, abychom přežili, žijeme, abychom přežili. Je zde neustále přítomen pocit, že se snažíme ochránit před smrtí. V druhém základu, z praktických důvodů, místo aby tato mentalita zaměřená k přežití byla považována za něco negativního, místo toho, aby k ní bylo přistupováno jako k ulpívání na egu, jak je činěno v abstraktním filosofickém buddhistickém pohledu, tato zvláštní praxe obrací tuto logiku naruby. V druhém základě je boj o přežití považován za základní kámen meditační praxe. Kdykoliv máme pocit, že instinkt sebezáchovy pracuje, může být přeměněn v pocit bytí, do pocitu, že jsme již přežili. Bdělá pozornost se tak stane základním uznáním naší existence. Není zde však příchuť "díky Bohu, přežil jsem", místo toho je to více objektivní, nestranné "jsem živý, jsem zde". Meditace se stává v tuto chvíli skutečnou součástí života a nejen pouhou praktikou nebo cvičením. Stává se neoddělitelnou od instinktu k životu, který provází každou naši zkušenost. Můžeme vidět, že tento instinkt k životu obsahuje uvědomění, meditaci i bdělou pozornost. Vylaďuje nás neustále na to, co se děje. A tak životní síla, která nás udržuje při životě a která se plynule projevuje v našem toku vědomí, se stává sama praxí bdělé pozornosti. Taková bdělá pozornost přináší jasnost, obratnost a inteligenci. Prožívání je vyvedeno z rámce intenzivního, psychosomatického zmatku do reality našeho těla, protože se jednoduše vylaďujeme na to, co se již děje, místo abychom neustále promítali něco dalšího. Protože je bdělá pozornost součástí našeho toku vědomí, meditační praxe pak nemůže být považována za něco cizorodého, jako soupeření a usilování nějakého pitoreskního jogína, který je po celou dobu upjat k meditaci. Z hlediska bdělé pozornosti k životu je meditace celistvá zkušenost každé žijící bytosti, která má instinkt k přežití. Proto meditování, rozvíjení bdělé pozornosti by nemělo být považováno za aktivitu menšinových skupin nebo za nějaké zvláštní, výstřední zaměstnání. Je to přístup se širokým uplatněním ve světě, přístup, který má vztah ke každé zkušenosti - je to vyladění na život. Lidé často provádějí meditační praxi s pocitem čistoty a přísnosti. Mají pocit, že meditací provádějí správnou věc a cítí se jako hodní chlapci a děvčata. Nejenže dělají správnou věc, ale zároveň se také vzdalují špatnému světu. Stávají se čistými, vzdávají se světa a jsou tak podobni velkým jogínům minulosti. Nežijí a nemeditují ve skutečných jeskyních, ale za jeskyni mohou považovat kout místnosti, který si pro meditaci upravili. Díky této představě se cítí poměrně dobře. Cítí, že vše je v pořádku, vše je čisté a bezpečné. Je zde však silný sklon izolovat meditační praxi od naší skutečné životní situace. Vytváříme o meditaci všechny možné druhy zvláštních představ a konceptů. Uspokojuje nás považovat meditaci za něco přísného, za něco, co je nad životem, ale bdělá pozornost k životu je taková, že když meditujeme v místnosti, tak meditujeme v místnosti a nepovažujeme místnost za jeskyni. Jestliže dýcháme, tak dýcháme a nepřesvědčujeme se, že jsme nehybná skála. Necháváme oči otevřené a zůstáváme prostě tam, kde jsme. S tímto přístupem nejsou spojeny žádné představy. Procházíme situací takovou jaká je. Jestliže naše místo k meditaci je v bohatém prostředí, zůstáváme v něm, jestliže je v prostých podmínkách, zůstáváme v nich. Nepokoušíme se dostat pryč, odněkud někam jinam. Naladíme se prostě a jednoduše na svůj životní proces. Tato praxe je základem toho být zde a nyní. "Vyladění se" však není součástí snahy žít dále. Nepřistupujeme k bdělé pozornosti jako k dalšímu rozpracování pudu sebezáchovy, pouze sledujeme, jaké místo v nás pocit pro přežití již zaujímá: Jsme zde, žijeme, a nechejme to tak být - to je bdělá pozornost. Naše srdce bije a dýcháme. Plno věcí v nás probíhá najednou. Nechejme s tím bdělou pozornost pracovat, ať je to bdělá pozornost, ať je každý úder našeho srdce bdělá pozornost sama o sobě a stejně tak i každý dech. Nemusíme dýchat nijak zvláštně, náš dech je výrazem bdělé pozornosti. Když přistupujeme k meditaci tímto způsobem, pak meditace začne být velmi osobní a velmi přímá. Když máme k meditaci takový vztah a takový přístup, pak praxe přináší nesmírnou sílu, nesmírnou energii a moc. Ale k tomu dochází pouze tehdy, jestliže náš vztah k přítomné situaci je přesný. Jinak zde sila není, protože jsme od energie této situace odděleni. Přesnost bdělé pozornosti nepřináší jenom sílu, ale na druhé straně také pocit důstojnosti a potěšení. Je tomu tak prostě proto, že děláme něco, co je použitelné přímo v tuto chvíli. A děláme to bez nějakých hlubších motivů a významů. Je to přímé a správné právě teď. Ale je nutno opět připomenout, že když jednou máme tuto zkušenost přítomnosti života, neulpíváme na něm. Pouze se dotkneme a jdeme, dotkneme se přítomnosti života tím, že jej prožijeme a pak jdeme dál. Nemusíme jej však přehlížet. "Jít" neznamená, že se musíme otočit ke zkušenosti zády a oddělit se od ní, ale znamená to být prostě v tom, bez další analýzy a dalšího ujišťování. Ulpívání na životě nebo snaha o opakované ujištění, že je to tak, má spíše přídech smrti než života. Díky tomu, že máme pocit smrti, chceme se ujistit, že jsme živí. Rádi bychom byli pojištěni. Ale když cítíme, že jsme živí, tak to již stačí. Nemusíme se ujišťovat, že skutečně dýcháme, že skutečně můžeme být viděni. Nemusíme se sledovat, abychom se ujistili, že máme svůj stín. Pouhé žití samo o sobě stačí i bez sebeujišťování, že žijeme. Když se nepřestaneme ujišťovat, že žijeme, žití se stane velmi vyhroceným, citlivým a úzkostlivým. A tak bdělá pozornost zde neznamená postrkování sama sebe k něčemu nebo ulpívání na něčem. Znamená to, že dovolíme sobě být zde, právě v tuto chvíli nějakého dění, našeho životního procesu a pak to necháme volně běžet.